Nevidomí a hudba – rozhovor

Říká se, co čech, to muzikant.
A taky se povídá, co nevidomý, to hudebník.
Já jsem sice zásadně proti házení všech nevidomých do jednoho pytle, sám se v hudbě například taky moc neorientuju, leda tak si poslechnout nějakou pěknou filmovou hudbu, ale najdou se i tací, co tohle rčení potvrzují na sto procent.

Jednou takovou osobou je i nevidomá studentka konzervatoře Jana Dejla v Praze, Ráchel Skleničková.
Pořád mi vrtalo hlavou, jak to zaonačit, abych tu na blog mohl napsat něco o nevidomých a hudbě, když se v tom všem sám moc neorientuju a napadlo mě, zeptat se Ráchel na pár jejích postřehů a zkušeností ze studia na konzervatoři pro nevidomé.

na úvod.
Ráchel je 21 let a na konzervatoři letos studuje už sedmým rokem a to hru na klavír, jako hlavní oborr a zpěv, jako obor vedlejší.
V lednu se chystá složit přijímací zkoušky na pražskou AMU, kde by se ráda věnovala hře na klavír a také by sama ráda v budoucnu učila ostatní na tento nástroj hrát, takže jako druhý obor si vybrala klavírní pedagogiku.

Za dobu studia na konzervatoři už mnohokrát vystupovala na veřejnosti, v česku i v zahraničí.

Od roku 2003 také pravidelně účinkuje na benefičních koncertech Světlo pro světlušku, takže je ve spojení s nadací světluška prakticky od jejích začátků.

miny interview

Nejdříve jsem se slečny Ráchel tedy zeptal, jak dlouho už se hudbou zabývá.
Odpověď mě překvapila, svěřila se mi, že se pod odborné vedení dostala již ve čtyřech letech, rodičům se zdálo, že má na hudbu nadání, tak zkusili co se stane.
Doměnka: Asi v tom hrálo roli i to, že se ukázalo, že má Ráchel absolutní hudební sluch.

Druhým logickým dotazem pak tedy bylo, kdy se naučila číst noty.

Potvrdila mi to, co jsem si myslel.
V osmi letech, hned jak zvládla základy čtení a psaní braillova písma.
Zároveň dodala, že se jí tenhle způsob výuky zamlouvá více než to, když nevidomé děti začnou učit noty souběžně s výukou základů braillova písma jako takového. Alespoň se jí to vše nemýchalo dohromady.

Když už člověk tedy umí číst a psát noty v braillu, chce to, aby pak taky něco uměl hrát.
Zeptal jsem se tedy Ráchel, jak to zhruba probíhá, když má někde na nějakém koncertě něco zahrát.

Nejdřív je třeba samozřejmě nutné vědět, co se bude hrát.
Ráchel mi tedy pověděla, že se domluví se svou vyučující, zda chce hrát něco nového, například zahrát si v nějakém koncertním sále na nějaký klavír nějakou zvláštní skladbu, či zda bude hrát něco, co už hrála před tím několikrát, něco starého.

V případě nové skladby je nutno si nejdříve obstarat nahrávku, k tomu Ráchel slouží výborně například portál youtube.

Když si skladbu celou přeposlouchá, prodiskutuje její pozitiva, negativa a úskalí s vyučující a rozhodne se definitivně, že se bude hrát, je nutno sehnat si k ní notový zápis.
Tady jsou dvě možnosti, buď jsou noty ke skladbě už v braillu v archivu konzervatoře J. Dejla, nebo se musí noty do brailla přepsat z černotisku. K přepisu černotiskových notových zápisů Ráchel nejčastěji využívá služeb knihovny a tiskárny pro nevidomé v Krakovské ulici v Praze.

A nakonec nezbývá, než se skladbu naučit s notami a se vším všudy.
Ráchel mi svěřila, že záleží na obtížnosti skladby, za jak dlouho ji zvládne: „Minutové preludium od Bacha jsem se učila měsíc, kdežto Valtštejnskou sonátu od Beethovena, která má deset minut jsem se naučila za dva týdny.“

Na závěr povídání jsem se konečně Ráchel zeptal, zda je nějaký koncert, na který nikdy nezapomene.
Vypadlo z ní, že takové vystoupení absolvovala ve Washingtonu, kde se zúčastnila soutěže 160 handicapovaných muzikantů z Evropy, Ameriky a velkých asijských zemí.
Druhý takový zážiztek pak měla, když dostala možnost, zahrát si v orchestru pod americkým dirigentem Stevem Mercurym.>

Závěrem

Co říci závěrem?
Někdo má na hudbu zkrátka talent.
Kdybych se učil hrát na klavír od čtyř let a ještě s takovým zápalem, jaký pozoruji u Ráchel, byl bych asi někde jinde a mé články na blogu by byly taky asi spíše o koncertech a vystoupeních.

Já sám se přiznám, že jsem se na klavír učil jen na prvním stupni základní školy, pak mě naše milá paní učitelka, které je mi za to i trochu líto, poslala pryč se slovy: „Tady máte dvojku a už mi sem, probůh vás prosím nelezte.“
Notový zápis v braillu mi byl a je také na hony vzdálen a hudební nauku na základní škole jsem využíval k tomu, abych si trochu zdříml po obědě.

A nakonec se omlouvám všem, co umí dělat a psát interview, přiznávám rovnou, že to není nic dokonalého, ale říkám si, nějak se začít musí a jeden nikdy neví, kdy se mu takové zkušenosti s interview budou hodit, obzvlášť když v dohledné době neplánuje s blogováním přestat, právě naopak.

Příspěvek byl publikován v rubrice blind a jeho autorem je Pavel Ondra. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *