Svatováclavský vandr

Od pátku 27. do neděle 29. října pořádalo občanské sdružení Život trochu jinak (dále ŽTJ) skromný dvoudenní vandr po kraji v okolí Havlíčkova Brodu.
Jelikož jsem zrovna měl volno, žádná cesta na fotbalový turnaj, žádná konference, žádný výlet vlakem, rozhodl jsem se, že je na čase trochu provětrat spacák a karimatku a protáhnout si nohy při nějakém tom vandrování po přírodě.

A tak jsem bez váhání podal přihlášku, vzápětí obdržel potvrzení o účasti a najednou byl pátek odpoledne, já si zabalil krosnu a vyrazil vstříc nevšednímu víkendu.

Na začátek trochu zmatku

O prvním dni by se dalo říct asi toto.
Začátek byl chaotický a poněkud zmatečný.
Zaprvé jsem si samozřejmě z domu zapoměl vzít pár zásadních věcí a zjistil jsem to na nejlepším možném místě, v půli cesty z Újezda do Brna v autobuse.

Takže bod číslo jedna v Brně, sehnat potraviny, lžíci a vodu.
Lžíci, dokonce dvě lžíce, mi zadarmo poskytli vietnamští prodejci u okénka v podchodu pod obchodním domem Tesco. Nebýt poněkud nechutného hamburgeru, který jsem si tam pak ještě koupil, měl bych ty pány docela rád, zachránili mi v podstatě celý víkend.

Zbytek se sehnal v obchodním centru Letmo, na které si celkově začínám dost rychle zvykat. Tamní obchod s potravinami je sice malý a protahovat se mezi regály s krosnou je docela bojovka, ale když vám s nákupem pomáhá mladá usměvavá slečna, dají se i úzké uličky mezi lahvemi, pečivem a mléčnými výrobky zvládnout snadno a v pohodě.

Co se ovšem nezvládá snadno, je páteční provoz na brněnském hlavním nádraží, kde jsme měli sraz s ostatními účastníky. Špička vrcholila, lidé se nekoukali napravo nalevo a já měl tak docela štěstí, že jsem hned při vstupu do haly narazil na naši vidící kamarádku Pavlu Velinskou, která měla na starost celý ten víkendový vandr jako organizátorka.

Vzhůru na výlet.

Na nádraží jsme se nakonec rychle našli všichni. Z Brna jsme jeli čtyři, jako účastníci Já a Pavel Klim z Brna a jako organizátoři Pavla Velinská a Martin Sukaný, oba ze ŽTJ.

Rychlíkem jsme se přepravili do Havlíčkova Brodu a odtud přestoupili na osobák směr Pohleď nad Sázavou.

Po cestě bylo veselo, porovnávali jsme své potravinové zásoby a přitom jsme zjistili zásadní věc: hlady rozhodně neumřeme.
Počasí nám přálo, svítilo sluníčko a cesta rychle ubíhala.

Do Pohledě jsme dorazili kolem půl osmé večer a protože už se stmívalo, rychle jsme vyhledali nedaleký lesík a rozložili v něm  stany.

Vařit se nám moc nechtělo, jen jsme rychle ohřáli čaj, večery už jsou přeci jen dosti chladné.
Po čaji už následoval jen rychlý přesun do stanů a do spacáků.

Na stanování moc zvyklý nejsem, první půlku noci jsem tedy oka nezamhouřil, pořád mě cosi kdesi tlačilo, byla zima, kolega při spaní poněkud „nahlas dýchal,“ rýma je holt rýma.

Druhý den ráno, na svatého Václava, někdy kolem desáté jsme se začali pomalu ve stanech hýbat.
V zápětí přišla svačino-snídaně, čaj či káva a kolem půl dvanácté jsme vyrazili směr Lipnice.

V Lipnici jsme měli na programu prohlídku místního hradu, tedy spíše hradní zříceniny.
Pan průvodce byl příjemný mladík, který se nezdržoval nějakým oficiálním naučeným textem z průvodcovské příručky o hradu.

Vše nám pověděl rychle, stručně a vtipně a celé to zakončil poznámkou ve smyslu, choďte si kam chcete, všude, kde není zákaz vstupu, máte volný přístup.

A tak jsme navštívili dvě hradní věže, torzo reprezentačního paláce, hradní kapli a zbrojírnu.

Celou dobu k nám z hradního nádvoří vanuly libé vůně hostiny, tou dobou v prostorách hradu totiž probíhala svatba a právě začínala svatební hostina, jejíž součástí bylo i grilované prase.

Když prohlídka skončila, už se nám opravdu sbíhaly sliny, leč měli jsme smůlu, svatební hosté totiž zabrali i restauraci vedle hradu a jedinou zdánlivou možností tak bylo bystro na náměstí.

Tam toho na výběr moc neměli a tak jsme hladově spořádali někteří dva hamburgery, někteří toasty. Úplně nás to sice nezasytilo, ale pocit hladu aspoň z větší části zmizel.

Nakonec jsme zjistili, že jsme si mohli bistro ušetřit, pan průvodce na hradu jaksi opomenul zmínit, že kromě svatebčany zabrané restaurace je o dalších 200 metrů dále ještě druhá.
V té jsme se tedy někteří dojedli klobásami a konečně jsme nasycení vyrazili na další cestu.

Cílem byly nedaleké lomy, do jejichž stěn zruční umělci vytesali tři obrovská kamenná díla, která mají název Bretschneidrovo ucho, Zlaté oči a Ústa a dohromady tvoří národní památník odposlechu.

Ústa se dala najít lehce, cesta k nim byla docela schůdná a mi si tak mohli dílo ve stěně i hmatově prohlédnout, ostatní dvě díla se dala pozorovat bohužel jen z dálky, a tak Pavla aspoň fotila jako o život.

Od lomů už to šlo opět rychle dále, začalo se stmívat a my opět pomalu pomýšleli na to, kam složit na noc hlavy.
Nakonec jsme našli poměrně pohodlný plácek poblíž cesty do Lipnice, rozložili tábořiště a pustili se do vaření pytlíkové bramborové kaše a párků.

O instantní bramborové kaši si můžete myslet cokoliv, ale když máte večer hlad, berete cokoliv co je k mání a ona ta kaše v kombinaci s párky zas tak špatná není.

Druhou noc se spalo lépe, byla sice větší zima, ale zato nikde nic netlačilo, jen vzdálené zvuky jakési diskotéky či pařby mi nedaly usnout a já jen nostalgicky vzpomínal na teplé letní měsíce a taneční křepčení v Praze.

Nedělní dohra

Ráno – nebo opět spíše dopoledne – nás našlo ztuhlé a poněkud vymrzlé. Teplou snídani v podobě sladkého kuskusu jsme tedy uvítali všichni a když nám Pavla nabídla, že může udělat ještě druhou várku, byli jsme pro všemi deseti.

Pak přišel na řadu ještě šálek čaje („ta trocha jehličí v plecháčku nikomu nevadila“) káva, rychlý úklid tábořiště a vyrazilo se směr Mrzkovice, kde byla nejbližší železniční stanice.

Cesta byla trochu delší, potkali jsme zorané pole, asfaltku i trochu toho bahna a bláta, ale nakonec jsme bez problémů našli zastávku a poblíž ní i restauraci.

Zbytek odpoledne jsme tedy strávili na zahrádce, sluníčko ještě docela svítilo, babí léto bylo v plném proudu. Poznali jsme to nejen my, ale i ostatní živočichové, vos kolem poletovalo docela dost, asi je ven nevytáhlo jen teplo, ale zřejmě i naše sladká kofola.

Závěr dne patřil opět vlakům, osobákem do Havlíčkova brodu a odtud rychlíkem na Brno.
Rychlíky v neděli na večer se vyznačují jedním nepříjemným rysem, bývají natřískané k prasknutí.
A tenhle nebyl vyjímkou, studenti, turisti a všichni ostatní mířili opět do města za prací či školou.

A stejně tak jsme i my nakonec šťastně dorazili do Brna, rozloučili se a odebrali se každý svou cestou, v mém případě na kebab, jedno rychlé pivo a opět na vlak, domů do Újezda.

Poděkování

Rád bych touto cestou na závěr poděkoval organizátorům Pavle a Martinovi, že se nám postarali o pěkný víkend.
Pavla se ukázala jako super průvodkyně, ani jednou jsme nezabloudili.
Martin a jeho káva nám zas velmi pomohli při raním probírání.

Pokud zas někdy na podobnou akci dojde, je téměř jisté, že se jí opět zúčastním.

1 komentář u „Svatováclavský vandr

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *