O integraci

Tak se taky přidám se svou troškou do mlýna.
Prezident se zas ukázal v tom nejlepším světle a všem nám dokázal, že je neskutečný tupec, buran a necita.
To je věc jasná a já tohle lidem, co to o něm tvrdí nevyvracím, máte sto procentní pravdu.
Jenže, ono to s tou integrací zdravotně postižených zas tak uplně jednoduché není, no a já bych se rád podělil i o svůj názor na tohle, v minulém týdnu, tak aktuální téma.

Coby nevidomý si myslím, že se najdou děti, kterým integrace do běžné školy rozhodně prospěje, ale že se najdou i takové, které by být integrovány neměly, ať už proto, že by jim nevyhovovalo tempo běžné školy nebo proto, že by byly, jak nám pan prezident pověděl, v běžné škole nešťastné.
Výhody a nevýhody má tudíž oboje, jak speciální školství, tak integrace do školství běžného. Pojďme si to trochu teď rozebrat.

jak to je se speciálními školami

Na základní i střední školu jsem chodil do Brna, do speciální školy pro nevidomé a slabozraké.
Na základce nás bylo ve třídě sedm, což má samozřejmě své výhody i nevýhody.
Nespornou výhodou je snažší individualizace výuky, nerozuměl jsem nějakému matematickému problému, učitelka měla čas mi vše v klidu a pohodě ve výuce vysvětlit, tempo a učivo, vše bylo nastaveno rovnou s ohledem na malý kolektiv a naše zrakové postižení. Uznejte, že tohle by v klasické škole, s třídou, kde je kolem třiceti žáků asi sotva šlo.

Na druhou stranu mám pocit, že uzavřený kolektiv na speciální škole, kde ještě navíc 90% žáků bylo přes týden ubytováno na internátě moc neprospíval některým dětem v rozvíjení takových těch sociálních dovedností, hlavně co se komunikace a družení se se svými vidícími vrstevníky týče.
Co si já z internátu pamatuji byl celý týden, celý školní rok pořád stejný rytmus.
Jednou týdně jsme chodili skupinově na vycházku, taky asi docela zážitek pro vidící spoluobčany, sedm dětiček za sebou ve vláčku se drží za paní vychovatelkou a ťapkají si to po ulici.
A zbytek týdne jsme si vždycky odpoledne psali skupinově úkoly, pak jsme si zalezli do herny, vychovatelka dozorovala a my si tak nějak dělali, co jsme chtěli, někteří si hráli s legem a někteří si jen tak seděli a kejvali se dopředu dozadu.

Podotýkám, že poslední odstavec se týkal spíše prvního stupně, jak jsme stárli, bylo těch aktivit samozřejmě více, ale i tak mi to s odstupem času příjde docela síla.

něco k integraci

Pokud je nevidomý žák jinak duševně zdravý, bez dalšího kombinovaného postižení a pokud má taky dost odvážné rodiče, nevidím v integraci problém.
Samozřejmě tu hraje úlohu více faktorů, musí spolupracovat žák, rodiče, psycholog, spec. pedagog, učitel a případně i osobní asistent. A hlavní riziko tu já osobně vidím v tom, jak se žák začlení do kolektivu.
Přiznejme si to rovnou, ty malé děti na základce nemají zprvu absolutně potuchy, co se to děje, proč se ten kluk či ta holka s nimi nebaví, proč musí mít asistenta, proč se učí pomaleji, proč má jiné záliby než ostatní a tak dále a tak dále.
Děti jsou zvídavé, toho nevidomého se pak na všechno vyptávají, jemu se to nelíbi, připadá si, že je outsider a jak je známo, je-li někdo v kolektivu outsider, stačí už jen trochu a přichází šikana a podobné nehezké věci.

Tady spíše jen teoretizuju, i když čerpám i z vyprávění mé kamarádky, která byla v integraci jak na základce tak i potom na gymnáziu, no a na základce právě nějaké takové problémy s kolektivem popisovala.

Sečteno a podtrženo

Nejsem ani pro jedno, ani pro druhé. Je to celé vše tak subjektivní věc, že by se to, zda integrovat dítě do běžné školy mělo řešit případ od případu.
A upřímně řečeno, od toho tu jsou psychologové a spec. pedagogové, aby rozhodli, do jaké školy jakého zdravotně postiženého začlenit. A pokud se nepletu, Zeman není ani psycholog ani spec. pedagog.
Je to jen jakýsi chlápek, který se snaží poučovat všechny ve svém okolí a na následky nehledí. Já jsem prezident a nebudu se ohlížet ani napravo ani nalevo, hotovo, mám vždycky pravdu.
A nejvíc mi na tom zkrátka a dobře vadí ta šílená generalizace, to je jak kdybych teď řekl, všichni muslimové jsou teroristi, všichni cikáni kradou a tak dále a tak dále, vždyť se to v dnešní době řeší soustavně dokola a všude.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Pavel Ondra. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

3 komentáře u “O integraci

  1. Možná bych k tomu přidala nějakou vlastní zkušenost. V integraci jsem byla od třetí třídy. Tak jak jsem to měla já. Na prvním stupni je to vlastně většinou celkem pohoda. Děti sou sice zvídavé, ale vždycky mě rádi vodily, dokonce se o to hádaly, kdo mě povede apod. Problém nastává když jdou děti do puberty. V podstatě od šesté třídy jsem ve třídě měla jedinou kamarádku. Byla to největší šprtka třídy, ale ta jediná se semnou bavila a byla mi ochotná pomáhat. Ostatní dělaly, že jsem vzduch a pomoci jsem se nedočkala. Někdy jsem propadala tomu, že se v sedmičce vrátím do speciální školy, ale vydržela jsem to. A jsem za to ráda. Člověka to obrní do života. Ale druhý stupeň holt byl v tomhle náročný a můžu být tenkrát ráda aspoň za tu jedinou holku co se semnou bavila. Protože osobní asistent je sice dobrá věc, často důležitá, ale svým způsobem s problémy v kolektivu moc nepomůže, ba naopak může toho nevidomého od kolektivu lehce distancovat. Což teda můj případ naštěstí nebyl. Jinak pěkný článek.

  2. Také se podělím o své zkušenosti. V integraci jsem byla od 1 až do 3 třídy učitelé i spolužáci se snažily co jevíce my to usnadnit asistenta jsem nebyla bylo nás 20 ve třídě. Od čtvrté třídy jsem byla na specialní škole pro slabozraké v Praze kde jsem byla až do deváté třídy bylo to tam moc fajn ale tento kolektiv my přišel hrozně uzavřený a málo komunikativní ve škole to probíhalo stejně jak na normální až na to že to mělo intr na kterém to bylo podobné jako to popisuje kolega nahoře. Po deváté řídě jsem byla v integraci na střední škole kde nás bylo 30 ve třídě chodily jsme na praxe také bez asistenta. kde jsem už na začátku panu řediteli školy řekla že nechci žádné výhody že chci dosáhnout jen svého cíle. pro něj to byla první integrace a pro mě to byla výzva jelikož místo mezi spolužáky jsem si musela vybojovat a to se my podařilo a jsem jim vděčná za to že mě nevodily za ručičku ale řekly také ne nebo toto je špatně jdi a udělej to znovu. a to mě pomohlo i v kroku do dalšího života. dosáhla jsem svých cílů, mam super rodinu, partner je zdraví bez hendicepu a trosku má podobné chování jako spolužáci za co jeho i spolužáky obdivuji a moc jim děkuju. také hodně velkou roli v tom měly rodiče a můj bratr který my nebránily v tom chodit ven ba naopak vždy říkaly tak co at jde. přítel, rodina i kamarády vždy říkaly ONA JE ZDRAVÁ JEN NEVIDÍ A TO NENÍ VĚC KTERÁ BY JÍ MĚLA BRÁNIT V TOM ABY SI ŽIVOT UŽILA TAK JAK CHCE.
    a také nebrání věci co jsem se naučila v integraci od spolužáku, učitelů předávám dál a pomáhám lidem že život není o tom aby se doma litovaly ale aby šli ven a ukázaly že člověk i s hendicepem může žít a plnit si sny kolikrát to je to že JEN NEVIDÍ

  3. Pavle, pěkně jsi to napsal… a ta věta o generalizaci taky míří do černého.
    Přijde mi důležité i to, co psala Eliška, a sice role asistenta. Moje zkušenost je, že tam to riziko izolace žáka od třídy opravdu je a ne malé. A problém spatřuju i v tom, jak mizerně jsou asistenti placení.
    Jinak srdečně zdravím!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *