Zaostřeno 3, Já, hrdina.

Letošní prázdniny, mám akcemi, opravdu nabité.
První větší akcí byl turnaj v Dublinu, o kterém napíši snad později.
Druhou, neméně povedenou, akcí byl integrační zážitkový kurz Zaostřeno, který pořádalo sdružení Život trochu jinak od 9. do 17. srpna v Lelekovicích u Brna.
A právě tomuto kurzu bude věnován následující text.

Na úvod.

Zaostřeno, jak jsem již zmínil, byl kurz, integrační.
To znamená, že kromě zdravých účastníků, se mohli na akci přihlásit i lidé se zrakovým postižením a program byl také přizpůsoben tak, aby jej zvládali i nevidomí.
Letošní Zaostřeno bylo již třetí v pořadí a jeho podtitul měl název Já, hrdina. Tématem tudíž bylo hrdinství, hrdinské činy, hrdinové v nás i kolem nás, odvaha, překonávání strachu a tak podobně.
Aktivity byly různé, pohybové venku, ale i takové, u kterých se jen sedělo a spíše diskutovalo a přemýšlelo, vybrat si mohl opravdu každý.

Účastníků bylo 17, z čehož bylo 7 se zrakovým postižením.
Bydleli jsme na skautské základně Strážná, která se nachází uprostřed lesů. Objekt měl tekoucí teplou vodu, elektřinu a spalo se ve dvou místnostech na matracích ve spacácích.

Náplň kurzu

Program začal již v sobotu, ihned po příjezdu na vlakovou stanici Brno Královo pole.
Zavazadla nám odvezl Batmobil a na základnu jsme se museli propracovat skrz sérii vtipných úkolů, které nám organizátoři připravili.
Jako příklad mohu uvést stanoviště, kde jsme prováděli sérii dosti legračních cviků, které měly neméně legrační názvy.
Znáte třeba cvik, holubička? Tady se to jmenovalo netopýrek, „souvislost s Batmanem“, kdy jsme cvik museli jednoduše provést se zavřenýma očima.
A cvik Hulk byl třeba o tom, zatnout svaly a třikrát hlasitě zařvat.

Když jsme se takto vtipně propracovali na základnu, čekalo nás seznámení se s ostatními lidmi ve skupině.
Seznamkové aktivity tu popisovat nebudu, jen bych zmínil, že mi byly dost k ničemu, většinu lidí jsem si stejně zapamatoval až někdy v polovině kurzu a otázka: „Kdo ty to vlastně jsi?“, byla u mě v prvních dnech dost častá.

No a pak už jsme se vrhli rovnýma nohama přímo do programu.
Aktivity zde budu popisovat tak, jak mě zaujaly, nebudou asi všechny a nebudou rozhodně v chronologickém pořadí, bylo toho tolik a bylo to tak intenzivní, že už teď opravdu nevím, kdy se co přesně odehrávalo.

Běhačka

Mám pocit, že to bylo v úterý, kdy nás nečekaně v šest hodin ráno probudila hlasitá hudba spolu s nabuzenými organizátory, kteří vtrhli do našeho pokoje a velmi intenzivním pobízením nás přesvědčili, abychom vstali a vypravili se na závodiště.

Tam jsme se dozvěděli, že se máme rozdělit do čtyř družstev, co družstvo, to jiná automobilová stáj, „BMV, Mercedes, Mazda a Citroen.“
Trať měla cca 100 m, a vyhrálo družstvo, které ji uběhlo, co nejvíce krát.
Závod byl rozdělen na čtyři etapy, zhruba po 20 minutách.
To znamená, že v první etapě se těch 100 m běhalo pořád dokola, dokud neskončila a nesčetly se body.
Běhalo se po družstvech tak, že z jedné stáje mohli běžet naráz buď jeden, dva nebo tři lidé.
Bodování bylo dost složité a nebudu zabíhat do podrobností. Okruh byl sice krátký, ale nic moc lehkého to nebylo. Lesní cesta byla rozbahněná, na trati byly dva dosti nepříjemné kopce, a když jsem třeba já běžel s vidící kolegyní, dosti často jsem si připadal, jako bych za ní jen tak bezmocně vlál. A jen jsem se modlil, aby mi to nepodklouzlo a já neskončil v bahně.

LARP

Znáte film Věc?
Pokud ne, tak vězte, že je to o tom, jak bandu vědců na odlehlé antarktické stanici nakazí mimozemský organismus, který není na první pohled vidět.
Vědci začnou bláznit, podezřívat se, kdo je nakažený a kdo ne a navzájem se obviňovat.
A tak jsme se i my, stali na jedno odpoledne, vědci na odlehlé stanici.
Každý dostal své alter ego, „jméno, povolání a stručnou charakteristiku“.
Já byl vědec, zapálený do počítačových her a komiksů, kamarádka zas sedmnácti letá dívčina, co ve svém věku dostala BC diplom z biologie a byla tak trochu sociopatka.

A tu nás hodili rovnou do příběhu. Nejprve jsme sbírali nevinné vzorky hornin, vody a živočichů, ale najednou se na základně rozbila satelitní vysílačka a my tak ztratili spojení se světem.
A první náš úkol, jako skupiny, tudíž byl, vypátrat, kdo vysílačku poškodil a proč.
Každý dostal jakési kusé informace o ostatních členech týmu a bylo na nás, jak s nimi naložíme.
Pak to začalo být dosti zajímavé a napínavé, jeden člen výpravy onemocněl podivnou nemocí, pak se tam objevil vrtulník s plukovníkem a vojandou, kteří základnu uzavřeli a izolovali, do toho jsme se dověděli, že byl nalezen meteorit s mimozemským virem, že někteří z nás jsou už nakažení a že se neví, kdo…
A celé to skončilo tak, že jsme dostali na výběr, buď odletět a riskovat nakažení obyvatel světa virem, nebo zdrhnout do divočiny a základnu vyhodit do vzduchu.
Překvapivé finále přišlo, když jedna slečna vědkyně, co byla už nakažená ze základny, zdrhla, uletěla vrtulníkem a tím vypustila mimozemský virus do světa.

Musím říct, že něco tak povedeného už jsem dlouho nehrál, hlavně mě dostalo to, jak lektoři s obrovským zápalem hráli své role. A neméně jsem se bavil u toho, jak již výše zmíněná kolegyně, geniálně hrála roli sociopatky vědkyně.

Helen Kellerová

Kdo byla Helen Kellerová, tu psát nebudu, to si můžete přečíst na wikipedii.
My jsme jeden večer četli úryvek z jejího životopisu a zkusili si několik situací, které by se mohly stát hluchoněmému člověku, co k tomu ještě nevidí, dle mě vražedná kombinace.
A tak jsme asi na hodinu nikdo neviděli a nemluvili. Měli jsme za úkol, například jen po hmatu najít na zemi před námi kus plastelíny a něco z něj vymodelovat. Pak to ovšem začalo být zajímavé, když jsme dostali za úkol z téže plastelíny vymodelovat něco ve dvojici a to tak, že jsme se nemohli domluvit hlasem, vše jen po hmatu.
Na mě celá aktivita o Kellerové působila děsně depresivně a to jsem na to, že nevidím, zvyklý, absolutně si nedovedu představit, co to muselo dělat s vidícími účastníky kurzu, kteří tohle neznali.

Do krytu!

Další akční aktivitou byl atomový kryt.
Ve čtvrtek ráno jsme se dozvěděli, že je plánována série cvičení na poplach.
Takže, jakmile zazní siréna, máme všeho nechat, vyletět před základnu, spočítat se a odevzdat lektorům všechny elektronické věci.

Já si v první chvíli myslel, že jde o nějakou blbinu, kterou vyžaduje bůhvíjaká směrnice o požární ochraně na základně a že nám to chtějí udělat alespoň trochu zajímavé.
Chyba lávky, o žádnou směrnici nešlo, to jen my se v rámci další hry přesunuli do roku 2055, kdy hrozila lidstvu globální jaderná katastrofa.

A taky že ano, když se siréna ozvala už asi potřetí, někdy kolem osmé večer, bylo nám oznámeno, že už nejde o cvičení, ale o reálnou hrozbu.
První část hry tedy byla, pokusit se pomocí uhodnutí série hádanek zneškodnit atomovou bombu.
Problém ovšem byl, že to milí organizátoři nastavili tak, aby bombu zneškodnit možné nebylo.
A tak přišla druhá část hry, urychlený přesun do atomového krytu.
Už teď absolutně netuším, jak jsme šli dlouho, ale minimálně hodina to byla.
Cesta vedla lesem, z kopce do kopce, vysokou travou, hnusným bahnem a chvíli i po asfaltu.
Finále byl krkolomný výstup na rozhlednu Babí lom, kde jsme poslední metry doslova a do písmene lezli po čtyřech.

Pak nás zavřeli ve spodním patře rozhledny s batohy, se zásobami a jednou vysílačkou.
Poté se z vysílačky ozval dosti zlověstný zvuk výbuchu a my byli informováni, že to venku nikdo nepřežil.
V průběhu noci jsme pak dostávali vysílačkou instrukce od ne příliš upovídaného centrálního počítače krytu, „organizátoři to zahráli fakt perfektně“.
Měli jsme za úkol například rozhodnout, jakých šest nejdůležitějších věcí bychom si chtěli do krytu vzít, jak by vypadala organizace rozhodování ve skupině, ale i mnohem drsnější témata, co bychom měli dělat v případě, že je několik žen ve skupině těhotných a hrozí riziko narození postiženého dítěte.
Z krytu nás pustili někdy tuším kolem třetí ráno a já mám z téhle aktivity asi nejsilnější zážitek z celého kurzu, bylo to opravdu autentické a dosti psycho.

Pointilismus

Víte, co je to pointilismus? Já to až do minulého týdne taky nevěděl.
Tahle aktivita byla jedna z těch, u které se do sytosti vyblbli jak organizátoři, tak účastníci.
Šlo o malování podle zadané předlohy tak, že jsme k nanášení barev na papír používali různé části těla.
Takže chvíli se malovalo kolenem, chvíli loktem a chvíli dokonce i nosem.
Ke konci se to tak zvrhlo, že maloval každý po každém a papírů si už nikdo nevšímal, barvy byly, zaplať pánbůh smývatelné.

Killer karaoke

Superstar zná každý.
Ale superstar, kde vám před vystoupením zaváží oči a pošlou vás na trasu plnou překvapení, to už tak známé, není.

Člověk držel mikrofon, zpíval a u toho poslepu procházel studenou vodou smíchanou s pískem, pak šlápl do šišek a nakonec do drceného ledu.
Chuťovkou na závěr byla nádoba, ze které bylo nutno pro úspěšné zakončení vystoupení vyjmout oblázek… ouha, mezi oblázky byli živí hnusní červi.
Většina lidí písničku ani nedozpívala, ozývalo se spoustu pištění, polekaných vyjeknutí a mnoho lidí skončilo s vystoupením v záchvatu smíchu.
A když se pak po skončení akce vidící účastníci podívali, čím to vlastně šli a do čeho to sahali, hodně z nich bylo notně překvapených.

Superhero parade

Jak jsem psal na úvod, byl kurz na téma hrdinové.
A tak jsme se i my stali na chvíli superhrdiny.
Rozdělili jsme se do několika skupinek a v těch jsme si vybrali jednoho, na kterého jsme stvořili super hrdinský kostým, ten jsme pak před ostatními prezentovali.

Další střípky

Jakousi představu o náplni kurzu už teď máte.
Kromě hlavních aktivit se ale děla spousta věcí, o které stojí za to se též podělit.

Vždy večer před večerkou se odehrávalo cosi, čemu jsme pracovně říkali atmokotlík.
Každý účastník i lektor si vytáhl z košíku oblázek a ten pak mohl hodit do atmokotlíku jako výraz vděku někomu, kdo podle něj vykonal během dne něco hrdinského. Tak například nevidomá účastnice tím vyjádřila vděk vidícímu účastníkovi za pomoc při nějaké hře, a tak podobně, bylo to opravdu čistě subjektivní.

Třikrát za týden se odehrálo cosi, čemu jsme říkali, Batmanovo centrum volného času.
Šlo o volnočasové aktivity na různá zajímavá témata.
Jeden lektor, například, vedl aktivitu, kde vidícím ukazoval, jak fungují různé pomůcky pro nevidomé, bílá hůl, indikátor hladinky a tak podobně.
Druhý lektor zase vyprávěl o svém působení na záchranné stanici pro vlky v USA a třetí nám pověděl něco o tom, jak si lépe zorganizovat čas pomocí metody GTD.

Tyfloschránka byla určena těm z vidících účastníků, kteří si chtěli dobrovolně vyzkoušet část dne chodit s klapkami na očích.
Upřímně ty odvážlivce, kteří se do toho pustili, dosti obdivuji, někteří měli klapky až dvanáct hodin, přičemž s nimi zvládali běžné aktivity typu oběd, ale i program a hry.

Na kurzu fungovala také interní pošta, každý měl svou obálku do které mohl dostat dopis od někoho z účastníků či lektorů.
Zajímavé bylo, jak se většina vidících účastníků s vervou pustila do rychlostudia Braillova písma, aby jsme si mohli všichni psát bez toho, aniž by ty vzkazy nevidomým musel někdo číst a podobně.
Jedna účastnice byla natolik zapálená, že už si pak psala se všemi hlavně v braillu a ke konci kurzu se jí do obálky málem nic nevešlo, „dnes jsem se s ní domluvil, že jí budu psát v braillu i nadále, to aby nevyšla ze cviku a já konec konců taky“.

Před začátkem programu nás organizátoři vždycky svolali tak, že pustili na plné pecky úvodní melodii ze seriálu Batman, je to nějaká verze ze šedesátých let, kdo má zájem, najděte si to na youtube.
Během týdne tahle šílenost hrála skoro padesátkrát a až ji uslyšíte, pochopíte třeba, proč mi z ní koncem týdne už docela slušně třeštila hlava.

Naši milí organizátoři to s hrdiny a superhrdiny mysleli opravdu vážně.
A tak jsme na kurzu mohli čas od času potkat nevidomého Vojtu v roli superhrdiny Blind ridera, Martin Sukaný se jmenoval Sukáthor a tak podobně.
Bylo to legrační a vtipné, já osobně jsem dost zapálený fanda do super hrdinských filmů, takže jsem se královsky bavil.

Jeden den za námi přijel armádní psycholog a strávil s námi celé odpoledne. Vyprávěl nám o tom, jak to funguje v armádě, jak psychologové připravují vojáky na mise v zahraničí, jak pracují s jejich rodinami, diskutoval s námi o strachu a hrdinství a povídal o vlastních zážitcích z Afghánistánu.
Popisovat tuhle besedu, by vydalo na celý další článek, bylo to pro mě místy děsivé, místy šokující a já děkuji organizátorům, že návštěvu armádního psychologa domluvili.

Sedmnáct lidí je docela dost.
Jak jsem již zmínil na začátku, trvalo mi zhruba do středy, než jsem si zapamatoval jména a hlasy všech účastníků.
Jak už to na takových akcích bývá, s některými lidmi jsem si rozuměl, s některými trochu a s některými vůbec.
Mám ale pocit, že minimálně tři nové přátele jsem za ten týden našel a za to jsem velmi, velmi rád.

Závěrem

Je toho mnoho, o čem by se dalo ještě psát, ale dle mého názoru už toho je dost, abyste mohli udělat představu, jak takový integrační zážitkový kurz vypadá.

Úplně na konec článku bych rád poděkoval všem organizátorům za parádně vymyšlený týden plný aktivit, nezastavili jsme se ani chvíli, bylo to akční, nabité a propracované.
Nemenší vděk zasluhují rovněž kuchařky, jídlo bylo výborné a bylo ho hodně.
A samozřejmě taky dík všem ostatním účastníkům kurzu, bez kterých by to nebylo ono, tak super kolektiv jsem už dlouho nezažil.

Příspěvek byl publikován v rubrice Reportáže a jeho autorem je Pavel Ondra. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *