Já a futsal pro nevidomé

O tom, že hraji futsal pro nevidomé už jsem se tamhle či onde nějak zmínil.
Ale jak tak koukám, nějaký delší textík jsem o tomhle sportu na blog ještě nenapsal. A tak bych to tímhle článkem tak nějak rád napravil.

Co to futsal pro nevidomé je, jaká jsou jeho pravidla, jaká je jeho historie a to vše ostatní kolem tu psát nebudu, výborným zdrojem těchto informací jsou stránky Avoy MU Brno
Já tu napíšu o futsalu pro nevidomé z mého pohledu.


Hrát futsal jsem začal v roce 2008, kdy se tenhle sport objevil jako tělocvik na MU v Brně. V prváku jsem měl tělesnou výchovu povinnou, tak jsem si řekl, že můžu zkusit rovnou něco nového a futsal pro nevidomé jsem si zapsal.

Začátečníkem jsem v tomto sportu zůstal dosti dlouho, přesně už teď nevím jak, ale minimálně dva roky to bylo.
A asi k tomu přizpělo i to, že jsem sem tam jeden tréning vynechal.
Stačilo pár pohrůžek, že nedostanu zápočet a taky vyhlídka, že bych byl začátečníkem na věky věků moc lákavá nebyla. Tím chci říci jen to, že už začátečník nejsem a tréningy též neflákám. Hlavní důvod proč tomu tak je je ten, že mě tenhle sport neskutečně baví a to i přes to, že nejsem zrovna nejlepší hráč, to přiznávám na rovinu.

>

Futsal mi příjde zajímavý proto, že je to sport týmový a člověk musí u něj dávat pozor nejen na sebe ale i na své okolí. Jakmile běží obránce proti útočníkovi s míčem, neozývá se u toho podle pravidel a ti dva se srazí, je z toho průšvih většinou pro oba.
Nebo, jakmile se dva obránci nedomluví a nepohnou se včas kam je třeba, je z toho gól… A tak podobně.

Zmiňovat to, že mě futsal baví i proto, že máme v týmu, jak hráči mezi sebou, tak hráči a trenéři velice výborné vztahy asi ani není třeba. Hrát v týmu, kde by jsme se hádali a štěkali, to by mě rozhodně nebavilo.

Nejtěžší věcí, kterou ještě do teď ve srovnání s některými hráči ne tak úplně zvládám je podle mě rychlý pohyb s míčem po hřišti. Člověk musí běžet tak, aby neztratil kontakt nohou s balónem, jakmile se tak stane, je většinou v háji a musí pak míč podle zvuku hledat, což při hře dost často znamená, že mu jej mezi tím někdo sebere. Vést balón po hřišti je hned první věc co se učí a zvládnout to je dosti nelehké… ale jde to.

Docela práci také dá, alespoň mě, přihrát míč kolegovi tak, aby jej okamžitě zpracoval, přijal a nemusel jej opět po zvuku hledat bůh ví kde na hřišti.

Ovšem jiné kafe je pak střílení penalt. To si užívám asi nejvíc ze všech tréningových aktivit.
Jde o ten pocit, že si člověk může střelit rovnou do balónu a tak nějak doufat, že to tam padne.
A věřte nebo ne, nejvíc funguje v mém případě taktika moc nemířit a rovnou to tam co nejsilněji kopnout. Buď se trefím a nebo netrefím. Mí spoluhráči a trenéři jakbysmet si ze mě utahují, že jsem u penalt nejnepředvídatelnější střelec.

Pár cvičení pro představu

Jak tu tak popisuji všelijaké ty aktivity, možná by stálo za to stručně napsat, jak takový tréning futsalu pro nevidomé vypadá.

Základem je rozproudit krev.
Tudíž prvních cca 15 minut obíháme hřiště na různé způsoby, pár koleček poklusem, pár koleček běh stranou, pár koleček běh s balónem a tak různě.
Jedno kolečko znamená, že běháme do čtverce, na každém rohu čtverce stojí asistent a ozývá se číslem od jedné do čtyř.
Následná tréningová Cvičení se pak různě střídají, pokaždé vede tréning jiný trenér a ten si aktivity připraví vždy předem.

Nejčastější cvičení je střelba z běhu.
Hráč vyběhne s balónem od mantinelu a vede jej podle pokynů brankáře na bránu. Brankář se přitom snaží hráči oznamovat, jak daleko zhruba je a kdy má střílet: „Deset metrů, osm, šest… a pal.“

Obměnou je cvičení, kdy hráč vyběhne, trenér mu hodí míč do prostoru a hráč jej musí rychle doběhnout a opět vystřelit na branku.

Pak už jsou tu trochu složitější cvičení, kdy například z jedné strany hřiště vyběhnou dva útočníci, běží na bránu, každý podél jednoho mantinelu a po cestě se snaží si alespoň 3x nahrát míč a ve finále jeden z nich zakončí střelbou.

Tohle cvičení se dá rozšířit samozřejmě tím, že se těm dvěma postaví do cesty obránce. Ten má za úkol útočníkovi míč sebrat a odkopnout pryč a to samozřejmě dřív, než útočník stačí nahrát svému kolegovi nebo sám vystřelit.

Jako poslední cvičení zmíním to, kdy opět trenér vyhodí do prostoru míč, dva hráči vyběhnoua snaží se jej co nejdřív dostihnout. Ten kdo míč zachytí, útočí, ten kdo to nestihne se rychle přesune k brankáři a dělá obránce.

Ze všech těch útočných a obranných cvičení pro mě osobně vyplynulo jedno jediné, hrát útočníka bych nikdy nemohl. Zkoušel jsem to několikrát na tréninzích a vždy to dopadlo velice nedobře.

Tedy ne, že by post obránce byl kdoví jak jednoduchý.
Když je útočník rychlý, stačí sekunda nepozornosti a už je míč tam kde nemá co dělat.

V tomhle jsou obzvlášť experti někteří hráči z Německa, ti vedou balón, letí dopředu hlava nehlava a prásk, míč je v brance.

No a občas se taky stane, že se míč zastaví a neslyší jej ani obránce ani útočník. Pak na něj musí trenér poklepat aby ho ti dva slyšeli a pokračuje se.

Ono to s tím ozvučeným balónem není vždycky tak úplně jednoduché.
Například my trénujeme v Heršpicích a občas se stane, že nám nad hřištěm prolétá nějaký ten airbus z nebo do Tuřan a to se pak hra musí jednoduše přerušit, dokud milé letadlo není dál a balón není zas dobře slyšet.

Závěrem

Co dodat závěrem? Pokud by jste to vše, co tu popisuji chtěli vidět na vlastní oči, stavte se např. poslední víkend v květnu do Bučovic u Brna, od 30. května do 1. června pořádá Avoy MU Brno mezinárodní turnaj v futsalu pro nevidomé.

Pokud vám to, co tu popisuji nedává smysl, nebo by jste prostě rádi měli v něčem trochu víc jasno, neváhejte psát komentáře pod článek, rád doplním, dovysvětlím.

Příspěvek byl publikován v rubrice futsal a jeho autorem je Pavel Ondra. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *