Můj pohled na cesty

Osvětě asi tento týden nebude konce.
Právě se mě dnes zase kdosi zeptal, jak to vlastně dělám, že po cestě nezabloudím a divil se, že to vůbec zvládám a cože sebou nemám průvodce. Kdybych měl tyhle udivené komentáře a dotazy spočítat, asi bych se nedopočítal.

A tak proč si jen tak nenapsat článek o tom, jak to já mám vlastně s tím cestováním, orientací v prostoru a tak podobně.

Píši to ze svého subjektivního pohledu, možná, kdbyby jste se zeptali někoho jiného, řekl by vám taky něco trochu odlišného.

Trocha té teorie

Bez bílé hole to prostě nejde.
Hodí se nejen při průzkumu bezprostředního okolí, ale taky jako signalizace pro ostatní chodce.

Tak třeba já jsem se učil chodit s holí už od první třídy, nejdříve jsem se učil orientaci po budovách a areálu školy, pak se přešlo na přilehlé okolí a tak dále a tak dále.

Když už člověk zvládne techniku chůze, nezbývá mu, než se naučit z paměti trasy na místa, kam chodí často, např. ze školy na zastávku, z domu na poštu či k lékaři a tak podobně.

Člověk se většinou při pohybu po cestě orientuje podle nějakých vodících linií, stěna domu, rozhraní tráva – chodník, obrubník, zídka a tak podobně.

Když už má pak nějakou trasu naučenou, ví například, že chce-li dojít na zastávku, musí se nejdřív držet zdi po levé straně, až dojde na konec zdi, odbočit podle ní doleva a pak holí před sebou dohledat stěnu zastávkové budky.

Takže výuka probíhá tak, že si člověk s instruktorem několikrát trasu projde, dokud ji dotyčný nemá zvládnutou, někdy to stačí dvakrát, třikrát, někdy je potřeba vícekrát, záleží to na schopnostech člověka, délce a náročnosti trasy a tak podobně.

No a jak je to v praxi?

To, že člověk zvládne dokonale techniku chůze s holí, že zná všechny trasy, které potřebuje je vše krásné, ale nejvíce zkušeností stejně pobere až při cestování.

Například to, že bílá hůl slouží jako signalizační prostředek pro ostatní chodcenefunguje samozřejmě vždy na sto procent.

Lidi jsou v dnešní době tak roztěkaní, uspěchaní nebo nepozorní, že dost často dojde ke srážce kvůli tomu, že si mě prostě protijdoucí člověk, co zrovna kouká jinam, baví se s kolegou, nebo telefonuje nevšiml.

Ukázkovým místem je podchod pod brněnským nádražím kolem osmé ráno.
Lidi jdou všemi směry, spěchají do práce, buď nestíhají, nebo koukají bůh ví kde, někteří napůl taky ještě spí. Počítat, kolikrát se za takové situace s někým potkám ani nemá smysl.
A to už raději ani nebudu psát o tom, jak to vypadá na tramvajových ostrůvcích v tutéž ranní dobu.
Ze začátku mě tahle ranní dobrodružství dosti znervózňovala, časem si na to člověk ale zvykne, nic jiného mu nezbývá.

Rovněž to, že se zpaměti naučíte nějakou trasu také samozřejmě není věc, na kterou by se dalo úplně spoléhat.

Reklamu nezastavíš a je jí všude čím dál víc a víc. Velmi oblíbeným místem pro umístění takového stojanu s pestrobarevným plakátem, lákajícím na nejčerstvější klobásky v okolí, či na ksicht příštího prezidenta jsou samozřejmě chodníky.

Reklamních stojanů jsem za svůj život už potkal tolik, že je ani nespočítám.
Onehdá mi kamarádka rovněž líčila kuriózní příhodu, kterak před dušičkami takhle nedobrovolně smetla hromadu vystavených věnců před květinářstvím.

Dalším častým jevem jsou samozřejmě výkopy, hromady písku a jiné taškařice, které souvisí se stavebními úpravami.
Do díry jsem naštěstí ještě nikdy nespadl, ale lešení už jsem po cestách taky pár potkal. To úsloví, zajiskřilo se mi před očima, věřte nebo ne, funguje i u nevidomých.

Bez psa či se psem?

„Jé, pane a proč nemáte pejska? Vždyť by vám pomohl.“
Tuhle hlášku jsem za ta léta slyšel už také minimálně tisíckrát.

Odpověď je jednoduchá, nechci, aby ta němá tvář trpěla, nejsem pro týrání zvířat a nikdy nebudu.

Ne, že bych psy rád neměl, naopak, mám je rád hodně.
Ale pořídit si vodícího psa jednak něco stojí a pak taky se o něj člověk nějak musí starat. Já sám moc zodpovědný člověk nejsem a nevím, jak by to dopadlo, kdybych si psa pořídil, možná bych se zodpovědnosti naučil, možná ne, to teď neodhadnu.

Další věc je taky to, že dost často cestuji a to dosti různorodými dopravními prostředky.
Například, brát sebou psa na víkendový tah po bruselských barech bych se neodvážil ani náhodou.
Dvanáct hodin v autobusu bylo dost i na mě, nedovedu si představit, jak by to zkousl chudák pes.

A to, že jsme pak s kamarádkou lítali kdo ví kde někdy do čtyř do rána… to zvíře nebohé čtyřnohé by trpělo.

Druhým příkladem, proč já a pes ne, je Campus party Londýn, tam se spalo na fotbalovém hřišti ve stanech, mezi dalšími tisíci lidmi.
A opět, běhání po městě, v metru se mačkat s lidmi, my sami s máti jsme s tím měli problém, ne tak ještě pes.

Takže abych to shrnul, pokud budu pokračovat tímhle stylem, jako doposud, psa si rozhodně nepořídím.
Hůl mi na orientaci stačí a ještě dlouho stačit bude. Snad až do doby, kdy se třeba někde v klidu usadím, v domečku s rodinkou, s dvorkem, zahrádkou a místem, kde by byl šťastný i ten pes.

autobusem, tramvají, vlakem či letadlem

Cestování samozřejmě nelze provozovat jen na pěší způsob.
Dopravním prostředkům se člověk nevyhne, obzvláště, žije-li někde ve velkém městě.

Já ku příkladu z domu dojíždím do Brna vlakem a odtud do školy tramvají.
Cestu od domu na vlak jsem se naučil z paměti a k orientaci na brněnském hlavním nádraží se dostanu za chvíli.

Vlakové nádraží v Brně, ať si o něm říká kdo chce, co chce je velmi jednoduché na orientaci.
Trvalo mi snad jen dva tři týdny, než jsem si udělal jasno, jak se dostat k nástupištím, kde jsou pokladny, kde ČD centrum, kde potraviny a kde kebab fastfood.

S tímhle mám například v Praze na nádraží problém doposud, není mi pořád jasné, jak to funguje s nástupišti jižní a severní část a vyznat se v té příjezdové hale se mi doposud taky nepodařilo. Štěstí, že je tam vždycky tolik lidí, kterých se člověk může zeptat. Ale o tom později.

Důležité je také vědět, odkud vám vlak jede.
Spoléhat se mnohdy na staniční rozhlas nelze a to hlavně v případě, kdy vám do odjezdu chybí dvě, tři minuty.
Naštěstí šikovní vývojáři z CHAPS spol s r.o. udělali jednoduchou mobilní stránku s odjezdovými tabulemi pro všechna nádraží v ČR.

Stránka se nachází pro zajímavost TADY a není nic jednoduššího, než si odkaz na informační tabuli z brněnského hlavního nádraží umístit jako ikonu na plochu telefonu a odtud se pak k odjezdům či příjezdům rychle dostat.

Do nedávna takto fungovala aplikace na vlak, tu ale vývojáři z Google play a Appstore museli díky jakýmsi licenčním neshodám se společností CHAPS stáhnout.

Samotné cestování vlakem je něco, co mě většinou dost baví. A to hlavně, jede-li se někam dál, Ostrava, Praha atd.

Cestuji-li sám, většinou se to jedno místo k sezení v kupé najde a často se stává, že se spolucestující začnou sami vyptávat a zajímat, jak to ti nevidomí vlastně mají s tím či oním. Občas to vyšumí, občas se z toho vyvine zajímavá konverzace na cestu.
Nedávno se mě tak začal vyptávat jeden anglicky mluvící páreček, vyrazili si na okružní cestu po Evropě a náhoda je posadila do stejného kupé, jako mě.

Pokud dojede člověk někam vlakem, většinou pak pokračuje busem, trolejbusem nebo tramvají.
Tu pak nastupuje na scénu technologie, kterou jsem už popsal v TOMTO článku, takže se o ní dále rozepisovat nebudu.

Tohle ovšem nefunguje spolehlivě v případě, kdy stojí dvě tramvaje za sebou.
Sejdou-li se na nástupišti dvě vozidla, vysílač VPN zabere jen to, u kterého stojím, to, které je přímo u označníku.

Takže pokud mi nikdo neřekne, že za tram. 1. stojí i tram. 12. stává se, že jednička odjede a dvanáctka ji hned následuje, aniž by samozřejmě u označníku zastavila.

A na závěr, pokud dojde na letadla, většina letišť má asistenční službu pro postižené, takže stačí se ozvat u check-in přepážky a mohou vám zařídit přednostní odbavení při nástupu a výstupu z letadla.

Ovšem pozor, aby jste dostatečně zřetelně vysvětlili, co potřebujete.
Když jsem se takto ohlašoval arabům v Tunisku, nepochopili přesně a do Prahy pak nahlásili milné informace, takže na mě při příletu do matičky stověžaté čekal u schůdků z letadla invalidní vozík.

Bez lidí to nejde

A na závěr pár postřehů a rad o tom, jak to je s tím, když vám někdo po cestě chce pomoci.

Buď se necháte dovést, kam potřebujete, nebo si necháte cestu popsat.
Já preferuji první případ, nejen že je to jednodušší, ale občas při tom člověk narazí na zajímavé lidi a ještě si i pokecá.
To vše samozřejmě v ideálním případě, kdy se mi podaří oslovit někoho, kdo má čas, kdo si mě všimne, kdo mě neignoruje a tak. A také samozřejmě musí dotyčná osoba vědět, kam vlastně potřebuji dovést.

Chcete se třeba ve Zlíně dostat do univerzitního centra? Spíše vám pomůže někdo mladší, student či studentka. Rozhodně ne starý dědula, co zrovna prochází kolem, ten třeba ani neví, cože to vlastně hledám.
A tak nezbývá, než se zkoušet kolemjdoucích ptát třeba na třikrát, než natrefíte na toho pravého.

Jenže ne vždy je pomoc kolemjdoucích samozřejmě potřeba, spoustu tras mám naučenou, hlavně těch po městě Brně.

Nejhorší, co se může stát je třeba to, když si tak poklidně míříte ke schodům do podchodu a najednou se za vámi ozve vyděšené: „Stůjte, tam nemůžete.“ Na můj dotaz, co se děje mi osoba odpoví: „Tam sou schody, by ste se zranil.“

Špatné je také to, když vám někdo sice chce pomoci, ale vůbec neví jak na to a místo toho, aby se zeptal, začne vás rovnou z ničeho nic tlačit před sebou, vezme vás za ruku a začne vás postrkovat do schodů u vlaku či u tramvaje a tak podobně.

Nevidomý Člověk, který prošel kurzem orientace v prostoru, by měl vidícímu také umět říct, jak správně jej má vést. Žádné tlačení před sebou a podobné šílenosti, správný postup je, když se vás zrakově postižený člověk chytne za loket a vy jdete před ním, je to bezpečné jak pro vidícího tak pro nevidícího.

Ideální případ je tedy, když vidíte, že někdo nevidomý potřebuje pomoci, v klidu se ho zeptat, kam potřebuje dovést, nebo co kde hledá.

Nevidomý člověk, který je v pohodě a nic nepotřebuje by samozřejmě na takovou otázku měl umět taky slušně odpovědět, pokud na nabídku pomoci jen něco odsekne, nebo nedej bůh na člověka vyjede, cože ho otravuje, taky to zrakově postiženým dobrou vizitku samozřejmě nedělá. A i takových zrakově postižených bohužel pár znám.

Závěr.

No a to je pro dnešek vše, co jsem vám tu chtěl napsat.
Až potkáte na ulici někoho s holí, možná už teď budete vědět, jak na to.
Nevidomí lidi jsou taky jen lidi, není třeba ostychu a nejistoty, pokud to ten člověk má v hlavě v pořádku, měl by vám na vaši nabídku pomoci a tak podobně umět i slušně odpovědět. Pokud to neumí, je to jednoduše člověk, co se neumí slušně chovat.

A kdyby se vás náhodou někdo známý zeptal na něco, co jste si právě přečetli, neváhejte jej poslat sem, čím víc lidí si to přečte, tím jen lépe.

4 komentáře u „Můj pohled na cesty

  1. Určitě jste to slyšel také nejméně tisíckrát, ale máte můj velký obdiv! Málme dceru (19) – o jedno oko kvůli nemoci přišla ve třech letech, následně jsme zjistili, že na něho ani nikdy neviděla, druhé oko má taky zasažené (nádor), takže na něho nevidí moc dobře. Navíc, po dlouhé a komplikované léčbě špatně slyší. Když to tenkrát nastalo, nedokázal jsem si představit, jaký bude její život. Dnes jí je 19, má toho za sebou hodně, ale zvládá to tak 1000x lépe, než bych si tenkrát vůbec dokázal představit. Příští rok bude maturovat, jejím snem je dostat se na VŠ zahradní architektury. Dnes věřím, že to zvládne. My, kteří nemáme žádný (vážný) problém si myslíme, že pro vás, kteří se musíte každý den vypořádávat s věcmi, o kterých se nám ani nezdá, že bychom vás měli litovat, pravdou ale je, že to nejlepší, co pro vás můžeme udělat, je vás prostě brát, jako všechny ostatní. Jako ty, kteří jsou stejní, a mnohdy mnohem lepší, než my.
    Přeju pohodové dny a díky, že jsem měl možnost si přečíst Váš článek.
    J. Jasanský

    • Není vůbec zač, rád vidím takové reakce, že to někomu pomůže a nezapadne to bůhví kam do propadliště internetu.

    • Není zač, hlavně když se i lidi pak ponaučí a začnou k nevidomým přistupovat lépe. nebude to hned, ale je třeba na tom pracovat a to z obou stran.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *