jak to bylo na základní škole, krátké zavzpomínání.

Před časem jsem dostal od jedné tuze zvídavé paní pár dotazů na to, jak to vlastně probíhá na speciální škole pro nevidomé, jak funguje vzdělávání, kolik lidí je v jedné třídě a spoustu dalších otázek.

Já sice nejsem žádný odborník na vzdělávání, ze specky mě vyhodili ve čtvrtém semestru a od té doby co jsem byl na ZŠ se toho spoustu změnilo, nic méně mě napadlo, zkusit si zavzpomínat a napsat pár řádků o tom, jak to za nás fungovalo na škole pro nevidomé v Brně. Spíš to berte jako takový nostalgický text s pár praktickými postřehy, žádný návod a už vůbec nečekejte proboha nic odborného.

Co a jak nás učili

Většina předmětů, co se učí na speciální škole pro nevidomé je to samé, co se učí na normální škole, zeměpis, dějepis, psaní čtení, matematika, čeština, cizí jazyky. Je to jen pár rozdílů. Tak například, a na to se mě ptají lidé mimochodem do dnes, hned v první třídě se začne s výukou braillova slepeckého písma. Vidicí děti se učí číst očima, my hmatem. Takže ano, braillovo písmo ovládám dodnes, tyhle věci se nezapomínají.

Všechny učebnice jsme měli taktéž psané v braillově písmu a u odborných předmětů byly tyto knihy doplněny reliéfními ukázkami “v zeměpisu hmatová mapa ČR, v dějepisu například reliéfním znázorněním, jak vypadá třeba takový dórský sloup apod.”

K výukovým materiálům jen doplním, že v dnešní době je již spousta věcí digitalizována, word dokumenty v PC, předčítané hlasovým výstupem. Nicméně u předmětů jako je čeština a nebo cizí jazyk má vždy přednost materiál v braillově písmu.

Jde-li o psaní, za našich let jsme ve třídách používali hlavně Pichtův stroj psaní braillova písma je další dovednost, která se nikdy nezapomíná. Mimochodem ty stroje byly dost hlučné, něco jako když píšete na klasickém mechanickém psacím stroji. A vynásobte si to teď sedmi nebo tak nějak, podle toho, kolik bylo ve třídě lidí.

Pokud jde o to, jakým stylem výuka probíhala. Na speciální škole v Brně nás za našich let bylo ve třídách max do desíti lidí, to proto, aby učitelé mohli vysvětlit všem vše s ohledem na jejich individuální potřeby. Tak například zeměpis. Učitelka vzala reliéfní mapu středních čech, přišla ke každému žáčkovi a říkala, co kde si má nahmatat a co daná věc znamená: “Tady teď saháš na české středohoří a když se posuneš doprava, ta hrubá čára je Vltava.”

A i obráceně: “Tak, tady máš mapu a ukaž mi hmatem, kde leží Vltava.”

Nejhezčí zážitek jsem si teď vybavil z První třídy, kdy nás paní učitelka na hudební výchovu, sama uplně nevidomá, učila číst braillské noty, já si sahal na ta písmena, ona se snažila mě kontrolovat kde a co čtu a najednou bylo na té stránce nějak moc rukou, které si potřebovaly vše otlapkat a zkontrolovat.

Kromě obyčejných předmětů jsme ovšem měli i předměty speciální.

Tak například hned v první třídě jsme každý na začátku vyfasovali svou první bílou hůl, byly to takové neskládací laminátové potvory, co se rády lámaly, když vám na ně někdo stoupl.

Učili jsme se, nejdřív jen po budovách a chodbách školy, jak se s bílou holí správně chodí, aby to bylo bezpečné jak pro nevidomého tak pro okolí. Mimochodem ten pán, co nás učil prostorovou orientaci na prvním stupni byl takový starší, milý, usměvavý pan učitel, taky na něj velmi rád vzpomínám.

Na druhém stupni jsme se pak také učili ve zrychleném režimu, jak číst velká tiskací černotisková písmena a hlavně číslice, tahle dovednost se mi hodí občas dodnes.

Tady jen odbočím, za našich let přišla do prodeje zajímavá hračka, která uměla snímat černotisková písmena a pomocí miniaturních jehliček je převádět do hmatové podoby, ukázalo se časem, že tahle hračka je slepá ulička, nicméně jako zajímavost sem přikládám odkaz na WIKI článek

U elektronických hraček zůstanu, neboť dalším zařízením, které jsme se na ZŠ učili používat a na kterém jsme na druhém stupni psali už všechny slohové práce, byla na tehdejší dobu revoluční hračka Eureka a4 mluvilo to, umělo to tisknout a mělo to braillskou klávesnici.

Sečteno a podtrženo. Na základní škole pro nevidomé jsme se toho učili spoustu. Klasické předměty, přizpůsobené ale nevidomým. Pak také práci se speciálními zařízeními a pomůckami, které nevidomým usnadňují výuku a pomáhají i celkově v životě. Měli jsme speciálně uzpůsobenou výtvarku, hudebku, tělocvik. Na druhém stupni jsme měli předmět vaření, zaměřený na zvládnutí sebeobsluhy v kuchyni.

Jestli je něco, co by se možná dalo brát jako negativní tak je to fakt, že u některých předmětů nebyla látka probíraná do té hloubky, jako tomu je na běžných školách pro vidící. Tohle je jen můj soukromý dojem, ale podložený pár zážitky. Za všechny zmíním situaci, kdy jsme při průpravě na přijímací testy na VŠ narazili s lektorem na pár zádrhelů stylu, ani jeden z pěti nevidomých v kurzu neměl absolutní potuchu o tom, co je třeba vrstevnice.

a jak to vypadalo mimo výuku

Za našich let bydlela drtivá většina žáků na internátu. Moje generace tenkrát totiž ještě skoro slovo integrace, “dnes je trendy výraz inkluze” neznala a pokud nevidomí žáci bydleli na druhé straně jižní Moravy nebo snad až někde u Ostravy, moc na výběr nebylo, nejbližší bylo Brno a internát byl jedinou volbou pro většinu rodičů.

Já měl to štěstí, že jsem do školky chodil u nás ve Zlíně, ale spousta spolužáků ze třídy bydlela přímo na škole už od školky a to po celý týden.

Pozitivní bylo, že jsme měli vše tak říkajíc pod nosem.

Člověk seběhl ráno dvě patra, přešel 50 M přes nádvoří a byl ve škole. Vyrazili jste si zub, přešli jste z budovy a do budovy B a byli jste u školní zubařky.

fajn bylo také, že jsme se tam všichni tak nějak znali, mezi cca 150 lidmi to ani jinak nejde, čas od času jsme si mezi sebou lezli na nervy ale to v takovém malém kolektivu ani jinak nejde.

Fajn byly i různé aktivity, co se pro nás snažili vychovatelé vymyslet, aby jsme jen po školních povinnostech nečinně neseděli a nečuměli do zdi.

Za vše se mi nejvíc vybavují různé besedy, zoolog dovezl živou činčilu a krokodýlí miminko, které jsme si mohli otlapkat. Jednou přišel profesionální parašutista, vykládal nám o seskocích, donesl padák. A úplně nejvíc oblíbené byly vánoční besídky, každá třída si něco secvičila a pak, když přijeli pro dítka před svátky rodiče, udělala se besídka v koncertní hale, narvané k prasknutí, zpívaly se koledy a tak podobně… a pak si nás rodiče rozebrali a jelo se na Vánoce.

A v létě se také koncertovalo a to v ránci Tmavomodrého festivalu, akce pro nevidomé hudebníky a zpěváky ze střední Evropy. Bohužel TMF se loni celý zrušil a to díky neschopnosti města Brna, ale to je jiný příběh.

Bohužel ubytování na internátu nemá jen samá pozitiva.

Za hlavní minus tu vidím s odstupem času děsnou izolovanost od okolního světa. Já nevím, jaká je situace teď ale za nás jsme byli celý týden zavření v areálu, jednou týdně jsme si udělali krátký výlet do centra města a zbytek aktivit se odehrával už jen uvnitř školy nebo za hezkých dní venku na hřišti.

Domů člověk dojel na víkend, v pátek večer a v neděli na podvečer se zas vracel zpět. Já třeba až do střední školy neměl skoro žádné vidící kamarády, což mi teď příjde jako děsná škoda.

Druhá věc byla, že nás přes týden neměli možnost rodiče vůbec vidět a už vůbec nemluvím o nějakém vychování. Já nejsem rozmazlený mamánek, ty vychovatelky na internátě určitě nějak vyškolené byly, ale podle mého přesvědčení rodiče nikdy nikdo nenahradí.

Vím, o čem mluvím, mám s čím srovnávat, od druhého stupně jsem na internátu už nebydlel, máti mě měla pod dozorem doma a ty odlišnosti tam byly dosti velké. A to už nemluvím o možné citové deprivaci u některých lidí, obzvlášť těch prvních pár let, první druhá třída.

Sečteno a podtrženo. Na mimoškolní aktivity vzpomínám spíše v dobrém. Měli jsme besedy, měli jsme zájmové kroužky. Chodili jsme plavat, na druhém stupni jsme se učili v areálu jezdit na inline bruslích. Fajn bylo společné psaní domácích úkolů, ty vychovatelky se nám snažily i radit, když viděli, že se jeden se zadáním fakt trápí.

Vše mi ale s odstupem času příjde děsně izolované od okolního světa, vím, asi to tenkrát jinak nešlo ale třeba to, že jsem u nás ve Zlíně přes víkend ani nestihl poznat ty děti, co u nás bydlely v paneláku mi přijde trošku škoda.

Závěr

Já mám na speciální školu v Brně veskrze pozitivní vzpomínky. Pár negativních věcí by tam sice bylo, ale nic není nikde dokonalé. Dnes když se na vše dívám s odstupem, říkám si, že kdyby byla dostupná technologie už tenkrát, asi bych spíše volil místní školu ve Zlíně. Ale technologie nebyly a to co jsem se v Brně naučil mi nikdo nevezme.

něco o cestování

Během posledních pár týdnů jsem dost cestoval a to jak v ránci Brna, tak i po republice.
Sešlo se mi od lidí značné množství dotazů, jak to s tím cestováním poslepu vůbec mám, jestli lidi pomáhají, zda se nebojím, co mi nejvíc vadí a tak podobně.
Proč vše vysvětlovat pořád dokola je to jak nekonečný kolovrátek.
Ty nejvíce často kladené dotazy se pokusím zodpovědět v tomhle textu.

Co pomáhá

Hodně nevidomým dnes při cestování pomáhají chytré telefony.
Každý chytrý telefon má v sobě aplikaci, která převádí vše, co je na displeji na mluvené slovo. Umělý hlas tedy nevidomému čte veškeré potřebné informace.

Není tedy vůbec problém, používat standardní aplikace, které znáte i vy, vidící. Nádražní tabule, nákup jízdenek, jízdní řády, uber, liftago. Všechny výše jmenované aplikace jsou napsané tak, že se v nich nevidomý člověk vyzná.

Příklad z Praxe.
Dnes jsem jel poprvé k nové zubařce. V aplikaci Google mapy jsem si zjistil, na jaké zastávce mám vystoupit, aplikace idos mi řekla, za jak dlouho jede tramvaj 8 a opět pomocí map od Googlu jsem se nechal těch 90 M od zastávky k zubní donavigovat, bylo to pořád rovně.

Když nevíš, zeptej se.
Ne vždy a ne vše lze vyřešit mobilem. Na chodníku udělají výkop, napadne sníh, přesunou zastávku, je někde výluka.
Člověk se pak rychle naučí, že nejjednodušší způsob, jak se někam dostat, je zeptat se kolemjdoucích lidí.
Ono, co si budeme povídat, jít po chodníku, dávat pozor kam člověk jde a u toho poslouchat navigaci v mobilu není zrovna bezpečné. Člověk dělí pozornost mezi tím kam jde a tím, co mu říká mobil a lehko se pak stane, že do něčeho narazí. A to už nemluvím o tom, že obzvlášť v Brně vám mohou mobil rychle vyrvat a utéct, naši snědí občané jsou na tohle opravdoví experti.

Za tu dobu, co chodím po Brně jsem se opravdu naučil, že většina lidí vám pomoc neodmítne a pokud třeba zrovna nespěchají na vlak či tramvaj, dovedou vás tam, kam je potřeba. Jen by člověk měl přesně umět popsat, kam se potřebuje dostat.

Co je také dobré zmínit a co jsem objevil za poslední týden, pokud se má nevidomý třeba někde potkat s vidícím, je dobré, aby nevidomý věděl, kde přesně se nachází a uměl to tomu druhému popsat.
V pátek jsem se potkal s paní, říkám jí, že stojím na zastávce Florenc, na nástupišti u metra. Já stál za sloupem, paní mě hledala po celé platformě, ona myslela, že jsem šel k eskalátorům
nevšimla si mě a přitom jsem stál ani ne 10 M od ní.

A na závěr, hodně se mě lidi ptají, jak může nevidomý poznat, co mu jede zrovna za tramvaj. Odpovědí je TENHLE článek.

Sečteno podtrženo, cestovat po městě, kde to člověk zná je jednoduché. Kde to člověk nezná, tam se většinou vždy může někoho doptat. Moderní technologie dnes také velmi pomáhají.

Co moc nepomáhá

První, co bych zmínil, jsou bohužel opět lidé.
Ne všichni lidé jsou vstřícní a ve velkém městě, jako je třeba Brno se bohužel najde i spoustu vyloženě zlých lidí.

Zrovna nedávno jsem nastupoval do tramvaje a ven se z ní vyloženě snažil vypotácet nějaký pán, ve velmi podnapilém stavu. Jeho hláška, neumíš čumět slepoune asi komentář nepotřebuje.

Ne vždy člověk zrovna pomoct potřebuje. Nejhorší jsou lidé, co vás z ničeho nic popadnou a začnou vás někam táhnout, nebo v tom horším případě tlačit před sebou. V létě mě tak z čista jasna začal nějaký člověk natvrdo cpát do tramvaje, kterou jsem ani jet nechtěl.

Není to jen o lidech.
Všelijaká překvapení, výkopy, auta zaparkovaná na chodníku, lešení, dopravní značky umístěné tam, kde nemají co dělat, vodící linky na zastávkách, na kterých jsou nastavěné koše a lavičky. V zimních měsících také moc nepomáhá, když napadne pár centimetrů sněhu, na zasněženém klouzajícím chodníku se holí reliéfní pás k přechodu hledá opravdu dost těžko, nemluvě o tom, že mnohdy člověk má problém holí rozeznat, zda jde po dlažbě či po asfaltu, což je při prostorové orientaci velmi důležité.

Sečteno podtrženo, je spousta věcí, co při pohybu po městě pomáhají, jsou i takové, co cestování komplikují. Lidi jsou různí, někdy člověk narazí na lidi hodné, někdy na lidi zlé. Někdy člověk narazí na lidi, co by rádi pomohli a neví jak. Je i na nevidomém, aby uměl pomoct přijmout nebo odmítnout pokud možno slušně. Kdybych potkal paní, co v životě nevidomého nevedla a odmítl ji stylem, neotravujte nemám čas, může si ona třeba udělat špatný obrázek a už příště nikomu nepomoct.

Závěrem

Snad pro vás byl text výše přínosný. Pokud by byly jakékoliv dotazy, uvítám diskuzi v komentářích na blogu nebo na facebooku.