NFC – aneb jednoduchý štítek, který umí…

Právě jsem poslední hodinu držel v ruce telefon a zkoušel a testoval a hrál si. Mou pozornost upoutala funkce telefonu Nexus, která má ohromný potenciál a to nejen pro hračičky, jako jsem já. Jde o technologii NFC „near field communication“.

Jak NFC funguje?

Pokud váš telefon NFC podporuje, funguje to velice jednoduše. Potřebujete NFC kartu nebo štítek, které přiložíte k telefonu a pak se toho může stát velká spousta.

NFC také podporují některé platební terminály, takže když k některému z nich přiložíte telefon, můžete přes něj i rychle zaplatit, „zatím nefunguje moc v ČR“.

Já jsem se tedy zabýval tím, co se dá dělat, máte-li k dispozici NFC kartu. S překvapením jsem také zjistil, že na NFC principu fungují i některé karty, typu inkarta, či ISIC.

možnosti NFC štítků

Mám-li v ruce prázdný NFC štítek „dále jen zkráceně tag,“ a v telefonu jednu z mnoha aplikací pro práci s ním, můžu na tag nahrát spoustu různých údajů.

První, co jsem vyzkoušel je úplně jednoduchá věc. Vytvoříte si v telefonu kontakt, otevřete NFC aplikaci a na prázdný tag kontakt nahrajete. Hopla, vizitka je na světě.

Potkáte-li někoho, kdo má telefon, který umí NFC, stačí když tuto vizitku k jeho přístroji přiložíte, kontakt se do zařízení okamžitě nahraje.

Samozřejmě, údaje na tagu můžete aplikací i upravovat či mazat. Aplikace se jmenuje TagWriter, je od autora NXP a najdete ji na Google play.

Druhou možností, jak tag využít, je nahrát na něj údaje o místě ze služby foursquare a někam jej třeba vylepit. Pokud na místo dojde někdo, kdo používá foursquare, může přiložením telefonu k tagu automaticky provést checkin na daném místě. K tvorbě těchto checkin tagů slouží aplikace NFC checkin, která je rovněž dostupná na Google play.

Třetí, pro nevidomé asi nejzajímavější možností, je nahrát na tag nějaký krátký text a ten nechat přečíst hlasovým výstupem v telefonu. Aplikace k tomu určená se jmenuje retag free a umí toho mnohem více, zastavím se teď ale u možnosti předčítání.

Její využití je očividné. Řekněme, že máme sbírku DVD, CD nebo něčeho jiného. Na každý objekt nalepíme tag a do tagu nahrajeme krátký popis, o jaký objekt jde. Po přiložení telefonu je popis přečten.

Ale samozřejmě to není jediný způsob, mohly by se tak nechat číst různé věci na veřejných místech ve městě, třeba knížky v knihkupectví, název, cena a autor.

Jedinou podmínkou je, aby uživatel, který chce z tagu předčítat měl v telefonu aplikaci retag také nainstalovanou.

Retag, jak jsem řekl, umí více věcí, kromě předčítání umí okamžitě vytočit zadané číslo, spustit aplikaci, otevřít web, nastavit wifi, nastavit budík a kalendář atd. Je opět dostupný na Google play.

A NFC toho umí víc. Máte-li příslušnou aplikaci, můžete si přečíst údaje na kartách, jako je inkarta, isic a další. U některých toho přečtete více, u některých méně, to záleží na úrovni zabezpečení. Do této oblasti experimentů jsem se ještě nepustil, jedinou mou NFC kartou je inkarta a z té se mi toho přečíst moc nepodařilo

Netřeba asi dodávat, že pokud je taková karta špatně zabezpečena, nebo pokud by se našel nějaký blázen, který by dokázal bezpečnost prolomit, mohli bychom se dočkat velice zajímavých a velice znepokojivých věcí.

závěrem

V NFC vidím osobně velký potenciál a budoucnost. Jsou tu i určitá rizika, ale když vám někdo něco šlohne, je to průšvih vždycky.

Potenciál má určitě i pro nevidomé, pro které by mohla tato technologie být i jedním z důvodů, proč v budoucnosti přejít na platformu android.

Mobilní banka, aplikace komerční banky pro chytré telefony.

Po delší době jsem se konečně rozhodl sepsat své dojmy z mobilní aplikace komerční banky, kterou jsem používal chvíli na platformě iOS a nyní ji mám i na svém androidím zařízení.

Samozřejmě, jak je u mě již zvykem, budu se věnovat hlavně tomu, jestli je aplikace použitelná i pro nevidomé uživatele.

Hlavní okno

Po nainstalování a spuštění aplikace se objeví hlavní okno se čtyřmi sekcemi.

V první sekci jsou tlačítka bankomaty, pobočky a kontakty.

První dvě funkce, totiž zobrazování nejbližších poboček KB a bankomatů či jejich hledání podle adresy je úplně nepoužitelné, mám dosti silné podezření, že se vše zobrazuje graficky v nějaké podobě mapy či mapky.

Tlačítko kontakty pak obsahuje jen seznam telefonních čísel na infolinku, linku přímého bankovnictví a spojovatelské pracoviště.

Druhá sekce, opět se třemi tlačítky je už zajímavější. Jsou zde možnosti penze, moje banka a moje karta.

Penze slouží k vypočítávání důchodů, moje karta slouží k načtení fotografie vaší platební karty do telfonu, smysl čehož mi trochu uniká.

Třetí sekce obsahuje položky simulátory, měny a fondy.

Zde je asi zajímavá jen funkce měny, která zobrazuje kurzy všech možných měn v seznamu. Je zde i konvertor, ale ten je docela nepoužitelný.

Dole v hlavním okně je pak trojice záložek, produkty, schránka a pobočka. Ve schránce se zobrazují nabídky a informace z KB, pobočka obsahuje informace o vaší pobočce, kde máte i kontakt na svého bankéře a můžete odtud přímo zahájit telefonní hovor či začít psát mail.

Při prohlížení okna aplikace mě zarazila jedna zvláštnost. Většina tlačítek má zdvojené popisky, tzn. na tlačítku samotném je třeba text moje banka, ale pod ním je ještě zbytečný text, kde se opět píše moje banka. Tento textový popisek navíc samozřejmě na klepnutí nijak nereaguje a je tu dost matoucí.

Moje banka

Aby jste mohli mobilní banku používat, tzn. platit a prohlížet historii transakcí, je nutné mít ji nastavenou v aplikaci mojebanka na webu.

Tady nastává první komplikace, rozhraní mojebanka je docela komplikované a dostat se do sekce nastavení a tam vše pro mobilní banku nastavit je docela složité. Nebudu tedy zabíhat do detailů, řekněme ale, že je potřeba nastavit mobilní heslo, bezpečnostní limit pro mobilní platby a také si vytvořit seznam účtů, pro které můžete mobilní banku používat.

Nelze tedy vstoupit do mobilní banky, zadat jakékoliv číslo účtu a tomu třeba poslat peníze. Pro někoho, kdo často posílá peníze na různé účty třeba jednorázově docela nevýhoda.

Pro někoho, kdo potřebuje k životu jen několik málo čísel účtů několika málo lidí je to ale docela použitelné.

Bezpečnostní limit funguje tak, že nastavíte maximální možnou částku, kterou je možné z mobilu zaplatit.

Po nastavení na webu stačí v aplikaci tedy stisknout tlačítko moje banka a zde se přihlásit svým ID „rodným číslem“ a heslem. ID si aplikace umí i zapamatovat.

Kromě tlačítek pro obsluhu sekce moje banka se v horní části nachází textové informace se jménem majitele účtu, číslem vašeho účtu a aktuálním zůstatkem.

Pro zahájení platby slouží „překvapivě“ tlačítko platba.

Okno pro odeslání platby je přístupné výborně, vše je seřazeno logicky od zhora dolů, číslo protiúčtu, částka, datum zplatnosti a další možnosti „zadávání specifického, konstantního a var. symbolu“.

Zde asi nepotřebuje nic okomentovat, snad jen že po odklepnutí položky protistrana vyjede ještě seznam s výše zmíněným výpisem povolených protiúčtů.

Po zadání platby a stisknutí tlačítka odeslat se ještě jednou zobrazí přehled se všemi údaji a tlačítko pokračovat, po jehož odklepnutí znovu zadáte heslo. Pak se objeví hláška, že vše bylo přijato ke zpracování.

Je tedy vidět, že poslat někomu rychle peníze není problém.

Problém není ani zobrazit si historii všech transakcí, které se na vašem účtu dějí, k čemuž slouží tlačítko s názvem historie. Vše seřazeno v seznamu, vše vyčítáno správně a korektně. Po odklepnutí položky možnost detailně si transakci prohlédnout, všechny položky výpisu jsou opět čteny korektně.

Třetí funkce v sekci moje banka jsou další nástroje.

Jde o funkce pro placení faktur a dobíjení kreditu u mobilních operátorů, skenování složenek a QR kódů a přehled čekajících a provedených transakcí v ránci aplikace mobilní banky.

Způsob, jak tyto možnosti do aplikace vývojáři začlenili je dosti nešťastný, aktivují se tlačítkem rozbalit/sbalit panel, které do spodní části okna moje banka přidá další pás pěti tlačítek.

Přehlednost okna se tak trochu ztrácí a podle mě by bylo jednodušší udělat to stejně, jako na úvodní obrazovce, tzn vytvořit dole dvě karty „stejně jako ty v dolní části hlavního okna“ s názvy např. základní a další.

Z těchto dalších možností jsem zatím využil jen volby čekající a vyřízené transakce, vše je opět plně přístupné a srozumitelné, uspořádané v seznamu.

závěr

Jak je vidět, je aplikace moje banka pro nevidomého z větší části použitelná. Její hlavní funkce, totiž základní správa účtu funguje skvěle.

Až na nesmyslné přebývající textové popisky a poněkud nešťastně zvolený způsob otevření dodatečných funkcí sekce moje banka je aplikace funkční.

Také trochu zamrzí nemožnost zobrazit si v prostém seznamu nejbližší pobočky a bankomaty, věřím, že alternativu k mapovému zobrazení by nebylo zase tak těžké doprogramovat.

Rozhodně vše mohlo dopadnout ale i hůř a také doufám, že výše zmíněné nedostatky vývojáři v dalších verzích opraví.

Celý svět ve 140. znacích aneb přístupnost twitteru na Androidu.

twitter na androidu

Včera jsem se zas po čase odhodlal vyzkoušet, jak je přístupný pro nevidomé oficiální twitter klient pro systém android. A jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že aplikace je už téměř kompletně přístupná. Píši bohužel téměř, jelikož je zde pár věcí, které by ještě doladit potřebovaly.

Ale k tomu, aby jste se s fenoménem jménem twitter seznámili a mohli jej plnohodnotně využívat tenhle stav přístupnosti aplikace postačí.

A pokud by vám ani takto přístupná aplikace nevyhovovala, nebo vám vadilo, že je v angličtině, odkazuji vás na obchod Play na aplikaci Plume, která je také dobře ovladatelná a pro našince má jedno plus navíc, je celá česky.

Upozornění, pro tento článek předpokládám, že používáte android minimálně ve verzi 4.0.

Ve zkratce, co je twitter?

Budu stručný, je to facebook, kam můžete napsat do statusu/stavu pouze 140 znaků.

Na twitteru máte pak dva druhy lidí. Followers, ti co vás sledují, tzn. čtou vaše statusy „tweety“ a friends, ti, které sledujete, čtete vy.

Každý má na twitteru své unikátní uživatelské jméno, které začíná vždy znakem @ například @CzechTV je twitter účet české televize.

Jak začít?

Základem je registrace na webu www.twitter.com. Tu popisovat do detailů nebudu, je jednoduchá. Vyplníte vaše celé jméno, e-mail, zvolíte si heslo a přezdívku a pokud je vše v pořádku, dojde vám na váš e-mail ještě odkaz, kterým účet aktivujete.

Druhým krokem je návštěva Google play z vašeho telefonu a stažení aplikace twitter. Po jejím nainstalování a otevření klepneme v pravém dolním rohu na tlačítko sign in a vyplníme jméno a heslo, které jsme předtím zadali v registraci do sítě twitter. A to je vše, nyní můžeme začít.

popis aplikace

Po přihlášení do sítě twitteru z mobilní aplikace se otevře hlavní obrazovka. Ta se zkládá z několika částí.

V pravém horním rohu obrazovky jsou vedle sebe dvě tlačítka. New tweet slouží k odesílání nových tweetů a tlačítko search k prohledávání sítě.

Pod těmito dvěma tlačítky se nachází pás záložek, které slouží k zobrazování různých sekcí twitteru. Půjdeme-li zleva, jsou to sekce home, connect, discover a me.

Sekce home zobrazuje seznam tweetů od lidí, které sledujete a také tweety, které jste napsali vy sami. Na obrazovce se vždy zobrazí jen několik posledních tweetů, pro posun ke starším položkám slouží gesto talkbacku k odscrollování seznamu, posun dvěma prsty od dolního okraje nahoru. Toto gesto se využívá na twitteru všude tam, kde se zobrazuje nějaký seznam, takže dál jej již zmiňovat nebudu.

Sekce connect zobrazuje veškeré interakce mezi vámi a ostatními uživateli. Pokud někdo zmínil vaše uživ. jméno ve svém tweetu, napsal vám soukromou zprávu, či vás začal sledovat, tyto události zde najdete, rovněž v seznamovém zobrazení.

V sekci discover se ukazují různé návrhy, např. kdo si oblíbil jaké tweety a podobně. Upřímě řečeno, za dobu co twitter používám jsem tuto sekci ještě nikdy nevyužil.

Sekce me je místo, kde se shromažďují všechny vaše informace. Jsou zde vaše tweety, seznam lidí které sledujete a kteří sledují vás. Trochu se u ní teď zastavím.

, protože podobně vypadá každý profil, který otevřete.>

Pokud sekci me otevřeme, zobrazí se v horní části vaše jméno a profilová fotka. Ve střední části obrazovki je pás tří tlačítek. Vlevo je tlačítko s číslem, které udává, kolik tweetů jste za celou dobu, co twitter používáte napsali. Vedle jsou pak dvě tlačítka, první udává číslo s počtem lidí, které sledujete a na konec je tu tlačítko, které udává počet lidí, kteří sledují vás. Pod tlačítkem s počtem followerů je pak jedno nepopsané tlačítko, kterým se otevře seznam soukromých zpráv.

Zbytek sekce tvoří seznam vašich posledních tweetů a dále vstup do dalších oblastí.

Jsou to oblasti followers a following, dále favorites a lists. Tohle jsou ty nejdůležitější, další tu už popisovat nebudu, já sám tyhle další funkce také moc nevyužívám. Řekněme ale, že se zde nacházejí funkce pro prohledávání databáze uživatelů a podobné.

První kroky.

Základem je asi začít sledovat nějaké lidi. Řekněme, že bychom mohli začít například s účtem operátora O2, který je na twitteru docela aktivní a umí i svižně reagovat na požadavky uživatelů.

V pravém rohu obrazovky tedy vyhledáme tlačítko search a do pole napíšeme uživ. jméno O2_cz.

Jakmile máme zadáno, jedeme od klávesnice prstem nahoru, zhruba ve středu obrazovky a zde najdeme tlačítko go to @o2_cz.

Odklepnutím tohoto tlačítka se dostaneme na profil O2, který vypadá podobně jako váš vlastní profil v sekci me. Vyhledáme tedy ve střední části obrazovky v pravo tlačítko s číslem lidí, kteří O2 sledují, něco jako 3200 followers. Přímo pod ním je tlačítko follow, po jehož odklepnutí začnete sledovat účet o2. Od této chvíle uvidíte v sekci home všechny tweety, které o2 poslalo.

Druhým krokem na twitteru je začít psát vlastní tweety. To se provádí tlačítkem new tweet. Po jeho odklepnutí můžete začít psát. Zde upozornění, editační pole zatím nedokáže po najetí přečíst text, který je napsaný. Doufám, že to v příští verzi opraví.

Okno pro napsání tweetu vypadá jednoduše. V levém horním rohu je tlačítko pro zrušení okna, vedle něj je údaj o zbývajících znacích do limitu 140. V pravém horním rohu je pak tlačítko tweet, kterým se tweet odešle.

Pod tímto pásem je výše zmíněné editační pole a hned pod ním čtyři tlačítka, camera, photo, mention a location.

*>

Tlačítka camera a photo netřeba komentovat, slouží k přiložení obrázku k tweetu.

Tlačítko mention zapíše do pole pro tweet znak @ který se používá, když chcete ve svém tweetu zmínit jiného uživatele. Po zapsání @ můžete začít psát zbytek jména a twitter začne automaticky nabízet názvy profilů pro okamžité doplnění.

Chceme-li například zmínit účet o2, napíšeme @ nebo stiskneme tlačítko mention a začneme psát zbytek názvu profilu. Po napsání o2 se pod editačním polem, objeví návrhy, vybereme tedy o2_cz a odklepneme, čímž se jméno do tweetu dopíše.

Tlačítko location asi potřebovat nebudete, slouží k přidání údaje o zeměpisné poloze, která se zobrazí u vašeho tweetu.

Interakce s uživateli.

Sledujete-li nějaké lidi a sleduje-li někdo i vás, stane se vám určitě, že začnete s uživateli na twitteru nějak komunikovat. To lze buď veřejně nebo soukromě.

Veřejnou odpověď, tzv. reply provedeme tak, že klepneme na tweet, na který chceme odpovědět. V následujícím okně najdeme ve středu obrazovky vodorovný pás tlačítek a vybereme tlačítko reply. Otevře se okno pro tweetování, kde je v editačním poli na začátku zapsané jméno uživatele na kterého reagujeme.

Dalšími dvěma možnostmi interakce je retweet a favorite. Obě tyto možnosti jsou na stejném místě, jako tlačítko reply.

Retweet znamená, že přepošlete tweet, který vás zaujal na svůj profil a lidé, kteří vás sledují jej tak uvidí.

Další možností interakce je favorite, oblíbení, které se na twitteru používá jako vyjádření zájmu, či jako vyjádření, „je to zajímavé přečtu si později.“. Tweety, které jste označili jako favorite se pak totiž objeví v sekci me v části favorites.

Poslední možností interakce jsou soukromé zprávy. Ty se posílají poněkud krkolomě.

Musíte se nejdřív dostat na profil člověka, kterému chcete zprávu poslat. Jakmile jste v okně s profilem, vyhledejte u levého okraje ve středním pásu tlačítek tlačítko s údajem o počtu tweetú uživatele a těsně pod ním najděte neozvučené tlačítko. Po jeho odklepnutí se otevře menu, kde vyberte položku send direct message.

Soukromé zprávy můžete posílat jen lidem, kteří vás sledují.

Všechna oznámení o aktivitě na twitteru, došlých zprávách či odpovědích, retweetech, zmínkách, favorites a nových lidech, co vás začali sledovat se kromě seznamu connect objeví i v hlavní oznamovací liště androidu. Pokud jste to nezměnili, chodí vám tato oznámení i na e-mail.

Poslední věcí, kterou by jste měli znát jsou hashtagy. Jsou to speciální slova či slovní spojení uvozená vždy znakem # „křížek anglicky hash“. Pokud jde o dvě slova píší se dohromady. Hashtagy slouží k označení tweetů s podobnou tématikou. Je jich celá spousta, například pokud se tweetuje o nějaké události lidé přidávají k tweetům i hashtag.

Důvod je jednoduchý, přehlednost a dohledatelnost. Tweetují-li například češi o zlatém slavíkovi, přidávají k tweetům hashtag #slavik.

Pokud chceme zpětně dohledat všechny tweety o této anketě, otevřeme tlačítko search a jednoduše do hledacího pole zapíšeme #slavik a potvrdíme. Tweety s tímto hashtagem se pak zobrazí v seznamu.

Takže rada i pro vás, píšete-li o nějaké akci, události a podobně, pište hashtagy i vy, nebo zjistěte, jaký hashtag používají ostatní a pište jej též.

závěrečné rady.

Nevíte-li, koho začít sledovat, mám tu pár tipů.

@czechTV česká televize.

@CT24zive kanál čt24

@SvetAndroida portál svetandroida.cz

@zitbrno zitbrno.cz

A je jich víc, pokud budete aktivní určitě vás za chvíli začne pár lidí sledovat a od toho se pak můžete odrazit.

Nechci si tu dělat reklamu, ale rovněž můžete pro inspiraci nahlédnout do mých tweetů, jsem na síti jako @pavelondra2005 a podívat se, jak píši já. Neříkám, že to jak píšu je přesně tak, jak se psát má, žádná daná pravidla nejsou, ale myslím, že tak nějak by to vypadat mohlo.

Vyzkoušejte tedy twitter a o své zkušenosti se podělte. Třeba se za čas potkáme ve 140. znacích na twitteru.

Rome-trip, aneb do Říma nejen za historií

Pokud čtete můj twitter či gfacebook, víte, že zítra odlétám na pár dní do Říma. Vracím se domů v sobotu a mezi tím hodlám dělat spoustu věcí a navštívit spoustu míst.

Jakožto vášnivý pisatel jsem se rozhodl, že se o své zážitky budu průběžně se všemi dělit a to hned několika způsoby. Jednak budu psát na twitter krátké postřehy pod hashtagem #rome-trip, také budu psát tipy na foursquare a nakonec budu vše, co se mi zdálo zajímavé sepisovat do tohoto blogpostu, který se pokusím průběžně aktualizovat, tzn. každý večer napíšu kus článku, doplním ho sem a aktualizaci zveřejním.

Důvodem je to, že jsem toho názoru, aby se dojmy a postřehy psaly za čerstva, po návratu to člověku všechno rychle splyne dohromady, alespoň já mám tyhle zkušenosti. a mimochodem, možná se objeví i foto na instagramu pavelondra2005, ale to asi spíš jen pár snímků, na androidu je tahle aplikace poněkud méně použitelná.

Co mám v plánu

Proč vypisovat sáhodlouze, kam se chystám a co chci vidět, když se to dá udělat jednodušeji. Ve svém profilu na sociální síti foursquare jsem tedy stvořil Seznam se všemi zajímavými místy, která plánuji navštívit.

Není samozřejmě jisté, zda je navštívím opravdu všechna, ale zase si říkám, že lepší si připravit takhle něco dopředu, než pak nevědět kam se vrtnout dřív.

A na konec první části specialitka, vypadá to, že vyzkouším v praxi, jak se používá technologie NFC pro čtení popisků k exponátům v muzeu, což je taky jeden ze způsobů, jak tyto zpřístupnit nevidomým lidem.

Takže pro dnešek končím, pokud chcete sledovat live, sledujte twitter či facebook, zítra večer připíšu další kus, doufám že už z Itálie.

První den, spíše letecký.

Ti co četli twitter už ví, že jsem se úspěšně dostal do Říma a stihl jsem už projít i kus města. Celé to začalo ráno v Brně, odjezdem vlaku eurocity, směr Vídeň, který, světe div se, neměl spoždění. Cesta byla bezproblémová, na nádraží Vídeň Simmering jsme dorazili kolem čtvrt na deset, jak bylo v plánu.

Metrem jsme se pak přemístili na další nádraží, tentokrát Vídeň Mitte, odkud odjíždí vlakový spoj přímo na letiště, tak zvaný City airport train. To, že jsme se v metru vůbec nezajímali o nějaký nákup jízdenek dodávám už jen na okraj.

Na letišti šlo vše jako po drátku. Nejdřív jsme odevzdali zavazadla a pak si nechali u bezpečnostní kontroly zkontrolovat příruční baťůžek, což proběhlo velmi rychle, co chcete kontrolovat na třech bagetách, jablkách a banánech.

U brány na odlet jsme měli být už ve dvanáct, abychom stihli nahlásit hendikepovanou osobu, což znamená, že nás do letadla pustili jako první. Háček byl v tom, že za deset dvanáct se nezdálo, že by od dané brány odlétalo cokoliv směrem do Itálie. Až na poslední chvíli nám jakási slovenka zjistila, že místo odletu přesunuli, což bylo velice „rozkošné“.

Popisovat let je zbytečné, byl bezproblémový a hladký, jakmile jsme se dostali přes hory a zamířili na Jadran, veškerá oblačnost zmizela a udělalo se velice hezky.

V římě jsme se na letišti dost motali, Ital, který nás čekal nedokázal jednoduše říct, kde nás čeká a tak jsme ho museli ještě telefonicky shánět. Když jsme se pak přidali k němu do jeho Fiatu, vydali jsme se na hodinovou cestu do města, která se neobešla bez zuřivého troubení, typického pro italské řidiče.

Ubytování je tu velice prapodivné, pokoje jsou takové jakési zastaralé, po příjezdu ještě synovec místního majitele začal okamžitě opravovat vodu na záchodu, který tekl nebo něco takového. Postele jsou tu jak v nemocnici, takové staré a nic moc. A to už ani nedodávám, že víno, které nám slibovali při kupování zájezdu na slevomatu chutná taky velice prapodivně a ne moc dobře.

Co říci k Římu jako městu? Je plné turistů, motoristů, automobilů a jiných vozidel. Ozývá se troubení a přejít přes přechod je občas úkol docela nadlidský. Nedovedu si představit, že bych tu měl bydlet a pohybovat se sám. I vidící člověk jako moje máma prohlásila po chvíli, že řím je strašně chaotické město.

Kousek od našeho ubytování leží hlavní vlakové nádraží Termini, takže naše první kroky zamířily tam. Nádraží je obrovské a vzhledem k tomu, že jsme na něj přišli ve špičce, bylo přecpané k prasknutí lidmi. Samozřejmě je i tohle nádraží propojeno rovnou s metrem, do kterého se z hlavní haly dá dostat po soustavě jezdících pásů.. Metro je přehledné, jízdenku si při cestě „nevidomý plus průvodce“ kupuje jen průvodce.

Z Termini jsme se tedy vypravili metrem dvě zastávky na stanici Colosseo, která se nachází… překvapivě na proti kolosea. To bylo večer samozřejmě už zavřené, ale i tak se okolo pohybovala spousta turistů, většinou anglicky mluvících.

Od kolosea jsme se šli podívat kousek směrem k Forum Romanum, kde bylo zavřeno už taky. Budeme aspoň vědět, jak se na památky v pátek dostat.

Zpáteční cestu na ubytovnu jsme si trochu zpestřili, místo metrem jsme zkusili jet autobusem na náměstí Vitorio Emanueli, které je mimo jiné popisováno jako centrum všech možných etnik ve městě. Někteří je na foursquare nazývají dokonce Rome Chinatown. A skutečně, lidí z Číny, Indie či Bangladeše tu bylo opravdu hodně, spousta z nich samozřejmě prodávala vše možné i nemožné.

Na závěr jsme se zastavili v náhodně zvoleném baru, kde jsme měli docela štěstí, horká čokoláda za 2,5 EUR je v centru Říma docela rozumná cena myslím.

Teď sedím na ubytovně, dopisuju blogpost a už myslím na zítřek, máme v plánu navštívit Vatikán. Zde bychom chtěli zvládnout prohlídku Svatopetrského náměstí a baziliky, plus zkusit zjistit, jak je pro nevidomé přístupné muzeum Vatikánu.

Další várku tedy čekejte zítra večer.

Den druhý, pomátky křesťanské i jiné.

Bolí mě nohy, jsem utahaný a nanejvýš spokojen. Od půl deváté jsme prakticky nonstop na nohách a až teď jsme konečně zakotvili na naší „úžasné“ ubytovně. Jsem plný zážitků a hned se o ně s vámi podělím. Než vše třeba zapomenu.

To, že bylo o půl deváté ráno metro natřísknuté k prasknutí asi ne třeba nějak komentovat, Praha, Brno nebo Řím, všude jezdí lidi ráno do práce v MHD a všude to vypadá stejně. Davy lidí, noviny, mobily a hudba ve sluchátkách. Jen na nevidomé s bílou hůlkou asi v Římě nejsou zvyklí, prý vypadali občas dost rozpačitě.

Takže jsme vyjeli z náměstí Vitorio Emmanueli a po šesti zastávkách jsme vystoupili na metro Ottaviano, odkud to je už jen co by kamenem dohodil ke vstupu do Vatikánu. Ten byl takhle po ránu poloprázdný, takže se nekonaly žádné dvouhodinové fronty, kterými nás lidi před výletem strašili. Nicméně se to neobešlo bez prohlídky zavazadel, podobné té na letištích.

První zastávku jsme udělali v bazilice Sv. Petra, kde jsme absolvovali výstup k vršku kopule. Jeho první část se jede výtahem na nižší úroveň, odkud se dá samozřejmě přehlédnout celé město, ale taky se tu dá třeba i posvačit.

Schody byly nejdřív rovné, pak se ovšem začaly stáčet a čím výše jsme lezli, tím se prostor zužoval, „klaustrofobikům bych tuhle cestu rozhodně nedoporučoval.“ Údajně na vrchol vede něco kolem pětiset schodů a když už jsme dosáhli cíle, docela bych tomuto tvrzení věřil.

Jestli je z vrcholu hezký výhled nevím, zato je odtud ale slyšet nepřetržitý ruch města, který občas doplní zvuk projíždějícího vlaku. Rovněž zdi kopule jsou zajímavé i po hmatové stránce, plné různých ozdob a kudrlinek.

Zpět dolů se šlo už lépe, po cestě jsme se stavili ještě na ochozu, odkud se dá přehlédnout celý obrovský prostor interiéru baziliky. Opět je zajímavé slyšet ruch všech těch lidí, kteří kostel procházejí a jak se ty zvuky v prostoru rozléhají.

Závěr patřil samozřejmě prohlídce vnitřku baziliky a všemožnému hmatovému prohlížení a zkoumání.

Těch soch a sloupů, co jsem si prohlédl byla spousta, zajímavé na tom všem bylo, jak si v tehdejší době umělci se svými díly vyhráli. Jedna socha měla z mramoru vytesané šaty, na kterých bylo možno hmatem zjistit každý záhyb a tak to pokračovalo i se vším ostatním. Různé ozdoby na sloupech, vytesané holubice a dokonce i opánky jedné sochy, vše do nejmenších detailů a velice zajímavé.

Po katedrále následovala svačina kousek od vatikánu a rychlý přesun na Andělský hrad. Zde toho k prohlížení moc nebylo, tedy alespoň pro mě ne.

Zakotvili jsme v jedné minikavárně, kde měli velice zvláštní systém. Modré stolky byly jen na kafe, u červených jste si mohli dát i jídlo. Samozřejmě, pokud jste chtěli sedět a mít při tom výhled na Vatikán, museli jste sedět u červeného stolku.

Na hradu jsme se tedy moc nezdržovali a po zběžné prohlídce a pauze na zmíněnou kávu jsme se přes Andělský most vydali dále. Na mostě nás zaujal člověk, co si chtěl vydělat na bubny a sbíral peníze tak, že bubnoval na vše možné, od hrnců, přes bandasky až po krabice.

Od andělského mostu jsme se se zastávkou v kostele Sv. Salvatora přesunuli na náměstí Piazza Navona, které je vyhlášeno několika fontánami od Berniniho.

Nejznámější je asi fontána čtyř řek, kde vytéká voda několika proudy a ty reprezentují čtyři světové řeky, Dunaj, Ganga, Rio de la Plata a Nil.

Finální část cesty jsme šli přes Fontánu di Trevi, kde bylo asi nejvíc turistů a která byla už takhle na večer podle slov průvodkyně velice působivě nasvícená.

Konečnou stanici představovalo Španělské náměstí s krátkou zastávkou v Mc Donnald následovanou výstupem na známé Španělské schodiště. To má údajně 130 stupňů a u jeho vrchní části je také stanice metra.

Na schodech to vypadalo docela rušně, všude chodili a seděli lidé, odpočívající po výstupu nebo po celodenním výletu.

Zbytek šel rychle, metrem ze stanice Spagna zpět na stanici Vitoria Emmanueli, na proti které leží malá a velice levná kavárna. A pak už zpět na ubytovnu.

Druhý den hodnotím jako velice vydařený. Nejvíce dojmů mám asi z baziliky a z andělského hradu. Tam sice nebylo co zkoumat, ale za to měl velice zvláštní atmosféru. Zítra se budeme věnovat památkám spíše starověkým, koloseum, forum romanum a muzeum Capitolini. Dál se uvidí, pořád doufám, že najdeme ten vyhlášený kebab.

Den třetí, starověké památky

Poslední celý den pobytu v Římě mám za sebou a teď nezbývá, než dojmy z něj sepsat do tohoto článku.

Ráno jsme se rozhodli, že se místo vození se metrem projdeme a zamířili jsme pěšky rovnou ke koloseu. Tam bylo ještě docela poloprázdno a tak se žádné fronty nestály. Vstupenky pro nevidomého a průvodce mají úplně zdarma.

Koloseum jsme si procházeli sami, pro nevidomého tam toho ale moc k prohlížení není. Zajímavé jsou určitě staré rozbořené zdi, na které se dá sáhnout a také fragmenty různých desek a kamenů s vytesanou výzdobou.

Nijaká atmosféra se nekonala, skoro celou dobu byl slyšet ruch velice frekventované silnice, která kolem objektu vede. Na druhou stranu tento dojem asi mám jen já, ostatním se tu asi docela líbilo, turistů byly všude mraky.

Od kolosea je to jen pár kroků k Forum Romanum, kde se opět zdravotně postižení pouští i s průvodcem zdarma. Tady to byla spíše delší procházka s častým zastavováním na focení různých částí starověkých budov. Nejznámější památkou tu byl Titův oblouk a mě osobně zaujal kus zdi opodál, na které bylo možno nahmatat vytesané kytice a listy, součást starověké výzdoby.

Svačina, občerstvení a krátký přesun k muzeu Capitolini. Tady sice slibované NFC popisky nebyly, nebo jsme je neuměli najít, bylo tu toho ale o mnoho více zajímavého.

Nejen, že ZTP vstup je opět zdarma, navíc se nikdo ani nijak divně netvářil, když jsme se zeptali, zda je možné na exponáty sahat. Už měli pro ten případ připravené gumové rukavice, které zabraňují poškození exponátů osaháváním.

A že tu k osahávání byla pěkná spousta věcí. Za všechny jmenuji jen pár: socha typického římského vojáka v brnění, nadživotní socha císaře Hadriana, sarkofág s výjevy z bitevní scény „asi nejlepší objekt, který jsem si prohlížel“ a nakonec socha a bista Marca Aurelia.

Některé exponáty byly už omlácené, sochám chyběly ruce, nosy i jiné části těla. Naopak některé, jako výše zmíněný sarkofág byly zachovalé a vyvedené do takových detailů až jeden žasl.

Něco je číst o sarkofázích, sochách a vykopávkách v knížkách nebo o nich poslouchat ve filmech, ale něco úplně jiného je, moci si na něco z toho sáhnout.

To, že nám trvalo asi deset minut, než jsme se v muzeu vymotali a našli toalety je asi docela podružné a pro tento článek nepodstatné.

Dalším plánem bylo sjet autobusem na nádraží Termini a odtut to vzít pěšky k bazilice Santa Maria Maggiore, leč plány jsou jedna věc a činy druhá,.

Jakmile jsme dojeli na Termini, zjistili jsme, že první vycházku po nádraží po příjezdu do Říma jsme podnikli jakýmsi bočním vchodem jen do části, odkud jezdí metro. Dnes jsme z autobusu vyšli přímo před hlavním vchodem. Moje nadšená věta: „Jdeme prohlížet vlaky,“ hovoří za vše.

Takže jsme si dali kafe a šli jsme se dívat po nádraží. Má 29 nástupišť a vlaky jezdí odtud po celé itálii, Miláno, Pisa, Benátky a určitě i dál.

Dále jsme se chystali, že půjdeme už vážně do baziliky. Opět jsme se zas jen chystali. Kousek od nádraží jsme narazili na donner kebab. Asi netřeba rozvádět.

Kebab mají dobrý, maso vynikající, zeleninu i omáčku super, dokonce do něj narvali i hranolky. Jen ta tortila je docela divná, v Brně na nádraží ji mají lepší. Ale dostali jsme i airan „typický nápoj ke kebabu,“ a to se cení.

Nakonec jsme se ale do Maria Maggiore dostali, hned u vchodu si máma všimla, že na ceduli mají qr kódy, které jsem jí už dříve popsal. Tyhle bohužel vedly jen na odkaz na aplikaci v itunes, což pro mě teď už ztrácí smysl.

Bazilika jako taková byla hezká, mě zaujala velmi zvláštně zdobená křtitelnice ve tvaru lastury. Jinak to byl další z kostelů se zajímavou výzdobou, na něco se sáhnout dalo, něco bylo přehrazené.

Finále celého chození po Římě jsme udělali v chrámu Sv. Pavla za hradbami, kde mají údajně ležet i ostatky tohoto světce. Jestli tomu tak je a jestli jsou pravé nevím, každopádně jsme si chrám celý prošli, což nějakou dobu zabralo, je dost dlouhý. Vypadá ale prý hodně zajímavě, dlouhá jakoby síň s dvojstupem sloupů po krajích. Věřící sice nejsem, ale když už nic jiného, aspoň jsem navštívil hrobku světce mého jmenovce.

závěr

Psát zítra o tom, jak jsem šťastně doletěl domů nebudu. Celé to tedy ukončím už teď a tady. Řím se mi líbil. Ze starověkých památek mě zaujalo Forum Romanum, zklamáním bylo trochu koloseum.

Z těch ostatních si asi nejvíce zapamatuji výstup na kupoli baziliky Sv. Petra a prohlídku interiéru.

Nejlépe prochozené máme asi muzeum Capitolini, kde si toho člověk může nejvíce prohlédnout a udělat si představu o starověké kultuře.

Ostatní věci okolo jsou podružné. Nádraží Termini je obrovské. Metro tu mají jak nové tak staré, soupravy na trase B jsou staré a ty na trase A nové, i jejich hlášení zastávek je lépe srozumitelné.

Na to, že jsme za celou dobu potkali jen jednu nevidomou osobu a to ještě slabozrakou tu mají všude vodící reliéfní linky a dokonce i v použitelném stavu. Chybí tu ozvučené přechody, což by byl asi docela problém, ty zmatky na silnici se mi vůbec nelíbily.

Z výletu mám dobrý pocit, památek jsem si užil, toho ostatního taky. I na kebab došlo a dnešek jsme dokonce završili v nedaleké čínské restauraci, „místní číňany dost nemusí.“ Jen ubytování mohlo být trochu lepší.

Všem děkuji za pozornost a trpělivost a doufám, že vám čtení tohoto článku i něco přineslo.

knížka: Ready player one, Cline Ernest

Když nemáte co číst a na digitální knihovně pro nevidomé se objeví knížka, v jejímž popisu se vyskytují slova jako sci-fi a počítače a hry, je jasné, že člověk jako já po ní okamžitě skočí. O knížce jsem v životě před tím neslyšel, nikdo mi ji nedoporučoval, jen mě zaujala anotace. Dělám to tak často, že si takhle něco náhodně stáhnu a pak se můžou stát dvě věci. Buď se začtu a přečtu knížku hltajíce každé slovo, nebo ji po první půlhodině smažu a víc už se o ni nezajímám.

Ready player one patří do první kategorie. Knížku jsem přečetl velice rychle a ještě do dnes, když si vybavím její obsah, usadí se mi na obličeji připitomělý úsměv.

O čem to je?

Je zhruba půlka 21. století, ropa skoro došla, svět se řítí do horoucích pekel, všude hlad a bída a většina lidí bydlí v megakomínech postavených z obytných karavanů a podobného haraburdí na parkovištích. Zkrátka taková docela reálná představa toho, jak by to tu za chvíli mohlo vypadat.

A lidem se to nelíbí ani trochu. Deprese a podobné věci jsou na denním pořádku a pro všechny je tedy východiskem zahrabat se doma u počítače a prožívat virtuální život ve virtuálním světě OASIS. Ten je kombinací MMORPG „online hry jako world of warcraft“ a všeho ostatního co známe dnes. Televize, noviny, chat, maily, telefonování přes internet. Vše je zkrátka součástí megasvěta OASIS.

A teď si představte, že otec zakladatel tohoto všeho zemře a ve své závěti odkáže ohromnou sumu tomu, kdo ve virtuálním světě vyhraje soutěž a získá jeho zlaté vejce. Videozpráva, kde tento úmysl ohlásí slouží i jako nápověda pro hledače a po jejím shlédnutí ve světě vypukne šílenství.

Všichni se o Jamesi Halidayovi, neboť tak se onen zakladatel OASIS jmenuje snaží zjistit co nejvíc a doufají tak, že získané informace o jeho životě a zálibách jim pomohou zvládnout úkoly, které souvisejí se získáním zlatého vejce, totiž najít tři brány a tři klíče k nim. Jen po odemčení všech třech bran bude totiž moci hráč najít vytoužené vejce.

Zní to dost jednoduše a ujetě, to přiznávám. Ale v momentě, kdy se mezi hledači vejce začnou objevovat první mrtví ve skutečném, ne ve virtuálním světě, už to tak srandovní vážně není. Do boje se zapojí konkurenční megakorporace a honba za vejcem začíná mít dopady i ve skutečném světě.

Jedním takovým hledačem je teenager Wade, kterému se jako prvnímu podaří najít klíč k první bráně a stane se tak ve světě OASIS okamžitě celebritou. Kniha sleduje osudy jeho a dalších několika mladých lidí na cestě za získáním zlatého vejce a obrovské sumy peněz.

geekovský rozměr

Říkáte si, teď asi, že je to nějaké divné. Knížka o hledání zlatého vejce musí být docela úchylárna. No a máte pravdu, ale jen tak napůl.

Ujetá je kniha v tom, že kdyby ji četl někdo, kdo nezná sci-fi a fantasy literaturu, filmy a seriály, bude absolutně ztracen.

James Haliday, zakladatel světa OASIS byl totiž v knize vylíčen jako totální blázen do popkultury 80. let 20. století. A jelikož hledači zlatého vejce doufají, že jim pomůže, když budou o Halidayových zálibách vědět co nejvíce, je kniha plná narážek na filmy, seriály, počítače a počítačové hry z 80. let.

Má to dvě stránky. Ti, kdo v té době žili a jsou taky tak trochu geekové, si určitě s nostalgií zavzpomínají na svá mladší léta. Ti, co osmdesátky neznají vůbec, můžou být v knížce docela ztracení. A ti, kdo jsou fandové do sf, fantasy a počítačů, ale narodili se až po zmiňované éře, se v knížce budou cítit napůl jako doma a napůl dezorientovaní.

Vysvětlím to na příkladu. V jedné kapitole se hlavní hrdinové baví o filmu Návrat do budoucnosti. A pochybuji, že se najde někdo, kdo tenhle film minimálně jednou neviděl. Co já vím, na nově běží jednou do roka určitě. Ale když se začnou řešit rockové kapely 80. let a názvy jejich alb a skladeb, začne být člověk jako já, který byl odkojen v mládí na Kelly Family a hitparádě Eso, poněkud ztracen.

další věcí jsou pak četné odkazy na staré počítače a počítačové hry, o kterých měl sám autor knihy asi docela přehled, protože pro člověka, který se zajímá o počítače, je kniha rovněž rychlým nahlédnutím do jejich historie.

buďme trochu vážnější

Nadšenci tedy budou určitě u knihy asi docela spokojeně přikyvovat, ale kromě tohoto ujetého rozměru má kniha i další přesah.

Představte si, jak je už dnes vše propojené. Místo novin čteme twitter a facebook, povídáme si přes skype s lidmi z celého světa a když se nudíme, jdeme si zahrát online hru s dalšími desítkami přátel. Někdy si s někým píšeme či chatujeme, aniž bychom druhou stranu vůbec osobně znali, „jako já teď při psaní této recenze“.

A tohle vše je v knize popisováno také. Jen z toho někdo udělal komplexní virtuální svět, děj posunul o pár let do budoucnosti a přidal pár dalších doplňků. Během čtení jsem se neubránil úvaze: „sakra, tohle zas takové sci-fi není, nějaký blázen dostane nápad a bude mít prachy a tahle věc se může stát klidně reálnou.“

Možná přeháním, možná taky ne. To je těžké říct. Každopádně jsem se u knihy nejen bavil, ale občas jsem i docela přemýšlel, coby kdyby…

možná nevyužitý potenciál

Poslední část textu věnuji tomu, co se mi na knize nelíbilo. Někdo mi může rovnou říct, že takový brak číst nebude, já jsem ale toho názoru, že kniha není špatná a rozhodně má co nabídnout. Leč nevyužila nabízený potenciál dostatečně.

Když v knize vypukne hledání zlatého vejce a hlavní hrdina zjistí, kde hledat klíč k první bráně, čeká se od něj pak, že splní úkol, aby klíč vybojoval.

Byl jsem asi naivní, čekal jsem, že úkolem bude něco záslužného, morálního, poučného nebo naučného. Ouha, chyba lávky. První úkol při hledání vejce bylo, zvládnout bez chyby úroveň ze hry dračí doupě z 80. let a nakonec, pro získání klíče, bylo nutno hrát automatovou hru s kostlivcem.

Takže opět se konala přehlídka znalostí autora knihy o hrách, osmdesátých letech a všem kolem, ale nic světoborného si v podstatě čtenář neodnesl.

Pro srovnání, když jsem četl knížku Percy Jackson, která byla jinak jen vykrádačka Harryho Pottera, také v ní hrdina plnil úkoly, aby získal nakonec artefakt, ale při plnění úkolů se člověk dozvěděl aspoň něco o řecké mytologii, sice poněkud nevšední formou, ale něco si z toho přece jen odnesl. Tady? ani náhodou.

Čekal jsem taky, že při hledání zlatého vejce bude hlavní hrdina cestovat po více místech. Svět OASIS je totiž v knize popsán jako virtuální vesmír, kde je obrovské množství planet s různou tématikou. I tady se ale spíš autor soustředil na popkulturu 80. let a to ostatní působilo tak trochu jako vedlejší doplněk.

Závěr

Kniha Ready player one není špatná. Je dobrá na ukrácení zimních večerů. Doporučuji ji lidem, kteří mají rádi hodně sci-fi a fantasy. Rovněž ji doporučuji seriálovým maniakům a všem, kdo jakýmkoliv způsobem ujíždí na kultuře 80. let.

Nedoporučuji ji lidem, kteří rádi silný příběh, hluboké myšlenky, čistokrevnou sci-fi, typu Duna a podobně. I když se kniha místy snaží tvářit i jako cyberpunk, i z tohoto žánru má jen velmi málo a lidem, kteří rádi např. Neuromancera knihu rovněž nedoporučuji.

Sečteno a podtrženo. Nudit se nebudete určitě. Odnesete si spoustu informací o kultuře 80. let a možná se dovíte o filmech a seriálech, o kterých jste neměli tušení že vůbec existují. A jedinou další věcí, kterou si odnesete je myšlenka, kterou jsem prezentoval po dočtení na svém twitteru: „kam všechny ty sociální sítě jednou dojdou?“

Kdybych měl tedy knihu nějak oznámkovat, což sice dělám nerad, ale je to dnes trendy, dal bych jí známku jako ve škole a to 2- není to ani úplně výborné, ale ani úplný odpad.

Jak se cestuje ve švýcarském stylu?

Když nemusíte do školy na přednášku, vznikne vám dilema. Buď můžete sedět doma a dělat kraviny, nebo můžete podniknout něco nečekaného a neobvyklého.
Vy, co mě znáte víte, co jsem zvolil za možnost, ostatně, jinak bych ani nepsal tenhle blogpost. Takže, slovo dalo slovo a já se najednou ocitl ve vlaku do Prahy, abych si to z hlavního města střihl na Ostravu ve vlaku Flirt společnosti Leoexpress.

Dojmy z cesty

Technické detaily typu vrzání soupravy a podobné věci tu rozebírat nehodlám. Pokud vás ale tohle zajímá, odkazuji vás na blog kolegy Štefana, který s námi dnes absolvoval již druhou cestu vlakem Leoexpress, sám jel už jednou, ráno z Prahy do Ostravy a své dojmy shrnul ZDE
Já se tu budu trochu rozepisovat o čistě subjektivním dojmu z cesty a také o prohlídce intranetového rozhraní ve vlakové wi-fi.
Když jsme vyjeli z Prahy, byli jsme, jak už tomu v dnešní době bývá zvykem, přivítáni stewardkou na palubě vlaku v češtině a potom i v angličtině. Troufám si říct, že anglicky mluvící cestující by jí určitě rozuměli a její přednes zněl docela profesionálně, alespoň podle mě. Když občas slyším ty huhňavé a znuděné hlásící ve vlacích Českých drah, otevírá se mi kudla v kapse, takže bych řekl, že tady Leoexpress problém nemá.
Kousek za Prahou přišel pán z vlakové čety s nabídkou občerstvení. Něco měli, něco ještě ne, mám ale takový pocit, že to bylo dáno tím, že v Praze se neměli z čeho zásobovat. Upřímě řečeno, sýrová bageta, kterou jsem si dal, chutnala průměrně. Neříkám, že byla špatná, ale za 39 Kč znám vážně lepší. Na plechovkovém nealko pivu se pokazit naštěstí nic nedá.
Po jídle jsem si začal hrát s vnitro vlakovou sítí, která má sloužit jako webová aplikace pro sledování filmů, poslouchání rádií, či pro získání informací o trase a jízdě vlaku. U tohoto rozhraní se teď trochu více zastavím.

Intranet Leoexpress

Pominu-li to, že wi-fi první půlku cesty spíše nejela, než jela, vypadá webové rozhraní celkem slibně. Kromě odkazů na informace o službách a jízdenkách se zde nacházejí sekce zábava a v sekci informace dvě zajímavé části, informace o trase a informace o jízdě vlaku.
V sekci zábava by mělo být možné pouštět si filmy a rádia, leč ani jedno nefungovalo. Při pokusu přehrát film Ať žijí duchové, na mě vybafla hláška, že bude možná problém s přehráváním, jelikož běžím na mobilním telefonu a ne na desktopu: „že by nepodpora flashe na IOS zařízeních?“, to samé platilo u rádií.
Sekce informace o jízdě už je ale o mnoho zajímavější. Vidící lidé si zde mohou přehrát živý záznam ze dvou vlakových kamer a nadto se zde dá zjistit aktuální rychlost a teplota.
Pod nadpisem aktuální teplota se tedy nachází nepochybně krásně graficky zpracované znázornění teploměru s teplotou, leč bez jakéhokoliv alternativního textového popisku, tudíž pro mě bohužel funkce k ničemu. Naopak funkce aktuální rychlost už alternativní popisek má, navíc je každá změna automaticky čtena, takže pokud si chci zjistit, jak se souprava pohybuje rychle, toto je možné. Je to maličkost, ale potěší.
Výhrady mám ale k sekci informace po trase. Je sice hezké, že se zde píše, za jak dlouho souprava Leoexpress ujede trasu Praha-Ostrava, pokud si ale chci orientačně zjistit, kde se vlak nachází, jaké má zpoždění či jaká je následující stanice, mám jako nevidomý smůlu.
Na stránce je ukázána grafická mapka a pod ní pár odkazů, které vedou na jednotlivá města, kterými vlak projíždí. Odkazy se s čtečkou pro nevidomé hlásí jako nepojmenované, jejich textové popisky jsou z pohledu čtečky pod nimi, tváří se jako obyčejný text.
Mám tedy pár návrhů pro tvůrce aplikace. Jednak by mohli opravit popisky odkazů a jednak by v této sekci mohli nějak textově doplnit informace jako nejbližší stanice, vzdálenost do cílové stanice, doba spoždění a případně i, na kterou kolej či nástupiště vlak v následující stanici přijede, jakmile budou tyto informace k dispozici.
Možná toho chci příliš, ale dle mého názoru, pokud by se toto do systému dodalo, mohli by nevidomí, kteří využívají notebook či mobilní telefon, získat touto cestou velice rychle a jednoduše přehled o své cestě a třeba tak dát i včas vědět svým známým, kteří je mají ve stanici vyzvednout.
Sečteno a podtrženo. Drobná výtka k nepoužitelné informaci o teplotě „je to věc podružná“, větší výtka k informacím o poloze vlaku a s tím související informace o stanicích. Pokud by se toto vše dořešilo, mohl by skutečně být informační systém docela dobře použitelná pomůcka. A asi úplně nejšťastnější bych byl, kdybych si k tomu mohl třeba pustit i to rádio.

Závěr

S Leoexpress se špatně určitě necestuje. Trochu mi vadilo rozložení sedadel v třídě Economy, jsem delší člověk a trochu jsem měl problémy složit nohy. Jinak se ale sluší říct, že cesta vlakem rozhodně rychle utekla a to, že jsme ji skoro celou projeli rychlostí 160 km/h se na tom taky určitě podepsalo.
Až odladí nefunkční wi-fi a polopřístupný informační systém, bude v tomto směru doufejme dosaženo docela velkého komfortu.
Nesmím navíc zapomínat na to, že tahle cesta Leoexpress byla teprve druhá, kterou vlak v Česku podnikl. Proto mám v plánu si počkat a zopakovat si ji někdy, třeba na jaře, kdy už by měl být Leoexpress zaběhaný a všechny mouchy vychytané.
Rozhodně mám ale z cesty jako takové v sobě spíše dojmy pozitivní, to negativní, jako nefunkční wi-fi jsou, doufejme, jen počáteční mouchy.
V příštím článku, až zas s Leoexpress pojedu, se budu věnovat nákupu jízdenek z pohledu nevidomého a to jak přes webový portál, tak přes, v té době již doufám hotovou, mobilní aplikaci, která má být údajně pro android i IOS a podle člověka z Inmite by měla být i přístupná pro nevidomé.