Be my eyes, pomoc přes mobil

V poslední době se roztrhl pytel s aplikacemi, které nevidomým tím či oním způsobem nabízejí, že dokáží identifikovat cokoliv, co nevidomý vyfotí mobilem.
Některé využívají strojovou identifikaci, některé lidi na druhé straně, některé to kombinují.
Aplikace Be my eyes na to jde úplně odjinud, nevidomý nic nefotí ale při požadavku o identifikaci se spustí živý videopřenos s vidícím člověkem, který je zaregistrován v síti jako vidící dobrovolný pomocník.

Má to své klady i zápory, ve stručnosti se teď vše pokusím shrnout.
Za klad rozhodně považuji možnost s druhou stranou komunikovat v reálu, na něco namířím mobil a druhá strana mi hned řekne, co vidí, zda něco vidí, zda mám telefon přiblížit, oddálit, posunout tam či onam a tak podobně.

Druhým kladem je obrovský počet dobrovolníků, aktuálně aplikace udává cca 37000 vidících na zhruba 3300 nevidomých. Takže možnost, že se vám po zadání požadavku někdo ozve je docela slušná a od kolegů vím, že je i docela slušná možnost, že bude druhá strana mluvit česky.

Jako negativum vidím datové možnosti mobilních operátorů, pořád si tak nějak v českém prostředí neumím představit, že by se aplikace na současných mobilních sítích dala použít bez sekání zvuku či videa a to nemluvím o datových limitech FUP.

Druhým negativem je pro mě to, že absolutně nemá nevidomý tušení, kdo to na druhé straně zvedne.
Já osobně bych měl asi dost problém požádat o pomoc uplně cizího člověka. Nevím kdo to je, co dělá, u čeho jsem ho zrovna vyrušil a tak vůbec.
Tady mi připadá lepší české řešení s názvem Remote assistant kde má nevidomý člověk síť svých kontaktů, kterým může zavolat o pomoc takže ví vždy, komu volá a zda je druhá strana ochotná a dostupná pomoci.

Abych to tedy shrnul.
Aplikaci Be my eyes úplně nezavrhuji, určitě si své uživatele najde.
Pro mě osobně je ale rozhodně lepší řešení soukromého charakteru typu Remote assistant a nebo použít uplně obyčejný skype či facetime.
A mimochodem, tyhlety pomáhací aplikace na bázi živého videa se podle mě stejně dají použít jen někde v soukromí doma či v práci, představa, jak lítám po Tescu s mobilem v ruce a nechávám si od někoho na druhé straně popisovat konzervy, lahve a balíčky je pro mě dost nepředstavitelná.

Na závěr prosím své nevidomé kolegy či vidící čtenáře, aby se se mnou v komentářích podělili o svůj názor, zrovna tohle se podle mě týká i zdravé i nekoukací veřejnosti a mě zajímá pohled z obou stran.

O integraci

Tak se taky přidám se svou troškou do mlýna.
Prezident se zas ukázal v tom nejlepším světle a všem nám dokázal, že je neskutečný tupec, buran a necita.
To je věc jasná a já tohle lidem, co to o něm tvrdí nevyvracím, máte sto procentní pravdu.
Jenže, ono to s tou integrací zdravotně postižených zas tak uplně jednoduché není, no a já bych se rád podělil i o svůj názor na tohle, v minulém týdnu, tak aktuální téma.

Coby nevidomý si myslím, že se najdou děti, kterým integrace do běžné školy rozhodně prospěje, ale že se najdou i takové, které by být integrovány neměly, ať už proto, že by jim nevyhovovalo tempo běžné školy nebo proto, že by byly, jak nám pan prezident pověděl, v běžné škole nešťastné.
Výhody a nevýhody má tudíž oboje, jak speciální školství, tak integrace do školství běžného. Pojďme si to trochu teď rozebrat.

jak to je se speciálními školami

Na základní i střední školu jsem chodil do Brna, do speciální školy pro nevidomé a slabozraké.
Na základce nás bylo ve třídě sedm, což má samozřejmě své výhody i nevýhody.
Nespornou výhodou je snažší individualizace výuky, nerozuměl jsem nějakému matematickému problému, učitelka měla čas mi vše v klidu a pohodě ve výuce vysvětlit, tempo a učivo, vše bylo nastaveno rovnou s ohledem na malý kolektiv a naše zrakové postižení. Uznejte, že tohle by v klasické škole, s třídou, kde je kolem třiceti žáků asi sotva šlo.

Na druhou stranu mám pocit, že uzavřený kolektiv na speciální škole, kde ještě navíc 90% žáků bylo přes týden ubytováno na internátě moc neprospíval některým dětem v rozvíjení takových těch sociálních dovedností, hlavně co se komunikace a družení se se svými vidícími vrstevníky týče.
Co si já z internátu pamatuji byl celý týden, celý školní rok pořád stejný rytmus.
Jednou týdně jsme chodili skupinově na vycházku, taky asi docela zážitek pro vidící spoluobčany, sedm dětiček za sebou ve vláčku se drží za paní vychovatelkou a ťapkají si to po ulici.
A zbytek týdne jsme si vždycky odpoledne psali skupinově úkoly, pak jsme si zalezli do herny, vychovatelka dozorovala a my si tak nějak dělali, co jsme chtěli, někteří si hráli s legem a někteří si jen tak seděli a kejvali se dopředu dozadu.

Podotýkám, že poslední odstavec se týkal spíše prvního stupně, jak jsme stárli, bylo těch aktivit samozřejmě více, ale i tak mi to s odstupem času příjde docela síla.

něco k integraci

Pokud je nevidomý žák jinak duševně zdravý, bez dalšího kombinovaného postižení a pokud má taky dost odvážné rodiče, nevidím v integraci problém.
Samozřejmě tu hraje úlohu více faktorů, musí spolupracovat žák, rodiče, psycholog, spec. pedagog, učitel a případně i osobní asistent. A hlavní riziko tu já osobně vidím v tom, jak se žák začlení do kolektivu.
Přiznejme si to rovnou, ty malé děti na základce nemají zprvu absolutně potuchy, co se to děje, proč se ten kluk či ta holka s nimi nebaví, proč musí mít asistenta, proč se učí pomaleji, proč má jiné záliby než ostatní a tak dále a tak dále.
Děti jsou zvídavé, toho nevidomého se pak na všechno vyptávají, jemu se to nelíbi, připadá si, že je outsider a jak je známo, je-li někdo v kolektivu outsider, stačí už jen trochu a přichází šikana a podobné nehezké věci.

Tady spíše jen teoretizuju, i když čerpám i z vyprávění mé kamarádky, která byla v integraci jak na základce tak i potom na gymnáziu, no a na základce právě nějaké takové problémy s kolektivem popisovala.

Sečteno a podtrženo

Nejsem ani pro jedno, ani pro druhé. Je to celé vše tak subjektivní věc, že by se to, zda integrovat dítě do běžné školy mělo řešit případ od případu.
A upřímně řečeno, od toho tu jsou psychologové a spec. pedagogové, aby rozhodli, do jaké školy jakého zdravotně postiženého začlenit. A pokud se nepletu, Zeman není ani psycholog ani spec. pedagog.
Je to jen jakýsi chlápek, který se snaží poučovat všechny ve svém okolí a na následky nehledí. Já jsem prezident a nebudu se ohlížet ani napravo ani nalevo, hotovo, mám vždycky pravdu.
A nejvíc mi na tom zkrátka a dobře vadí ta šílená generalizace, to je jak kdybych teď řekl, všichni muslimové jsou teroristi, všichni cikáni kradou a tak dále a tak dále, vždyť se to v dnešní době řeší soustavně dokola a všude.