Istanbul trip, den první a druhý

Asi jsem se zas nudil.
A taky jsem si s máti slíbil, že se pojedeme letos podívat do Turecka, v ránci dárků ještě na Vánoce.
Každopádně právě sedím kousek od Taksimu v hotelu na wifi a píšu o prvním dni v Istanbulu.
Vezmeme to tedy pěkně od začátku, od odjezdu z Česka.

Pátek, cestování a hledání

Z Brna až do Prahy jsme jeli pěkně pohodlně vlakem a pak, po chvíli zoufalého hledání jsme vyrazili autobusem Airport express na letiště V. Havla.
To, že nám jeden bus před nosem ujel, byla chyba, málem jsme nestihli odbavení a nebýt toho, že mi jedna kamarádka na letišti pomohla, asi by jsme check-in nestihli a bůh ví, kde by jsme jak co hledali a sháněli.

O letu se toho moc psát nedá, jen Turkish airlines mě překvapily dvěmi věcmi.
Jednak bezpečnostní příručka do letadla byla i v braillu, „anglický zkratkopis neumím, turecky taky ne.“
A druhak nám dali v letadle najíst a napít a to tak, že jsme si mohli vybrat z několika jídel, mě chutnala rýže s kousky masa, asi to po cestě domů zopakuji.
A turecký tvrdý alkohol, raki také není špatné, dali jsme ho za cestu dvakrát.

Istanbulské letiště Ataturk je pozoruhodné pro mě jednou věcí, všude jsou vyznačené na zemi vodící linie pro nevidomé, v tomhle by si měli češi vzít příklad.

A pak začala sranda.
Agentura Pelican nám dala adresu hotelu a: dopravte se tam jak chcete.
Letištní autobus nás vyložil na náměstí Taksim a my začali hledat.

Prvně nás jakýsi turek nasměroval poměrně dobře.
Pak jsme začali bloudit.
Pak nás tři turci poslali třemi různými směry.
V jakémsi hotelu po cestě neuměli vůbec anglicky a mysleli si, že se chceme ubytovat u nich.
Když jsme hotel našli, bylo zamčeno a nikde nikdo, v jakési zapadlé čtvrti plné odpadků a smradlavých olezlých uslintaných koček, „těch čtyřnohých.“

Pak se objevili čeští spolucestující, co také jeli s Pelicanem a vyjevili nám, že si musíme na rezervaci a pro klíče kamsi o dalších 2,5 KM dál.
To už se máti naštvala, zavolala do Česka, roaming neroaming a zprdla zřízence z Pelicana, že by příště mohli dát aspoň do mailu info, kde a jak si sehnat rezervaci a tak a ať nám z té recepce laskavě někoho s klíči pošlou.
Mezi tím jsme se aspoň seznámili u kafe s ostatními čechy, co už se ubytovat stihli, narozdíl od nás byli aktivní a ty informace o recepci si sami vyhledali na internetu úplně mimo agenturu Pelican.

Nakonec jsme se ubytovali, hotel je docela fajn, frčí tu wifi, pokoje jsou čisté a moderní a naši sousedi jsou moc milí lidé z Prahy.

Po extempore s recepcí jsme rovnou vyrazili ven.
První zastávka, kebab na rohu, kde se nás hned pokusili obrat, úsměv sem, úsměv tam a hopla, o pět lir víc nám napálili cenu, ani nevím jak. Ale hlavně že si tam celou dobu u toho popíjeli raki.

Asi je to jejich národní sport, dělat si s cenou alkoholu a občerstvení co se jim zachce, turisto plať, když si blbý a neumíš se ozvat, my tě máme u zadnice.

A druhým jejich národním sportem je asi chaotická doprava, kde na sebe auta troubí a troubí, prakticky nepřetržitě.
Celou dobu, co jsme šli od hotelu a přes Taksim se troubilo a troubilo.

Večer jsme završili na ulici Istiklaar, která se vyznačuje tím, že je tam bar vedle baru, živá hudba, paří se tam hluboko do noci a je tam spousta mladých lidí.

Sobota, památky

Dnes ráno jsme se vrhli hned na památky.
Metrem na zastávku Sultan Ahmed, odkud se dá pěšky dojít rovnou k modré mešitě.

Tam to byl samý turista.
Do mešity nás nepustili obuté, všechna zavazadla a boty se musely nastrkat do igelitových sáčků a ty jsme nosili sebou.
Kromě nějakých mě neznámých náboženských důvodů to bylo také proto, že celá mešita byla vykobercovaná.

Nejvíc mě dorazilo, když chvíli před východem nějaký zřízenec začal nadávat a vyřvávat: „V mešitě se nejí, v mešitě se nejí.“
Myšlenkové pochody některých turistů tedy absolutně nechápu.

Po mešitě přišel další kostel, křesťansko/muslimská Hagia sofia, kde bylo také plno, ale vyzouvat jsme se tam samozřejmě nemuseli.
Bylo to tam trochu chaosité, zrovna rekonstruovali.
Všude na sloupech byla spousta věcí, na které bylo možno beztrestně sáhnout, nejčastěji se opakoval květinový motiv.

Další památkou byl palác Topkapi, kde zas pro změnu nebylo možno sahat na nic, takže nastoupila máti se slovním popisem, proloženým samým óh a áh, orientální umění a výzdoba ji evidentně nadchly.

Zrovna se tam nějaký muslim modlil, měl puštěný mikrofon a partička ruských turistů jej měla za pouťovou atrakci a fotografovali jako o život.
No, alespoň jsem si narychlo sáhl na kachličkovou mozaiku a jakousi zelenou kamennou desku s perskými klikiháky. A já si říkal, že to písmo nějak ne a ne rozluštit, to až nějaký anglicky mluvící průvodce za mnou mezi řečí prohodil, že to je asi starověká perština a pak už mi bylo jasné, proč to nepřečtu.

U všech tří výše zmíněných památek ještě nutno podotknout, že je-li člověk nevidomý, má to jednu výhodu.
Všimne-li si vás zřízenec, většinou vás protáhne skrz, mimo všechny ty dlouhatánské fronty.
Když jsme se vraceli z mešity, stála tam prý fronta, kterou máti odhadovala tak na hodinu.

A nakonec jsme zamířili do podzemí, do starověké vodní cisterny, kterou mimochodem znám z poslední knihy Dana Browna, Inferno.
Tam to byla docela nuda, až na Turkyni, co nabízela možnost vyfotit se za poplatek v sultánském oblečku a na celou nádrž vyřvávala: „Sultaaaan, Sultaaan.“

Někdy po cestě z nádrže jsme narazili na malý obchůdek, kde měli modely všech hlavních památek. Obchodník, libanonec jménem Robert byl velice milý, všechny objekty mě nechal osahat a ještě nám nabídl jablečný čaj. Asi jel i trochu po máti, že mě to u orientálců vůbec nepřekvapuje…

Popisovat, jak jsme se pak proplétali deštěm k velkému bazaru se mi opravdu nechce.
Bazar byl příšerně přecpaný lidmi a všemožnou veteší. Turci byli rozhodnuti prodat vám cokoliv za jakoukoliv cenu.
Vrcholem byl týpek, co se nám ještě venku za bazarem, když jsme se živili už druhým hamburgerem snažil stůj co stůj prodat levnou napodobeninu značkového parfému.
Kdyby to bylo venku, neřeknu, ale otravovat takhle při jídle? Po pěti minutách jsem na něj už trochu vyjel, pak odešel.

Finále byl výlet tramvají na galatskou věž, kde to velice foukalo a dosti se rozpršelo.
Jak jsme tam tak na vršku stáli, začali ze všech minaretů výt muezini, velice autentický zážitek muslimského náboženství.

A vrchol dne?
Dnes je MDŽ a istanbulské dívčiny si vzaly do hlavy, že vyrazí na Istiklaar street a začnou demonstrovat za práva žen v Turecku.
To jsme samozřejmě nevěděli a tak jsme natrefili přímo na největší dav vyřvávajících, pískajících, bubnujících a rozvášněných feministek.

No co říci závěrem.
V Istanbulu je plno lidí.
Celý den dnes prší.
Jak vidí turistu, snaží se jej okamžitě oškubat.
Zítra jedem do Zoo/akvária a pak zkusíme, zda se nám podaří najít delfinárium.

Tramvaje jezdí pomalu, hlásí velice podivným stylem, samozřejmě jen turecky a nevidí-li člověk názvy zastávek, má docela problém tomu rozumět.
U všech metro stanic a tramvajových zastávek jsou velice dobře značené reliéfní dlažbou vodící linky, obzvlášť ty v metru jsou opravdu užitečné.
Ozvučené přechody tu nemají, stejně si každý přechází kdy a jak chce.

Vytí muezinů je pro turistu zážitek, tipuju, že pro místního po pár letech otrava. Alaaaaah akbar a dlooouhé vytí, které se opakuje minimálně v délce pěti minut.
To celé asi pětkrát denně. A ze všech stran, po celém městě.

Jak zmínil kolega na twitteru, checkujete-li se na foursquare, připravte se na opravdové divy.
Na letišti, naráz 500+ lidí checknutých, na Istiklaar street, 630.
A městský 4sq odznáček Bosphorus už mám taky.
Tak všem přeji dobrou noc.

PS: nekamenujte mě za případné chyby v tureckých názvech, ten jazyk je i tak dost příšerný.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *