Můj pohled na potkávání lidí

Tuhle mi kdosi říkal: „Jedeš se na barcamp socializovat?“ A já na to odpověděl, něco takového.
Pak jsem se vrátil z konference domů a od té doby mám v hlavě myšlenku na tenhle text.
Jak to chodí a nechodí mezi nevidomými a mezi nevidéomými a vidícími při potkávání a poznávání lidí okolo.

komunita nevidomých

Vezmeme to od toho nejjednoduššího případu.
Řekněme, že vyrazím na nějakou akci, kterou pořádá jedna z několika organizací pro nevidomé v česku.
S velkou pravděpodobností tu potkám pak někoho, koho znám buď ze školy, jiných podobných akcí, či z jedné z několika e-mailových konferencí pro zrakově postižené.

Většinou se lidé na takových akcích více či méně znají a když ne osobně, tak alespoň stačí, aby mi někdo řekl své jméno a já odpovím stylem: „Jo, ty si byl tam a tam, tebe znám z konference o mobilech…“

Dobrým příkladem je tu každoroční sraz nevidomých zapálenců do techniky, Tmavomodrý festival.
Letos jsme tam se dvěma kolegy prezentovali a přednášeli a za ten den a půl jsme potkali lidi, z nich většinu jsme více či méně znali.
Sečteno a podtrženo, komunita nevidomých v česku, alespoň těch aktivních, co se zapojují, zas tak velká není a tak se všichni tak nějak potkáváme a setkáváme znovu a znovu.

mezi vidícími

Když jsem začal pár let zpátky jezdit na různé twitter srazy, konference typu Barcamp a podobné, vyvstal mi problém, jak ty lidi kolem nejlépe poznat.

Na Barcampech se sice mezi přednáškami o život networkuje a networkuje, ale u mě je to bohužel trochu složitější, než u koukavých účastníků.

Tím, že ty lidi kolem sebe nevikdím, mám pocit, že v tom shluku lidí dost ztrácím přehled a to nemluvím o tom, že se ještě snažím dávat pozor, abych neúmyslně do někoho nenaboural, například obědové pauzy na Barcampech se vyznačují davy hladových účastníků, kteří se různě shlukují, procházejí se, či se živí a šance, že bych úmyslně například našel někoho, s kým chci mluvit je prakticky nulová. Vidící člověk má v tomhle výhodu, může se rozhlížet kolem a když zahlédne známou tvář, má vyhráno.

Takže zbývá pak v tomhle případě přenechat iniciativu druhé straně.
Pokud mě potká někdo, kdo mě mezi lidmi poznal a chce mě oslovit, je nejlepší, když se mi rovnou při pozdravu představí stylem: „Čau Pavle, já jsem ten a ten, potkali jsme se tam a tam.“, nebo nějak podobně.

Když mě totiž v davu lidí, na konferenci, ve škole, na zastávce apod. osloví někdo jen tak, že řekne jen nazdar, většinou s tím mám problém rychle si zařadit, kdo mě to oslovil.
To se mi stává často u nás na vesnici, kde mě spoustu lidí od pohledu zná, „bílá hůl je dost nepřehlédnutelná,“ někdo mě pozdraví po cestě na vlak a než se stačím zeptat, kdo že to je, už je dávno v tahu.

Tenhle problém samozřejmě z části odpadá, pokud se ocitnu na nějakém menším srazu a tak podobně, když se nás sejde řekněme tomu dvacet, není to už takový problém.
Dobré jsou menší neformální srazy např. u piva, kde sedí lidi u jednoho či dvou stolů a baví se tak nějak všichni.
Když se nás kolem stolu sesedne šest, hned od začátku si v tom udělám jasno a přímo se zeptám, aby mi ostatní řekli, kdo se mnou stůl sdílí.

Nejhorším místem však jsou pro nevidomého na seznamování akce typu diskotéky, hlučné oslavy, afterparty a podobné vylomeniny.
A asi nejen pro nevidomé.
Nejhorší je, sedět u stolu či baru, poslouchat muziku, vytočenou do neúnosné hlasitosti a pokoušet se s někým bavit.
Výsledkem takových akcí je pro mě po jejich zkončení pocit, že mám vyřvané hlasivky.
Jeden nevidomý kolega nedávno povídal, že si na hlučné diskotéce připadá, jak kdyby byl hluchý.
A já ho chápu. Pokud člověk stíhá na party kontrolovat ostatní lidi zrakem, nemá problém. Ale chtějte po někom, aby se soustředil jen na sluchové vjemy, když jediný vjem na rozjeté diskotéce či oslavě je řvoucí hudba.

A na závěr jedna příhoda, která mě teď o víkendu dosti překvapila a příjemně pobavila.

Hodně nevidomých neřeší, zda při komunikaci s druhou stranou udržuje oční kontakt, o nějaké gestikulaci, mimice a podobných kratochvílich ani nemluvě.
Úplně nevidomá kamarádka se tuhle bavila s naším trenérem a dosti zapáleně cosi řešili, seděla na spodní palandě a z horní visel schnoucí ručník. A ona najednou povídá: „Počkej, já ten ručník musím posunout, mám blbej pocit, že mi zaclání ve „výhledu.“

Myslela tím, že je prostě zvyklá, i přesto že nevidí, udržovat s druhou stranou kontakt tak, že je otočená přímo k němu.

Závěr.

Z výše popsaného by se mohlo zdát, že poznávat nové lidi, když člověk nevidí, je obtížné a komplikované.
Možná je, možná není. Mě osobně ale potkávat nové tváře dosti baví a na tom se ještě dlouho nic nezmění.
Hodně vidících známých jsem si v poslední době udělal na twitteru, konec konců mou nejlepší kamarádku jsem poznal taky tam. A od druhé podobné osoby mi dokonce minulý týden dorazil poctivý papírový pohled.

Příspěvek byl publikován v rubrice blind a jeho autorem je Pavel Ondra. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 komentář u „Můj pohled na potkávání lidí

  1. Super článek, Pavle,, naprosto s tvým úhlem pohledu souhlasím a mám to podobně. To s tím výhledem pobavilo, sama znám podobné reakce z vlastní zkušenosti. Je super, že jsi zdůraznil, že by se člověk, kterej tě někde náhodně potká a chce tě pozdravit, měl připomenout aspoň jménem. Vždycky si připadám jako naprosto nevšímavej exot, když někde jdu a najednou ke mně někdo přijde a pozdraví způsobem: „Čau, pamatuješ si na mě?“ Při tom, kolik člověk za život potká lidí, mu prostě jedna takováhle věta nestačí, aby toho, s kým mluvil identifikoval po hlase, zvlášť když ho třeba předtím potkal jenom jednou nebo dvakrát. Díky za tenhle článek, hned jdu sdílet. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *