něco o cestování

Během posledních pár týdnů jsem dost cestoval a to jak v ránci Brna, tak i po republice.
Sešlo se mi od lidí značné množství dotazů, jak to s tím cestováním poslepu vůbec mám, jestli lidi pomáhají, zda se nebojím, co mi nejvíc vadí a tak podobně.
Proč vše vysvětlovat pořád dokola je to jak nekonečný kolovrátek.
Ty nejvíce často kladené dotazy se pokusím zodpovědět v tomhle textu.

Co pomáhá

Hodně nevidomým dnes při cestování pomáhají chytré telefony.
Každý chytrý telefon má v sobě aplikaci, která převádí vše, co je na displeji na mluvené slovo. Umělý hlas tedy nevidomému čte veškeré potřebné informace.

Není tedy vůbec problém, používat standardní aplikace, které znáte i vy, vidící. Nádražní tabule, nákup jízdenek, jízdní řády, uber, liftago. Všechny výše jmenované aplikace jsou napsané tak, že se v nich nevidomý člověk vyzná.

Příklad z Praxe.
Dnes jsem jel poprvé k nové zubařce. V aplikaci Google mapy jsem si zjistil, na jaké zastávce mám vystoupit, aplikace idos mi řekla, za jak dlouho jede tramvaj 8 a opět pomocí map od Googlu jsem se nechal těch 90 M od zastávky k zubní donavigovat, bylo to pořád rovně.

Když nevíš, zeptej se.
Ne vždy a ne vše lze vyřešit mobilem. Na chodníku udělají výkop, napadne sníh, přesunou zastávku, je někde výluka.
Člověk se pak rychle naučí, že nejjednodušší způsob, jak se někam dostat, je zeptat se kolemjdoucích lidí.
Ono, co si budeme povídat, jít po chodníku, dávat pozor kam člověk jde a u toho poslouchat navigaci v mobilu není zrovna bezpečné. Člověk dělí pozornost mezi tím kam jde a tím, co mu říká mobil a lehko se pak stane, že do něčeho narazí. A to už nemluvím o tom, že obzvlášť v Brně vám mohou mobil rychle vyrvat a utéct, naši snědí občané jsou na tohle opravdoví experti.

Za tu dobu, co chodím po Brně jsem se opravdu naučil, že většina lidí vám pomoc neodmítne a pokud třeba zrovna nespěchají na vlak či tramvaj, dovedou vás tam, kam je potřeba. Jen by člověk měl přesně umět popsat, kam se potřebuje dostat.

Co je také dobré zmínit a co jsem objevil za poslední týden, pokud se má nevidomý třeba někde potkat s vidícím, je dobré, aby nevidomý věděl, kde přesně se nachází a uměl to tomu druhému popsat.
V pátek jsem se potkal s paní, říkám jí, že stojím na zastávce Florenc, na nástupišti u metra. Já stál za sloupem, paní mě hledala po celé platformě, ona myslela, že jsem šel k eskalátorům
nevšimla si mě a přitom jsem stál ani ne 10 M od ní.

A na závěr, hodně se mě lidi ptají, jak může nevidomý poznat, co mu jede zrovna za tramvaj. Odpovědí je TENHLE článek.

Sečteno podtrženo, cestovat po městě, kde to člověk zná je jednoduché. Kde to člověk nezná, tam se většinou vždy může někoho doptat. Moderní technologie dnes také velmi pomáhají.

Co moc nepomáhá

První, co bych zmínil, jsou bohužel opět lidé.
Ne všichni lidé jsou vstřícní a ve velkém městě, jako je třeba Brno se bohužel najde i spoustu vyloženě zlých lidí.

Zrovna nedávno jsem nastupoval do tramvaje a ven se z ní vyloženě snažil vypotácet nějaký pán, ve velmi podnapilém stavu. Jeho hláška, neumíš čumět slepoune asi komentář nepotřebuje.

Ne vždy člověk zrovna pomoct potřebuje. Nejhorší jsou lidé, co vás z ničeho nic popadnou a začnou vás někam táhnout, nebo v tom horším případě tlačit před sebou. V létě mě tak z čista jasna začal nějaký člověk natvrdo cpát do tramvaje, kterou jsem ani jet nechtěl.

Není to jen o lidech.
Všelijaká překvapení, výkopy, auta zaparkovaná na chodníku, lešení, dopravní značky umístěné tam, kde nemají co dělat, vodící linky na zastávkách, na kterých jsou nastavěné koše a lavičky. V zimních měsících také moc nepomáhá, když napadne pár centimetrů sněhu, na zasněženém klouzajícím chodníku se holí reliéfní pás k přechodu hledá opravdu dost těžko, nemluvě o tom, že mnohdy člověk má problém holí rozeznat, zda jde po dlažbě či po asfaltu, což je při prostorové orientaci velmi důležité.

Sečteno podtrženo, je spousta věcí, co při pohybu po městě pomáhají, jsou i takové, co cestování komplikují. Lidi jsou různí, někdy člověk narazí na lidi hodné, někdy na lidi zlé. Někdy člověk narazí na lidi, co by rádi pomohli a neví jak. Je i na nevidomém, aby uměl pomoct přijmout nebo odmítnout pokud možno slušně. Kdybych potkal paní, co v životě nevidomého nevedla a odmítl ji stylem, neotravujte nemám čas, může si ona třeba udělat špatný obrázek a už příště nikomu nepomoct.

Závěrem

Snad pro vás byl text výše přínosný. Pokud by byly jakékoliv dotazy, uvítám diskuzi v komentářích na blogu nebo na facebooku.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Pavel Ondra. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *