O Národním divadle a jedné fantasy opeře

Včera jsem se vrátil z víkendového pobytu v Praze. Vyjímečně jsem tam nebyl na konferenci či přednášce nebo hrát fotbal, ale poštěstilo se mi dostat se do Národního divadla na operu.
Opera se jmenovala Čarokraj, jednalo se o rodinnou fantasy a já se v tomhle textu pokusím shrnout mé dojmy.

Před operou exkurze

Ještě před představením samotným jsme měli domluvenou exkurzi po divadle.
Do Prahy jsem totiž nejel sám, ale v ránci skupinové akce. Výlet pořádala jedna paní z vesnice Vrbice, kde mám tetu a prarodiče a když jsem se doslechl, že domluvili i exkurzi do zázemí, tak jsem se do autobusu také okamžitě přidal.

Exkurze byla na dvě části, nejdříve nás vzali nahoru na střechu divadla, odkud, jak mi bylo řečeno byla krásně vidět celá praha s hradem a vším tím ostatním.
Výhledy jsem sice neocenil, ale hmatová prohlídka několika soch taky špatná nebyla, ti sochaři si s nimi docela vyhráli, „vtípky, ať si tu sochu ženské prohlédnu opravdu pořádně se vším všudy už mě ani nepřekvapily.“

V druhé části nás průvodce povodil po divadle, od sedadel v nejvyšší lóži, odkud to bylo na jeviště dobrých 17 M, až po podzemní prostory, kde se nacházejí základní kameny divadla.
Během prohlídky padla spousta jmen a historicky významných dat, ze kterých už si toho teď zase moc nepamatuji.

Pokud jde o nějaké možnosti hmatové prohlídky, všude byla po cestě spousta bust více či méně známých osobností, na které se dalo sáhnout, já si asi nejvíce pamatuji na Václava havla, jehož busta se krčila v jedné místnosti až kdesi vzadu v koutku.

A na závěr jsme se ještě byli podívat do zázemí, prošli jsme maskérnu a šatny, kde jsem dostal možnost prohlédnout si rekvizity na chystané představení, jelikož to byla fantasy, jednalo se např. o masku žabáka se šíleně vypoulenýma očima nebo o vlkodlačí masku s příslušně velkými vlčími zuby.
Prohlídku jsme zakončili na jevišti, kde už se chystaly kulisy a také jsem dostal možnost v rychlosti si něco prohlédnout.

Celkově se mi exkurze dosti líbila, možnost takhle si prošmejdit celé Národní divadlo se neobjeví každý den. Na závěr této části bych chtěl tedy poděkovat Lucii Silkenové, která nám vše ohledně exkurze domluvila a to hlavně pokud jde o prohlídku zázemí pro herce a střechy divadla, dle jejích slov se na tato místa běžně veřejné prohlídky nedělají.

Opera

Opera se jmenovala, jak jsem již v úvodu textu napsal, Čarokraj.
Šlo o hudební zpracování knihy Mluvící balík od spisovatele Geralda Durrella.
Popis opery, včetně všech dalších informací o autorech a obsazení najdete TADY
Knihu jsem četl, v roce 2002 jsme podle jejího příběhu hráli táborovou hru, takže jsem s příběhem byl docela obeznámen.
Děj opery se od děje knihy nijak zásadně neodchyloval a to bylo jedině dobře.

Během prvních pěti minut jsem totiž zjistil, že mám menší problém.
Nebudu se teď rozepisovat o kvalitě pěveckého projevu zpěváků a zpěvaček, to mi nepřísluší.
A to co teď napíši je jen můj subjektivní dojem a nevím, zda tohle platí u všech ostatních oper.
Já těm zpěvákům a zpěvačkám dost často totiž vůbec nerozuměl, co zpívají.
Nevím, zda to bylo zaviněno akustikou, zda to bylo tím, kde jsme seděli, „druhá řada od jeviště,“ nebo zda to bylo tím, jak se umělci snažili dát do toho zpěvu co nejvíc, ale v některých momentech jsem se úplně ztrácel a nevěděl jsem, cože to zpívají.
A pak se mi také stávalo, že text písní zanikal v hudbě, která z mého pohledu ty zpěváky prostě přeřvala.

Když už jsem textu ale rozuměl, nebylo to vůbec zlé.
Jasně, stávalo se i, že některé části se nezpívalo vůbec a jen se hrálo, přičemž se diváci mohli kochat pohledem na kulisy moře, či nádherné mořské pany a podobné fantasy vymyšlenosti.
Až po představení jsem se mimochodem dověděl, že celou dobu jel na displeji nad jevištěm text v češtině a angličtině, pro diváky, kterým se stává to co mě, že zpívanému textu nerozumí.

Pokud jde o zajímavé postavy představení, nejvíce mi v hlavě asi utkvěl výkon žabího špiona, který měl nejvíce humorných hlášek za celé představení a dle mého názoru celou operu příjemně oživil a osvěžil.

A jde-li o pěvecké výkony, tam to u mě vyhrála Lucie Silkenová, jejíž rolí byla hlavní postava Penelope a které jsem také nejvíce rozuměl, co vlastně zpívá.

Celkově mám tedy dojem z opery ani ne dobrý ale ani ne špatný.
Štve mě, že jsem nerozuměl, o čem zpívali.
Ale hudba a vše ostatní se mi líbilo.
A hlavně to byla fantasy, cožse taky počítá.

Pořád se mi teď honí hlavou, že bych si návštěvu Národního divadla rád zopakoval, dost by mě zajímalo, jak vypadá nějaká známější opera stylu Rusalka nebo Prodaná nevěsta.
Celkově považuji návštěvu Národního divadla za vydařenou, byla první a snad nebude poslední.

Příspěvek byl publikován v rubrice blind, Personal diary a jeho autorem je Pavel Ondra. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *