windows 8, out of metro style

Právě jsem po dvou hodinách intenzivního instalování a šťourání se ve všem možném vypl počítač, na kterém už ode dneška jsou nainstalované nové windows 8. Zde jsou krátké dojmy.

instalace

Stažení a instalace je velice jednoduchá, tedy za předpokladu, že aktualizujete z windows xp či win7. Vším vás provede průvodce, od ověření kompatibility, přes zaplacení kartou až po samotnou instalaci.

Po instalaci, při které se počítač dvakrát restartoval proběhlo nastavení, která si win8 z většiny přebraly už ze sedmiček, takže stačilo zadat jméno a heslo k windows live a byl jsem hotov.

dojmy

První kámen úrazu při upgradu je přenesení starých dat ze složek uživatele z předešlého systému. Chtěl jsem si tato data překopírovat jinam a záložní složku vyhodit, leč systém začal ječet, že nemám práva na editaci a podobné šílenosti, takže jsem to musel řešit dost nestandardním způsobem, který tu popisovat nebudu a který rozhodně není pro lidi, co se neradi šťourají a vrtají v nastaveních. Ještě do teď mi pořád na jednotce C tedy zavazí přebytečná záložní složka, která nejde kompletně vymazat.

Zbytek systému je ale téměř totožný s windows 7 až na jednu maličkost… Chybí jaksi nabídka start a to co je tam místo ní patří spíš na displej tabletu a ne do zařízení, které se ovládá primárně klávesnicí případně myší.

Samotné metro aplikace, které jsou k dispozici v základu jsou pro nevidomého zatím použitelné tak napůl, z těch co jsem zkoušel mluví nejlíp pošta a aplikace lidé, naopak velmi prapodivně působí aplikace hudba a stejně tak počasí.

Opět ale musím dodat, že jsem metro aplikace používal tak, jak se používat dle Microsoftu nemají, totiž přes klávesnici. Možná bude vše úplně jinak, až se mi do ruky dostane něco dotykového. Odečítače pro nevidomé už postupně začínají implementovat dotykové ovládání, open source čtečka NVDA už v poslední betaverzi základní podporu má a od vývojářů čtečky Jaws jsem se dočetl, že se na dotykovou podporu taky chystají.

Zbytek windows je dle mého názoru kopií sedmiček, jen mám tedy pocit, že je všechno o trochu svižnější. Trochu je přepracované kopírování a přesouvání souborů. No a místo windows media playeru se MP3 přehrávají v té šílenosti hudba z metra. Ještě, že se to dá změnit.

¨

Závěr

Myslím, že Microsoft měl do systému dát možnost přepínání mezi metro stylem a nabídkou start, ty dlaždice jsou dosti prapodivné. Jinak mi ale windows8 přijdou jen jako lehká aktualizace sedmiček jen tedy bez menu start. Jsem zvědavý, až budu moci sepsat své dojmy z tohoto systému po vyzkoušení nějakého win8 tabletu.

Moje první audioreportáž, Galaxy note2.

Jednou to zkrátka přijít muselo i ke mně. Audiopodcasty hýbou světem a tím spíše světem zrakově postižených. Řekl jsem si tedy, když může digit.cz dělat fúru videočlánků, proč já bych nemohl udělat i jeden audiočlánek.
A tak se tedy zrodila audioreportáž o Samsungu galaxy note2, který mi společnost Samsung zapujčila k týdennímu testování. Všechny prosím o shovívavost, je to moje první delší reportáž. Zároveň prosím tímto čtenáře na bloggeru i na twitteru o zpětnou odezvu a to jakoukoliv i kritickou.
Audio jsem nahrával přes iPhone a k jeho vyvěšení na internet jsem využil sociální síť soundcloud.
Příspěvek je k poslechnutí ZDE a ke stažení TADY ve formátu m4a.
Užijte si audio a pokud máte jakékoliv dotazy k nahrávce nebo zařízení samotnému, pište a ptejte se.

Úvaha: nevidomí a dotykové telefony, bezradní či ne?

10. října byla v České televizi zveřejněna reportáž o tom, že jsou nevidomí lidé bezradní z dotykových displejů, hlavně na mobilních telefonech. Nehodlám tu reportáž nějak do detailů rozebírat a vyjadřovat se k tomu, zda něco bylo špatně či nepravdivě uvedeno, to už konec konců udělal ve svém článku kolega Radek Pavlíček.

Hodlám se tématu věnovat více obecně, z čistě subjektivního hlediska. Prošla mi rukou řádka telefonů dotykových i nedotykových, tak mám podle čeho srovnávat a hodnotit. To co zde píšu tedy nepovažujte za nějak oficiálně dané, je to čistě můj osobní názor, se kterým se ale chci podělit.

Úvod

První, co bych zde rád uvedl je to, jak je to v současnosti s dotykovými telefony a jejich použitelností pro nevidomé. Jednoduše by se dalo říct, že drtivá většina dnešních modelů je použitelná bez zrakové kontroly.

Telefony od společnosti Apple jsou od verze iPhone 3GS plně použitelné a telefony od společnosti Google se systémem android od verze 4.0 jsou rovněž vybaveny tak, aby je nevidomý mohl ovládat.
Jedinými nepoužitelnými zařízeními jsou tak ta, na nichž běží systém windows phone od Microsoftu, což jsou dnes hlavně telefony od Nokie. Na společnost Nokia tu ale ještě řeč příjde později.

O všem, co jsem napsal v prvním odstavci platí, že by to měl nevidomý vědět před tím, než se rozhodne si případně pořídit dotykový telefon. Rozhodně bych nedoporučoval někomu, kdo je zvyklý na tlačítkový telefon přijít rovnou do prodejny a koupit si první telefon, který mu prodejce doporučí, nebo o kterém zaslechl někde v reklamě či se o něm dočetl v letáku.

Pokud si nevidomý chce pořídit dotykový telefon, existuje spousta možností, jak si o něm zjistit všechny informace případně si jej vyzkoušet. Prvním místem jsou samozřejmě oficiální místa jako Tyflocentrum. Pokud si člověk chce mobil pořídit, může se s pracovníky TC domluvit a telefon si předem vyzkoušet, a také dostat odpovědi na případné další otázky.

Pokud člověk nechce využít služeb TC, může se domluvit samozřejmě s někým, kdo už dotykový telefon má, diskuzní mailové konference jsou k takovým domluvám to pravé místo.
Některé telefony si také nevidomí mohou vyzkoušet a prohlédnout přímo na prodejně u operátorů. Jde tedy hlavně o zařízení od společnosti Apple, která jsou vyrobena tak, že ke spuštění funkcí pro nevidomé je třeba jen minimum kroků, které, jak mám osobně vyzkoušeno, znají i pracovníci autorizovaných prodejen.

Ano nebo ne?

Odpověď není rozhodně jednoduchá. Je to opět velice subjektivní záležitost. Nelze říct, zda by byl dotykový telefon pro někoho méně vhodný nebo více vhodný než pro druhého. Je to tedy stejné jako u vidících lidí, co člověk to názor.
Někdo vám bude tvrdit, že by dotykový telefon nevzal do ruky ani náhodou, protože je zvyklý na tlačítkový telefon. Jiný dotykový telefon odmítne už prostě ze zásady: „Je to dotykové, to pro nevidomého není.“ A někdo nemá rád dotykové telefony pro to, že potřebuje mít pod prstem vjem něčeho, co může na telefonu stisknout, šipku, číslo atd.
Na druhou stranu se zas najdou i tací, kteří na dotykový telefon nedají dopustit. Hodně uživatelů si třeba vychvaluje iPhone, jak je jednoduše ovladatelný a dobře navržený pro nevidomé lidi. Jeden kolega má pro změnu telefon od Googlu a rovněž na něj nedá dopustit a asi už by nikdy nic jiného nepoužíval.
Abych to shrnul. Pokud se nevidomý rozhodne, že si pořídí dotykový telefon, měl by počítat s tím, že to nebude tak hned, než se s ním naučí, obzvláště, pokud něco takového v ruce před tím neměl. Může to trvat týden, ale třeba i měsíc, než si na dotykový displej zvykne. Je to záležitost tak individuální, jak jen může být.

Proč ano?

Nyní se pokusím zodpovědět otázku: „Proč bych si měl dotykový telefon pořídit?“ No rozhodně ne proto, že je to moderní.
Prvním důvodem by mohlo být, aby šel člověk tak nějak s dobou. Zatím asi trochu předbíhám, ale počítám, že tak do deseti let bude tlačítkových telefonů naprosté minimum.
Dokud se ještě vyráběly telefony Nokia s operačním systémem Symbian, bylo nedotykových telefonů pro nevidomé docela dost. Poté, co se ale Nokia spojila s Microsoftem jde Symbian tak nějak k ledu a já se bojím, že do pár let to bude systém, na který si už sotva někdo vzpomene.
V dnešní době si nevidomý uživatel může pořídit takový dotykový telefon, na kterém může používat stejné aplikace, jako používají jeho vidící přátelé. Může také využívat stejné zdroje informací, jako ostatní, různé mobilní weby, RSS čtečky či sociální sítě. A to už vůbec nemluvím o rádiích a televizích, jejichž popularita na mobilních zařízeních stále roste.

Upřesním to na příkladu z vlastního života. Potřebuji jet vlakem z Brna do Prahy. Pomocí mobilu si mohu vyhledat nejoptimálnější vlakové spojení do Prahy, včetně zjištění informací o nástupišti a koleji, odkud vlak odjíždí. Pokud znám v Praze zastávku, na kterou mám přijet, můžu si po cestě ve vlaku vyhledat tramvaj, která mě tam doveze. Mezitím, než docestuji do Prahy si na mobilu můžu přečíst knížku, zprávy z internetu, či se podívat, co dělají moji přátelé na facebooku. A tak dále a tak dále.

A sám mám i pocit, že při používání dotykového telefonu si nevidomý mimo jiné trochu procvičuje prostorovou představivost. A to je docela důležité třeba i proto, aby dokázal správně popsat nějakou situaci někomu vidícímu, komu třeba telefon z nějakého důvodu půjčuje.

Opět, příklad z vlastního života. Než jsem začal používat dotykový telefon, neměl jsem nikdy moc přehled o vzhledu aplikací, které používám. Například na počítači jsem se pohyboval mezi prvky jen pomocí klávesy tab či šipek, ale nevěděl jsem, zda je třeba tlačítko odeslat v pravém či levém rohu okna a tak podobně. Od doby, co používám iPhone jsem ale zjistil, že je fajn vědět, jak ten či onen program vypadá. Když píšu na telefonu e-mail, vím, už, že se tlačítko odeslat nachází v pravém horním rohu displeje a nemusím se k němu propracovávat postupným přecházením z prvku na prvek, ale po dopsání automaticky zamířím prstem do pravého horního rohu a práci si tak urychlím.

Konečným argumentem pro dotykové telefony je také to, že dnešní zařízení jsou z 90 % vytvořena tak, aby k nim nebylo nutno dokupovat žádný přídavný software pro nevidomé. Když si v minulosti nevidomý uživatel pořídil ozvučený telefon, musel si k ceně přístroje samotného připočíst ještě dalších minimálně 5000 Kč za to, aby telefon vůbec mluvil.

Dnes mu stačí pořídit si jen zařízení samotné a vše už má v telefonu nachystané, nebo musí udělat jen pár poměrně jednoduchých kroků. Ceny telefonů jsou tu samozřejmě různé, rozhodně ale neplatí, že dotykové telefony jsou drahé, například takový Google Nexus S, který jsem kupoval loni na vánoce mě vyšel na 6500 Kč. Kdybych si k němu ale musel dokupovat ještě ozvučení za dalších 5000 Kč, byla by cena už opravdu někde jinde.

Proč ne?

Velkým kamenem úrazu je psaní. O této problematice už jsem se zmiňoval na svém blogu. V zásadě platí, že psát poslepu na dotykovém telefonu sice lze, ale nikdy, pokud se nestane zázrak, to nebude tak rychlé a přesné jako na telefonu s hardwarovými tlačítky. Pokud jsem v klidnějším prostředí, lze dosáhnout vysoké rychlosti a přesnosti, ale jedu-li třeba tramvají už to není ono. Navíc, naučit se psát na virtuální klávesnici je pro někoho, kdo dříve dotykový telefon nepoužíval velice obtížné a pro spoustu lidí třeba i nemožné. Tohle je taky jeden z důvodů, proč si nevidomí nechtějí dotykové telefony pořizovat.

Takže nevidomému, který by se rozhodoval, zda vymění nedotykový telefon za dotykový bych určitě poradil, ať si vyzkouší, zda by zvládl naučit se na telefonu psát a pokud ne, rozhodně bych mu dotykový telefon nedoporučil. Stejně tak bych ho nedoporučoval někomu, pro koho je psaní primární funkcí telefonu, potřebuje psát přesně a často delší texty. A taky bych asi nedoporučil dotykový telefon lidem starším, kteří dříve nic takového v ruce neměli. I těch je mezi zrakově postiženými v ČR spousta a mám zkušenost, že někteří z nich si prostě nejsou schopni na nový telefon zvyknout a naučit se něco tak odlišného a nového. A to rozhodně nemyslím jako výčitku.

Závěrem

Takže abychom to celé shrnuli. Dotyková zařízení používat lze. Bezradní z nich nevidomí být nemusí. Pokud si dotykový telefon chtějí pořídit, mají na výběr z několika možností a všechny si mohou předem vyzkoušet a rozhodně by tak učinit měli před tím, než si telefon pořídí.
Pokud nevidomý dotykový telefon nechce, používat nebo kupovat jej nemusí, zatím se stále dají sehnat tlačítkové telefony, které postačí na běžné používání.
Je to zkrátka na každém, jak se rozhodne. Rozhodně si ale nemyslím, že by dotykové mobilní telefony představovaly pro většinu zrakově postižených nějakou větší hrozbu.

Sporty pro nevidomé

V dnešním článku bych vám chtěl představit čtyři sporty, které jsou uzpůsobené tak, aby je mohli provozovat zrakově postižení sportovci. Takových je celá spousta, já však napíšu jen o těch, které jsem sám osobně už někdy zkoušel.
Na konci článku je rovněž oficiální odkaz na stránky Českého svazu zrakově postižených sportovců, kde se můžete dočíst o všech sportech a prohlédnout si i fotky.

Futsal pro nevidomé

Hraje se venku na hřišti či uvnitř v tělocvičně. Outdoorová varianta je ale častější a také lepší a to kvůli často dosti špatné akustice uvnitř tělocvičen.
V základní sestavě je v každém týmu pět hráčů, dva nevidomí obránci a dva nevidomí útočníci plus vidící brankář.
Hraje se s upraveným míčem, uvnitř je materiál, který vydává při pohybu zvuk.
U každého týmu jsou pak ještě navigátoři, jeden u mantinelu na středu hřiště a druhý za soupeřovou brankou.
Futsal hraji už několik let, jako obránce. Ze všech sportů, co jsem zkoušel je podle mě nejtěžší, ale taky mě asi nejvíc baví. Člověk si zaběhá a rozhodně se nenudí.
Více se o futsalu pro nevidomé dočtete ZDE

Simulovaná zvuková střelba

Jde o dosti zajímavý sport, který není o běhání a podobných věcech, ale jde při něm spíše o koncentraci.
Střílí se ze zbraně, ve které nejsou žádné náboje, zato je nacpaná všelijakou elektronikou. Funguje to tak, že nevidomý míří na terč, který snímá laserový paprsek ze zbraně. Čím blíže je středu terče, tím vyšší je tón, který vychází z reproduktorů počítače spojeného kabelem s pistolí.
Po výstřelu je pak střelec ohodnocen body podle toho, jak blízko měl ke středu, od jedničky do desítky. Střelbu jsem párkrát zkoušel a opravdu to chce cvik, stačí jen trochu uhnout a z desítky je třeba jen šestka.
Oficiální popis je ZDE

Goalball

Míčový sport, který se hraje v tělocvičně. V každém týmu jsou tři hráči. Týmy si mezi sebou po zemi posílají míč a úkolem hráče je míč zachytit tak, aby přes něj neprošel do branky. Míč se posílá přes celou délku tělocvičny a týmy jsou rozestaveny napříč kratší stranou tělocvičny s brankou za zády. V míči jsou rolničky, které zajišťují, aby byl slyšet.
Goalball je velice rychlá hra a rovněž velice populární, hraje se po celém světě a je i součástí paralympiády. Já jej hrával na základní a střední škole, bavil mě velice, leč poté jsem dal přednost futsalu, u kterého se člověk přece jen více pohybuje.
Oficiální popis Goalballu je ZDE

Showdown

Jde o variantu stolního tenisu uzpůsobenou pro nevidomé. Delší strana stolu je ohraničena aby míček nevypadl ven. Na kratších stranách jsou síťové branky. Míček je opět vyplněn materiálem, který vydává při pohybu chrastivý zvuk.
Hráči si přes délku stolu posílají míček tak, že se do něj trefují plochými pálkami. Za každé propadnutí brankou získává protihráč dva body. Hraje se na tři sety.
U showdownu se moc nezapotíte ani si nezaběháte, zato si zde člověk procvičí rychlost svých reakcí, což se může vždycky hodit. Dle mě jde tedy o sport spíše oddechový.

Úvod a odkazy

Kromě těchto sportů existuje samozřejmě i spousta a spousta dalších. Všechny se mi tu vypisovat nechce, ty o kterých jsem se zmínil, považuji já osobně za nejzajímavější a jak jsem již psal výše, mám s nimi sám i zkušenost.
Takže pokud si chcete přečíst o atletice, bowlingu, plaváni a dalších sportech, navštivte prosím stránky Český svaz zrakově postižených sportovců, kde si můžete prohlédnout i fotogalerie.

Mezinárodní den bílé hole, 15. 10.

Co to je

Mezinárodní den bílé hole je dnem, který nás upozorňuje, že v našem okolí žijí i nevidomí lidé. Zároveň se různé organizace, prostřednictvím různých akcí snaží zvýšit podvědomí o problémech, se kterými se denně potýkají zrakově postižení lidé.
Zdroj: Centrum.cz

Bílá pastelka

Největší českou akcí v tento den je Bílá pastelka, pořádaná SONS ČR. Jde o sbírku na podporu vzdělávacích programů pro zrakově postižené. Kdyby jste tedy dnes potkali po městě někoho s obří papírovou bílou pastelkou, tak se neděste a pokud by jste se rozhodovali, zda přispět či ne, vězte, že tato sbírka je zcela oficiální, legální a naprosto čistá.
Poslední větu píšu jen proto, že sám vím, jaké to je, když na ulici narazíte na někoho, kdo vás zastaví a začne vám vykládat, že shání peníze na tam to a tohle to. Sám jsem člověk nedůvěřivý a pokud mi organizace či sbírka nic moc neříká, raději pokračuji dál a určitě ne proto, že bych necítil s nemocnými v Africe, či s dětmi v dětských domovech.

Pár slov na závěr

A nakonec využiju tohoto krátkého článku k poděkování všem čtenářům tohoto blogu za to, že projevují zájem o to, co píšu, čímž dávají zároveň najevo i to, že je zajímají zrakově postižení lidé, jejich život, zážitky a vše ostatní.

Čtěte tedy dál, ptejte se na vše, co vás zajímá, ať už je to cokoliv a pokud vás něco zaujme, určitě se nebudu zlobit, když se o daný článek podělíte se svými přáteli na internetu či v offline světě.

Pavel Ondra

TyfloBrno 2012 – rozhovor

Úvod

Každý říjen se v Brně koná už od roku 2001 soutěž v prostorové orientaci a samostatném pohybu TyfloBrno. Je určená pro nevidomé lidi z celé republiky. Konala se i letos, tuto sobotu 6. října.
Na soutěži nevidomí absolvují pár kilometrů dlouhou trasu, a to podle popisu, který tvoří pracovníci Tyflocentra a instruktoři samostatné orientace nevidomých.
Popis trasy vypadá asi takto: „Jděte 10 m podél stěny a jakmile dojdete k rohu, odbočte za něj doprava a stále podél stěny pokračujte, až uslyšíte zvuk semaforu.“
Já sám jsem se letos nezúčastnil, aktivit na víkend je hodně a člověk si mezi nimi musí zkrátka vybrat. Rozhodl jsem se ale, že oslovím svého kamaráda Michala, který se akce zúčastnil, aby si mohli vidící čtenáři udělat představu, jak taková soutěž v prostorové orientaci nevidomých vlastně vypadá.

Rozhovor

1. Kde se konalo letošní TyfloBrno?

Letošní TyfloBrno se konalo v městské části Brno – Židenice

2. Kolika soutěží jsi se už zúčastnil a kde? 

Zúčastnil jsem se jedenácti soutěží a ty byly v Bystrci, v Králově poli, v Brně Střed, v Komíně, v Chrlicích, v Žabovřeskách, v Kohoutovicích, v Líšni, v Brně Sever, v Bohunicích a v Židenicích.

3. Můžeš čtenářům velice stručně popsat, jak to na takové akci probíhá?

Každý soutěžící dostane na začátku startovní číslo, reflexní pásku a popis trasy v mp3 nebo Braillově písmu. Za soutěžícím jde tzv. „strážný anděl“, vidící doprovod z řad dobrovolníků, který taky dostane stejné číslo, popis trasy a telefonní kontakt na organizátory, kdyby se soutěžícímu náhodou něco stalo.

Trasa je v mp3 někým namluvena a je dělena do etap a ty jsou děleny do úseků odlišnými zvuky. Během soutěže bývají rozmanité úkoly, jako je jízda na tamdemu, odhady delších vzdáleností nebo odkrokování nějakého geometrického tvaru. Ale už byla např. i jízda na invalidním vozíku, jízda na duplexu, sešroubování nějakých instalatérských dílů, bezpečné nasednutí a vysednutí z auta, odhad krátkých vzdáleností, sbírání kuliček v kouscích polystyrenu, hledání nějakého předmětu po zvuku, zapálení svíčky, hmatové bludiště nebo zvuková střelba. Na jednom ročníku TyfloBrno byla i možnost si prohlédnout zbrusu nové auto zevnitř, protože trasa vedla kolem jednoho autosalonu.

Na trase bývají hodnotitelé, kteří hodnotí hlavně techniku chůze s bílou holí, bezpečné přecházení přes vozovku, chůzi do schodů a z nich, nastupování a vystupování z dopravního prostředku nebo chůzi v přímém směru.

Každý soutěžící dostane tašku s malými předměty a ti nejlepší něco navíc. Soutěžící mohou ve volném čase před startem nebo po dojití hrát nějaké společenské hry, které Brněnské tyflocentrum má.

4. Jaká byla letošní trasa?


– Jak byla zhruba dlouhá?
Byla dlouhá 3 km a 200 m.

– Kudy vedla? byla to část města spíše rušnější nebo klidná?
Vedla hlavně kolem rodinných domů a bylo i několik parků, jeden podchod a několik obchodů na náměstí. Šlo se převážně klidnou částí, ale bylo několik frekventovaných přechodů.

– Co za soutěžní úkoly na trase bylo?
Jízda na tamdemu, poznání ovoce a zeleniny, vůní koření a hmatových obrázků vždy po deseti vzorcích.

– Zdála se tobě konkrétně trasa lehká nebo těžká oproti minulým soutěžím?
Byla celkem lehká, ale asi dvě místa, kde jsem trochu bloudil a musel mi pomoct můj anděl.

5. Jak by si v několika větách na závěr zhodnotil akci?

Akce byla dobře zorganizovaná, ale možná mohla být trasa o něco kratší, protože několik soutěžících muselo být odvedeno anděly zpět, protože vypršel čas. A mohly tam být společenské hry pro zabavení ve volném čase.

Závěr

Na závěr mi nezbývá než doufat, že jste si z výše napsaného udělali aspoň nějakou představu o tom, jak může vypadat taková soutěž pro nevidomé. Zároveň se tu rovnou přiznám, že to byl můj první pokus o něco jako textový rozhovor, či chcete-li interview a pokud by kvalita neodpovídala vašemu očekávání, rovnou se za to omlouvám, do příště napravím. Nějak člověk začít musí.

Úplně nakonec děkuji Michalovi Suchému, který si udělal čas a otázky mi vyplnil.

Pavel Ondra

Autobusová kavárna potmě

V tomto krátkém článku bych rád zrekapituloval sobotní odpoledne v Hradci Králové, věnované návštěvě mobilní kavárny potmě, kterou provozuje Světluška – nadační fond Českého rozhlasu. Kavárna po tmě jako taková, je kavárna, do které chodí vidící lidé, aby si vyzkoušeli, jaké to je, být v totální tmě, jako to mají nevidomí lidé. Návštěvníky obsluhují zrakově postižení číšníci a podle toho, co slýchám z různých zdrojů je návštěva kavárny pro vidící veřejnost velmi zajímavý a nevšední zážitek, bráno v pozitivním slova smyslu.

Mobilní kavárna byla letošní novinka. Autobus, ve kterém byla umístěna, objížděl celé září republiku. Zastavil vždy na pár dní a pak jel zas dál. Jak se pije káva poslepu si tak mohli vyzkoušet lidé z Prahy, Ostravy, Brna, Jičína, Hradce Králové a příští víkend se kavárna nakonec zastaví i v Písku.

Já sám jsem v kavárně po tmě nikdy předtím nebyl. Minulý víkend se mi ale naskytla možnost navštívit autobus v Hradci, a tak jsem nemeškal a v sobotu si udělal celodenní výlet do východních Čech.
Ne tedy, že bych já sám nějak moc toužil po tom pít kávu po tmě, ale v Hradci mám známé a ti o kavárnu zájem projevili. Navíc jeden z dvojice žije v Česku teprve 14 let, původně je z Anglie, kde nic takového nikdy nepotkal a proto není divu, že ho kavárnový autobus zaujal.

Před autobusem se odpoledne utvořila docela dlouhá fronta a tak jsme si čekání krátili tím, že si naši vidící kamarádi zkoušeli různé brýle na simulaci zrakových vad či se seznamovali s tím, jak vypadá hra Člověče nezlob se! uzpůsobená pro nevidomé. Než na nás přišla řada, byli jsme ještě upozorněni na to, abychom si vypnuli všechny telefony a podobná zařízení, jejichž svítící displeje by mohly tmu v kavárně negativně narušit.

U vstupu do autobusu nás čekala slabozraká průvodkyně Dana, která nás upozornila znova na vypnutí telefonů a instruovala nás, jak se má kdo koho chytnout, aby se jí ten náš čtyřčlenný miništrúdl v autobusu někde nerozpojil či se někdo nezranil a podobně.
Do autobusu jsme tedy vstoupili v zástupu za sebou a po projití závěsem a dveřmi jsme byli postupně po jednom usazeni na svá místa. Poté k nám přistoupila usměvavá číšnice a přijala naše objednávky. Kamarádka mezitím zjistila, že když nevidí, nějak víc začíná vnímat hlasy lidí kolem a jako by jí to dodalo na sebevědomí, rozpovídala se ještě více než venku, což u ní v praxi znamenalo, že mluvila nejvíc ze všech. Oproti tomu její přítel z Anglie nemluvil skoro vůbec, bůhvíproč, nejspíš si asi vychutnával tu nezvyklou atmosféru.

Odpoledne v kavárně uteklo rychle a když jsme vyšli, opět ve štrúdlu, z kavárny ven, zjistili jsme, že se dalo do deště. Naši známí byli spokojeni, dle jejich slov to pro ně byl velice příjemný a nevšední zážitek. Mně se odpoledne také líbilo, v kavárně jsem také potkal pár známých, jak ze školy, tak z fotbalu.

A na závěr, pokud by vás zajímal pohled na kavárnu po tmě z druhé strany, přikládám link na blog Boženy Gogolákové, která v kavárně dělala obsluhu. Seriál kavárna po tmě na jejím blogu stojí určitě za přečtení, další díly by ještě měly dle jejích slov přibýt.

Pavel Ondra