„Cyklovýlet“ s Tandeamo neboli „když se sejde pár nadšenců, dějí se věci“

Jak sám název napovídá, když se sejde pár nadšenců, dějí se zajímavé věci. Minulý pátek jsem s pár kamarády vyrazil na “menší” cyklovýlet a to směr Brno až Vídeň. Ano, cílem společného úsilí měla být Vídeň. Složení našeho nadšeného kroužku o šesti lidech bylo následující: já, další dva nevidomí kamarádi a tři vidící piloti. A dobrá zpráva ihned na úvod je, že nás šest zakládá zájmový spolek pod názvem „Tandeamo“ a oficiálně, prosím, toto byl náš první větší výlet. Řečeno prozaicky, jsme pokřtěni, přidejte se k nám.

Jak jsi již čtenáři jistě odtušil, bylo třeba na přepravu vlastnit tandemová kola. Na tandemovém kole jsem dříve jezdil hodně, ale abych se přiznal, naposledy jsem takhle někam jel (čti: seděl na kole) snad před deseti lety. Sám jsem byl tudíž velmi zvědav (ještě s úsměvem na rtech), co takový výlet udělá s mou fyzičkou.

Vyjížděli jsme v pátek odpoledne, z centra Brna, směr Olympia a dále po cyklostezce. Naším cílem bylo dorazit a pokud možno stále s úsměvem, do Sport centra Šanov, kde jsme plánovali přespat.

Z prvního dne cesty si asi nejvíc vybavuji dlouhé rovné úseky mezi vesnicemi, kdy člověk šlapal a šlapal a šlapal. Měl jsem pocit, že „tento způsob léta“ asi nikdy neskončí. Zdálo se, že už šlapu celou věčnost.

Kromě úmorného pokusu o přežití na kole a pocitů během míjení rovných úseků si vybavuji užaslé komentáře od lidí, které jsme potkávali. Nejlepší reakce byly od dětí a jejich „hlášek“ do éteru bylo plno: “hej, tyjo dvoukolo. Wau, to sem ještě neviděl. Jú, jeďte, to dáte…“.

Cesta ubíhala a během ní to celou dobu vypadalo, že nás chytne bouřka. Znáte ten pocit, když cítíte na tváři, jak se schovává sluníčko a pak zase začne hřát, kolem vás sviští studený vítr a pak zase utichá, sem tam zaslechnete zahřmění a čekáte už jen na to, kdy vás do obličeje pleskne první kapka, abyste měli konečně jasno, že je to tady. Ano, ani nás tento pocit neminul asi tak 1,5 km před cílem. A nebyl to jen takový letní deštíček, během deseti minut jsme byli všichni mokří jako myši. Někteří z nás pak ještě patrně z pocitu marnosti, anebo nedostatku vláhy proletěli kaluží, aby kromě oblečení mohli sušit i boty.

Do Šanova jsme nicméně dojeli na čas, všichni a ve zdraví, což přisuzuji nezbytnému zrychlení a snaze ujed mokrému potěšení. Večer jsme ještě chvíli popovídali, dali sušit věci a šli spát.

A mé subjektivní dojmy po prvním dni? Upřímně, několikrát během trasy jsem myslel, že vypustím duši, v některých místech jsem si byl jistý, že už jsem ji někde vypustil. Těch cca 66 kilometrů mi připadalo spíš jako 100 km, šíleně mě bolela ta část, která se stýká se sedátkem kola nejčastěji a asi jsem si něco skřípl na levé noze. Celkově jsem byl totálně vyšťavený a jakmile jsem zapadl do postele, byl jsem tuhý.

Druhý den jsme vyrazili někdy kolem desáté ráno, tedy dopoledne. Přejeli jsme do Hevlína, tam si dali kávu na posilnění a pokračovali dále, nach Austria.

Z druhého dne si nejvíc vybavuji větnamčíka v hevlínské večerce, který, když viděl nevidomé cyklisty, dal nám veškerý proviant zcela zdarma, “to dobré, vezmete si zadarmo”.

Obdobně silný zážitek jsem pociťoval během sobotního dne, nikdy nezapomenu na šílené horko, které udeřilo, údajně bylo něco kolem 39 C.

Druhý den cesty se trať začala pozvolna měnit, byla mnohem členitější. Jak jsme přejeli do Rakouska, začal se terén krásně vlnit, byla to cesta plná kopečků, tedy chvíli člověk úporně šlapal, pak zas chvíli z prudkého kopce letěl skoro bez námahy jako o závod. To opět vystřídalo dlouhé táhlé stoupání vzhůru, a tak se to střídalo až skoro k Vídni.

Představte si tu cestu. Jeli jsme mezi vinohrady, to byla poezie. Projížděli jsme mezi shluky větrných elektráren, které byly i docela dost slyšet, to byla zase poezie pro technicky založené jedince. Ke konci druhého dne už nám bylo jasné, že sobotní úsek cesty byl celkově více náročný.

Do ubytování u Vídně jsme dojeli někdy kolem šesté večer, všichni více či méně unavení, přehřátí a totálně happy, že to máme za sebou.

Po všeobecné diskuzi jsme svorně odhlasovali, že v neděli domů nepojedeme. Tedy, že nepojedeme na kolech a zkusíme si zajistit odvoz dodávkou. Měli jsme štěstí, známí od jedné naší vidící pilotky se uvolili a v neděli dopoledne pro nás přijeli.

Díky tomuto záludnému plánu nám zbyl skoro celý den na návštěvu Vídně, především jsme měli domluvenou exkurzi do Muzea současného a užitého umění s českou průvodkyní. Paní průvodkyně byla báječná, uměla vše velmi hezky popsat, bylo poznat, že má celou expozici důkladně nastudovanou. S muzeem jsem měl jen menší problém, většina expozice se nedala osahat. Pro nás nevidomé byla návštěva muzea spíše jen o výkladu, ale ne zcela, několik exponátů přístupných pro nás obrazotvorné jedince naštěstí bylo, nepřišli jsme zkrátka.

A po muzeu přišla velmi chutná večeře v blízkovýchodním stylu, kdy jsem si vybavil mou nedávnou dovolenou v Dubaji, kde se jí podobně. Pravdou je, že kombinace vídeňského řízku v pita chlebu, mi přijde opravdu dosti překombinovaná záležitost.

Závěr byl ve znamení přesunu do Brna. Většina členů jela autem, já s vidící kamarádkou jsme zvolili přesun vlakem, neboť dodávka prostě neměla kapacitu na všechny lidi a kola. Poslední rychlozastavení jsme ještě udělali na Stephansplatz, kam už konečně vrátili minimodel Katedrály svatého Štěpána pro nevidomé.

Úplně nakonec chci všem spolujezdcům, jak nevidomým, tak vidícím pilotům poděkovat za fajn atmosféru, optimismus a dobrou náladu. Myslím, že i když já osobně jsem si několikrát během celého výletu sáhl na úplné dno a to jsem měl pokaždé pocit, že je ještě hlubší, tato akce rozhodně není můj poslední výlet na kole s Tandeamo.

Příspěvek byl publikován v rubrice cestování, sport a jeho autorem je Pavel Ondra. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *