Dvojpozvánka

Měl jsem původně v úmyslu napsat sem pozvánku na jednu akci, ale jak to tak bývá, úmysly jsou často něčím překaženy. Takže místo jedné tu mám hned dvě pozvánky. Obě akce jsou zajímavé a u obou bych uvítal, kdyby o nich vědělo co nejvíce lidí.

Hradec a totálně černá káva.

O víkendu se v Hradci Králové zastaví mobilní kavárna po tmě, která celé září objíždí Českou republiku. Jde o kavárno-autobus, ve kterém je tma a kde si vidící a nevidomí lidé na chvíli vymění role. Vidící návštěvníci si vyzkouší, jaké to je, být úplně po tmě. Obsluhu kavárny tvoří nevidomí dobrovolníci, kteří lidem nalévají kávu či jiné nápoje.
Kavárna se v hradci zdrží na víkend, 29.-30. září, od desíti dopoledne do sedmi večer, na Masarykově náměstí.
Pokud jste z Hradce nebo blízkého okolí, či máte kolem náhodou cestu, určitě se stavte. Osobně si totiž myslím, že zažít něco podobného je docela dobrá a taky nevšední zkušenost.
Oficiální stránka FB události je zde
Prosím tímto rovnou všechny, kdo toto budou číst, aby článek, případně odkaz na FB dále sdíleli, či retweetovali. Já osobně se do Hradce hodlám podívat v sobotu, pořídit nějakou menší dokumentaci na instagram a vše pak sepsat opět sem na blog.

Liga v Brně.

Druhá akce je z trochu jiného soudku. Koná se tentokrát pro změnu na Moravě, konkrétně v Brně.
V neděli, 7. října se na ZŠ Bednářova, Brno, Horní Heršpice uskuteční již pátý ligový zápas ve futsale pro nevidomé mezi Avoy MU Brno a BFC Praha.
Utkání začíná v 12:45 a všichni jste srdečně zváni.
Futsal pro nevidomé je sport v Česku zatím poměrně málo rozšířený, aktivně se mu věnujeme jen v Brně a Praze. Pokud máte rádi sport a fotbal či futsal obzvláště, určitě se dojděte podívat.
Pavel Ondra

Airsoft: střílení naslepo… a nebo poslepu?

Proč a jak jsem cestoval?

Mít tak trochu zvláštní kamarády a být sám tak trochu jiný se někdy vyplácí. Vznikají tak velmi nevšední zážitky a situace. Tak například, minulou středu jsem se strašně nudil, škola se tak nějak teprve rozjížděla a já záviděl mým dvěma kamarádům jejich cestování vláčky po celé republice. Slovo dalo slovo, „přesněji tweet dal tweet“ a najednou jsem seděl ve vlaku do Pardubic, byl pátek, půl osmé ráno a já zjistil, že jedu do Opavy, vyzkoušet si, jaké to je zahrát si airsoft bez zrakového vjemu.
Než se pustím do airsoftu samotného, věnuji ještě krátký odstaveček cestě.

Normální, zdravý a rozumný člověk by si přece našel z Brna nejrychlejší spoj přímo do Ostravy a odtud dál na Opavu.
Já na to šel trochu jinak, z Brna jsem vyjel směrem do Pardubic, v těch jsem vystoupil, hodinu se procházel kolem hlavního nádraží, půl hodiny mi trvalo najít McDonald’s, tu druhou jsem tam snídal. Když se nachýlil čas, přesunul jsem se na nástupiště, ke kterému zanedlouho přijel žlutý krasavec společnosti Studentagency, vlak IC1006 Regiojet, který se konečně ubíral tím správným směrem, na černou Ostravu.
Kromě usměvavé stewardky, která má už v popisu práce být k cestujícím maximálně zdvořilá mě v kupé čekal i můj kamarád Pavel, který jel RJ z Prahy. Okamžitě mi doporučil dát si laté a poté, co nám kávu donesli jsem musel uznat, že to byla volba nanejvýše dobrá.
Jednou větou se zkrátka a dobře dá říct, že cestování na žlutý způsob má prostě svůj jedinečný styl a svou úroveň, kterou se Studentagency snaží dodržovat a udržovat jak to jen jde, včetně kytiček na umyvadýlku na WC.

Opava střelné zbraně a střílení

Plýtvat místem na popisování cest vlakem bych mohl do nekonečna, ale na to tu máme jiné lidi a i já se tím budu zabývat raději na twitteru. Důležitou a tou hlavní částí víkendu byla sobota, kdy jsme zamířili na opavskou střelnici, abychom se vyřádili se svými střelnými kamarády a kamarádkami.
Páteční večer jsme před tím ještě udělali malou přehlídku arzenálu. Nejvíce mě zaujala zbraň AK47, replika známého a slavného pana Kalašnikova. Následována byla opět velmi známou „smrtící“ hračičkou, MP5 A3.

Kalach mě zaujal svou velikostí a výkonem, je to zbraň dlouhá a těžká, nosí se obouruč. Ale když se přepnula na dávkovou střelbu, její ratatata mému uchu opravdu zalahodilo.
Zato MP5 se dá klidně nosit v jedné ruce, levačka slouží jen k natahování po výstřelu, střílí se jen po jednotlivých ranách a po každém vypálení se musí zasunout nový náboj ze zásobníku.
V sobotu odpoledne bylo zataženo a první půlku hraní nám skoro pořád pršelo. Nám to ale vůbec nevadilo.
Po příchodu na střelnici a převléknutí se do bojového proběhla tzv. orientační procházka. Taková se provádi vždy po příchodu na nové hrací pole, ať již hřiště při fotbalu nebo střelnici při airsoftu. Nevidomí si prostor projde, udělá si zhruba představu jak je velký, čím a kde je ohraničený a vyhne se tak při hře případné dezorientaci.
Airsoftová střelnice byla rozpůlena na dvě části bariérou z trubek a podobného haraburdí. Ta vedla napříč a rozdělovala hráče na dvě družstva, útok a obránce.
Po delších stranách hrací plochy pak byl na jednom okraji natažen přehrazovací provaz a druhý okraj byl ohraničen strmým valem, který se táhl po celé délce střelnice.
Konec teorií a žvatlání, jde se střílet. Začala první hra, já dostal do ruky MP5 a na ksicht masku a do dvojce kolegu Marka. Marek se mi nějak snažil vysvětlit, že se budem držet ve dvojici a budeme dělat to a to. Výsledkem bylo, že mi po dvou minutách někam zdrhl a šel na vlastní pěst a já? já se totálně zamotal a ztratil.
Do toho začalo pršet, mě najednou kdosi zasáhl, já zaječel „mrtvola“ a byl jsem rád, že to zkončilo. Tak nějak mě to celé znechutilo, to že jsem se ztratil a že mi kolega utekl.
Ale druhá hra už byla o něčem jiném. Dostali jsme obrannou půlku za bariérou a já kolegovi natvrdo řekl: „držím se bariéry, ty si lítej kde chceš, já se potřebuju zorientovat a neztratit se.“ A ono to pomohlo. Sice mě zas zasáhli, ale frustrace byla pryč, orientace se taky trochu zlepšila a déšť už najednou nevadil vůbec.
Dalších pár her už bylo úplně v pohodě, domluvil jsem se vždy s ostatními, kde kdo bude, já si hned chytře zabral stranu buď u hradícího lana nebo u onoho valu, podle kterého se taky dalo dobře chodit a po zvuku jsem se snažil zjistit, kde jsou ty potvory, co se nás snaží oddělat.
Po první půlce ve znamení MP5 přišlo občerstvení, Rovněž došlo k různým čachrům se zbraněmi a mě se najednou ocitl v ruce velice zajímavý a velice nádherně vyhlížející štěkavec… sám veliký pan Kalašnikov.
Počáteční dezorientace byla dávnou minulostí, déšť už taky a pomalá, neohrabaná MP5, která se pořád musela otravně natahovat zmizela kdesi mezi ostatními střelci. Vyzbrojen AK47 jsem vyrazil na první hru druhé půle. Držel jsem se valu, snažil se občas někoho sejmout a sám jsem doufal, že mě nikdo nepříjemně nepřekvapí.
Najednou jsem byl u půlící bariéry a kdesi vlevo, kousek nade mnou se ozývalo ratatata, štěkání dalšího střelce. Snaže se být co nejvíc potichu, škrábal jsem se po valu k němu.
Řekl jsem si, že se zkusím zmenšit a přikrčit se. Začal jsem dávkově pálit, samozřejmě jsem nic netrefil, kolega říkal, že to „lítalo ale velice těsně.“
A najednou bum, dostal jsem to do nohy a bylo po hře. Zjistil jsem ale, že s kalašnikovem je velice náramná zábava a mám takový dojem, že pokud se někdy přijedu na airsoft zas podívat, budu s ním chtít opět co nejtěsněji spolupracovat.
A tak to ještě chvíli pokračovalo, někdo trefil mě, někoho jsem občas trefil já. Až došlo na poslední hru, kdy šlo všechno taktizování stranou a my se vydali na misi vyvražďovačka „čti čtyři jdou proti čtyřem v řadách a střílí a kropí a dělají vše pro to, vystřílet druhý tým do posledního“. Přiznám se na rovinu, my to vždy na celé čáře projeli.

A co z toho všeho plyne a vyplývá?

Nedávejte zbraně malým dětem, nepodávejte zbraň protihráči hlavní napřed a zkontrolujte, zda je při manipulaci mimo hru zajištěná.
Jinak by se mohlo stát, že dojde k nemilému karambolu a to přece nikdo z nás nechtěl. Zkazilo by to totiž velice nevšední a jedinečný zážitek, který nevidomý člověk z airsoftu má.
Pokud si člověk přizná, že není-li výjímečně dobrý a přesný, je trefení někoho spíše dílem náhody „alespoň já ten dojem mám“, může se z airsoftu stát velice dobrá zábava na víkendové odpoledne. Mimo to považuji tuhle hru za takové praktické cvičení orientačních dovedností a taky toho, odhadnout, kde se kdo nachází, jak spoluhráči tak protihráči.
Různé zbraně vydávají různé zvuky z různých stran. Orientujete se podle terénu, podle zvuků pohybujících se lidí a podle zvuků zbraní.
Nemyslím si tedy, že byvch se airsoftu věnoval nějak pravidelně, jezdil do Opavy třeba každý druhý týden nebo tak. Ale jednou za čas přijet, proběhnout se v pěkném odpoledni po střelnici a zažít při tom pocit, jako by jste byli v boji je něco, co rozhodně hodlám udělat.
Pro nevidomé kolegy, kteří toto budou číst a chtěli by střílení zkusit, tu mám osobní radu na závěr. Nečekejte, že vám to půjde okamžitě samo. Je potřeba mít dobrý orientační smysl, zápal pro věc, být tak trochu zapálenec a nadšenec a být ochotni akceptovat, že je to vše jen taková akční uvolňovačka na dlouhé odpoledne. Garantuji vám jediné, nudit se u toho rozhodně nebudete. A ještě se pocvičíte v orientaci, což se rozhodně hodí vždy a všude.
A pro vidící publikum tu mám taky jednu poznámku na závěr. Pokud článek nestačí, přijeďte se podívat do Opavy. Uvidíte něco, co jste ještě neviděli a možná časem dojde i na to, že si vyzkoušíte hrát airsoft s maskami, přes které není vidět proti lidem, kteří nevidí už tak nějak… no řekněme od přírody.
Pavel Ondra

Právě vyšel IOS6, co je nového?

V tomto krátkém článku bych se rád zmínil o tom, jak se používá právě vydaná šestá verze jablečného systému pro telefony iphone. Systém jsem instaloval už minulý týden, kdy vyšla verze GM, určená hlavně vývojářům a testerům. Od verze, která vyšla před zhruba hodinou by se neměla v ničem lišit.

nové funkce, co zaujaly

Největší novinkou, která mě osobně zaujala, je integrace sociálních sítí facebook a twitter do některých aplikací. Jde hlavně o prohlížeč safary nebo obchod appstore. Tlačítka zveřejnit na twitteru a zveřejnit na FB se také po přihlášení do těchto sítí objeví v notifikačním centru, takže pokud chci poslat rychle tweet nebo status na zeď, stačí jen dva úkony, otevřít notifikace a kliknout na příslušné tlačítko. A třešničkou na dortu je zde zvuková signalizace, která oznamuje, že byl tweet odeslán, je to jen maličkost, ale jedna z těch, co docela potěší.
Facebook je integrován do systému ještě hlouběji než twitter, můžete si nechat přenést své FB kontakty přímo do telefonu a v kalendáři se zobrazují FB události. Pokud jdou nějak sdílet fotky, nevím o tom, přiznám se, že FB v poslední době u mě spíše ustupuje stranou.
Druhou novinkou, která mě v novém systému zaujala, jsou možnosti u telefonních hovorů. Funguje to zde podobně, jako v Google android 4.1, příchozí hovor můžete buď příjmout/odmítnout nebo na něj můžete odpovědět textovou zprávou, buď vlastní, nebo nějakou s předem přichystaným textem „momentálně nemohu hovořit“. Poslední možností je hovor odmítnout a rovnou si nastavit připomínání, že máte zmeškaný hovor.
Třetí zásadnější změnou je přepracované rozhraní obchodů appstore a iTunes. V iTunes je nahoře řada tlačítek, kterými se vybírá kategorie pro procházený obsah, žánr, žebříčky apod. V dolní části zůstaly záložky pro přepínání mezi filmy, hudbou atp. zde je vše při starém. Z nového rozhraní mám ale pocit, že je rozhodně přehlednější a že bylo zapracováno i na přístupnosti pro nevidomé, ve starých iTunes se občas stalo, že něco nebylo čteno nebo bylo čteno špatně.
Appstore, obchod s aplikacemi, byl rovněž vylepšen. Sekce top25 se přejmenovala na charts „žebříčky“ a lze jí nyní rychleji procházet, každá podsekce je prezentována jako nadpis první úrovně, takže lze rychle přepínat mezi žebbříčky placených či neplacených aplikací.
Při vyhledávání se rovněž názvy vyhledaných aplikací prezentují jako nadpisy první úrovně a pohyb po výsledcích je tak rychlejší. Navíc přímo ve výsledcích je u každé aplikace tlačítko pro její instalování/zakoupení, takže pokud jdu přímo po nějaké aplikaci a vím, o co jde, nemusím pro její nainstalování ještě otevírat samostatně okno s informacemi, instalovat lze přímo ze seznamu výsledků.

Přístupnost

Pokud jde o novinky v přístupnosti, je jich jen pár. Tou první je možnost při procházení mailů nebo SMS zpráv zvolit výchozí akci při poklepání na zprávu. Jsou zde volby otevřít nebo smazat. Zjednodušilo se tak dost promazávání většího množství zpráv.
Druhým vylepšením je mírný upgrade virtuální klávesnice, kdy pro aktivaci kláves jako je shift nebo přepínač mezi čísly a písmeny stačí na klávesu jen najet prstem a ten pak zvednout stejně, jako když zadáváme obyčejný znak.
Co mě bohužel hodně štve, je absence GPS navigace v nových mapách, které by rovněž měly doznat vylepšení v oblasti zpřístupnění pro nevidomé. A navíc, tyhle nové mapy mi připadají stejně chaotické a nepřehledné, jako ty staré. Nevím, zda je na vině Apple nebo moje neschopnost, to ukáže asi až čas. Každopádně jsem od nových map čekal více.

Závěr

Změn v novém IOS6 moc není. Kromě nové aplikace passbook na kupování vstupenek a lístků, kterou zatím asi moc lidí nevyužije a dle mě trochu zbastlených map přibyla integrace twitteru a facebooku, vylepšil se trochu telefon a docela příjemně byly překopány obchody iTunes a appstore. Mám rovněž pocit, že je systém o něco rychlejší, ale nic výrazného to není.
Poznámka na závěr, kvalita českého hlasu v IOS se zhoršila. Některá slova považuje za zkratky a nedočítá je, čísla s tečkou čte všechna jako řadové číslovky a je mu trochu hůř rozumět. Takže až spustíte českou navigaci, nezděste se, jak jsem se před týdnem zděsil já.
Pavel Ondra

Psaní poslepu

Dnes večer se budu věnovat opět tematice přístupnosti dotykových zařízení pro nevidomé a to především tomu, jak mohou či nemohou nevidomí na těchto zařízeních zadávat text.

jak to funguje zatím

Systémy od Apple i od Googlu mají v podstatě totožný způsob zadávání textu. Nevidomý uživatel jezdí prstem po virtuální klávesnici a je mu čten každý znak, přes který prstem přejede. Pokud chce znak zapsat, stačí prst zvednout. Velkou nevýhodou tohoto řešení je ovšem to, jak jsou některé telefony stavěny. Pokud má člověk v ruce široký telefon, například Galaxy nexus, je psaní, alespoň dle mých zkušeností docela rychlé a komfortní.

Pokud ale dostane nevidomý do ruky telefon, jako je iphone 4 či nějaký malý android, které mají přece jen užší displej a písmena jsou tak u sebe dost natěsnána, vzniká tu už docela problém. Psát na takové klávesnici jde také, ale občas se stane, že člověk přejede omylem na sousední klávesu a překlepne se a to nemluvím o nepohodlí při psaní, jaké je například při cestě v autobusu či tramvaji.

Z výše zmíněného vyplývá, že většina nevidomých raději zatím zůstává u starých nokií s alfanumerickou či qwerty klávesnicí. Druhým důvodem, proč nevidomí dotykové telefony zatím spíše odmítají je síla zvyku. Většina zrakově postižených uživatelů není moc nakloněna tomu vyměnit tlačítkový telefon za jiný a naučit se s dotykovými telefony pracovat. Často se samozřejmě jedná o to, že člověk už není schopen se práci naučit, mám zde na mysli později osleplé lidi, seniory nebo ještě jinak postižené, kteří mají s dotykovými telefony pak velmi velké problémy. Hlavně jde ale o to, že nevidomý člověk ze zcela pochopitelných důvodů bude s telefonem pracovat jistěji, pokud pod prstem opravdu cítí tlačítko či jiný ovládací prvek. I mě osobně trvalo velice dlouho, než jsem si na dotykové ovládání zvykl a pokud jde o psaní, na to jsem si zvykal ještě déle.
Nakonec této části musím ale dodat, že se obávám, že skutečně příjde doba a nebude to tak dlouho, odhaduji to na maximálně deset let, kdy už kromě dotykových telefonů na trhu téměř nic jiného nebude. Symbian, který byl mezi nevidomými číslo jedna už Nokia více či méně pohřbila a jedinou nadějí pro ty, co dotykový displej absolutně neuznávají je tak těch několik málo telefonů s androidem, které se čas od času objeví s hardwarovou klávesnicí.

fleksy, možná revoluce?

Pokud ale nevidomý člověk překousne už to, že vůbec pracuje s telefonem bez tlačítek, může se v krátké době stát, že bude moci na klávesnici psát velice pohodlně, rychle a přesně.
Bude to možné díky aplikaci fleksy, od vývojářské společnosti Syntelia, která nevidomým umožňuje psát úplně novým a velice zajímavým způsobem.

Aplikace, určená zatím jen pro systém IOS v sobě obsahuje virtuální klávesnici. Ta funguje tak, že nevidomý zhruba po paměti naťuká slovo, které chce zadat a aplikace se snaží odhadnout, co za slovo by to mohlo být. A věřte nebo ne, funguje to.

Příkladem budiž slovo sprint. Vím, že písmeno S se nachází zhruba v prostředku výšky klávesnice, spíše nalevo, tak tam ťuknu. Písmeno P je zas úplně v pravém horním rohu, tak zhruba tam opět klepnu. A ta zadám celé slovo a švihnutím zleva doprava text odešlu.
Pokud je text správně, můžu psát dál, aplikace sama vkládá mezery. Pokud se mi slovo nelíbí šviháním nahoru nebo dolů vyberu slovo z nabídky návrhů.

Do aplikace lze samozřejmě slova i vkládat, k tomu slouží postup zadávání, popsaný v první části tohoto článku, uživatel zadá slovo písmeno po písmeni a gestem je do slovníku přidá.
Aplikace není integrována bohužel přímo do IOS, takže zadaný text se dá dále odeslat jen přes rozhraní aplikace, na výběr je zkopírování do systémové schránky, odeslání v SMS, mailu či jako tweet.
Apple ale s firmou Syntelia údajně jedná, aby byla klávesnice Fleksy do IOS v některé příští verzi integrována, jako další volba zpřístupnění pro zdravotně postižené.

Nakonec smutná zpráva pro všechny neanglicky mluvící, slovníky fleksy obsahují jen anglické výrazy a rozhraní samotné je pouze v angličtině. Prostředí by možná přeložit šlo, obávám se ale, že vytvořit databázi slov, která by korektně fungovala i pro češtinu by byl úkol dosti nadlidský, nejsem jazykovědec, ale když si představím všechny ty pády a podobné věci, co naše mateřská řeč má, je mi jasné, že českou klávesnici fleksy jen tak hned mít nebude. A poznámka na konec, fleksy je zatím určena jen pro Iphone, o verzi pro android jsem vůbec neslyšel.

závěr

Psaní na dotykové klávesnici poslepu není nic jednoduchého. Chce to cvik a notnou dávku trpělivosti, než se člověk naučí psát přesně a rychle. Myslím ale, že příští generace nevidomých uživatelů mobilních přístrojů budou přinuceni dobou si na dotykové psaní zvyknout a že kdyby se něčí případný vnouček za pár let zeptal, co je to tlačítkový telefon, vůbec bych se nedivil.

Ve zmiňované aplikaci fleksy zde vidím budoucnost a potenciál, předpokladem je ale, aby podporovala co možná nejvíc jazyků a aby byla do systémů přímo integrována.

Pavel Ondra

V moravském podzemí

V neděli bylo hezky, doma se nám sedět nechtělo a tak jsme vyrazili na sever od Brna, do moravského krasu. Tuto lokalitu jsem navštívil už kdysi dávno, ale stejně jsem si toho moc nepamatoval a tak to bylo skoro, jako bych zde byl poprvé.
Výchozím bodem turistických výletů je zde areál hotelu Skalní mlýn, kde je i velké parkoviště. První zastávkou byl místní fastfood, kde mají mimochodem dosti odporné hranolky, přišlo mi, jako by je právě rozmrazili, byly moučné a měly divnou chuť.
Od skalního mlýna vede asi dva kilometry dlouhá cesta lesem ke vchodu do punkevních jeskyní. Prohlídka se skládá ze dvou částí, ta větší, po souši, vede různě velkými jeskyněmi a jeskyňkami až na dno propasti Macocha, odkud se pokračuje asi 500 M po řece Punkva na lodičkách až ven z podzemí.

V jeskyních je edocela zima a vlhko. Naše skupina byla docela veliká, bylo v ní spoustu hlučných dětí a ještě hlučnějších rodičů. Některým z nich bylo očividně lhostejné, že si chudina průvodkyně div hlasivky nevykřičí a během jejího výkladu se bavili, dohadovali a všelijak jinak vyrušovali, což bylo v jeskyních, kde je velice mizerná akustika opravdu něco velice „ohleduplného“ a to nejen vůči průvodkyni, ale samozřejmě i vůči ostatním, kteří z výkladu chtěli něco mít a třeba se při exkurzi spoléhali hlavně na ústní popis průvodkyně.
Mimochodem je mi těch slečen, co průvodcování dělají líto, jestli musí křičet tak nahlas po každé, když vede novou skupinu, nedovedu si představit, co to za čas s jejími hlasivkami udělá. Výklad měla slečna ale zajímavý a vše popisovala tak, že jsem si dokázal udělat představu, kudy procházíme a co se v dané části jeskyní nachází. To bylo důležité i proto, že všude v podzemí je přísný zákaz se čehokoliv dotýkat.
Zajímavé bylo také to, jak si průvodci „nebo ti, co jeskyně objevili?“ pojmenovali různé skalní útvary a krápníky. Procházeli jsme kolem něčeho, co se jmenovalo turecký trůn, sedící zajíc nebo dubový kmen. Dle toho, co mi pověděla má vidící průvodkyně, spousta útvarů těmto jmenům opravdu docela odpovídala.
Po absolvování suché části prohlídky jsme nastoupili na lodičky a tentokrát v doprovodu průvodce jsme vyjeli na řeku Punkvu. Průvodce vykládal opět velice zajímavě a po cestě si neodpustil pár vtípků a srandiček na zpestření plavby.
Jako příklad bych mohl uvést například to, když jsme jeli jednou velice úzkou chodbou, tak loďka zastavila a průvodce povídá: „Povšimněte si zde velice odlišných stěn. Ta nalevo je prastará, tvořila ji příroda několik milionů let. Ta pravá je ovšem taky zajímavá. Její stvoření proběhlo… během několika sekund pomocí dynamitu.“
Ale i bez těchto hlášek a průpovídek byla plavba zajímavá, i člověk, co se orientuje jen podle sluchu si z projížďky spoustu odnese. Podle akustiky se dá poznat, že právě plujete šíleně úzkou chodbou, kde stačí málem natáhnout ruku a dotknete se stěny, nebo že plujete otevřenou rozlehlou jeskyní, kde se vše ozývá zas úplně jinak.
Od východu z punkevních jeskyní jsme zamířili lanovkou nahoru k propasti Macocha, pořídili jsme pár fotek a ochutnali místní pivo a trdelník. Nejzajímavější zde byla pak cesta zpět dolů ke skalnímu mlýnu, kterou jsme šli opět lesem, velice strmá a plná výmolů, šutrů a kořenů. Byla to pěkná procházka přírodou.
Výlet se mi velice líbil, i proto, že bylo opravdu hezké letní počasí. Prohlídka jeskyní je opravdu zajímavý a nevšední zážitek a to i pro toho, kdo okolí vnímá jen pomocí hmatu či sluchu.
Pavel Ondra

Výlet Praha

Povzbuzen návrhy a nápady jedné kolegyně z twitteru tu začnu čas od času sepisovat osobní postřehy z každodenního života. Bude to v sekci personal na tomto blogu, takže kdo se nezajímá o mobily a technologie může číst jen tuhle sekci.
A začnu hned z čerstva čtvrtečně pátečními zážitky z cestování do a z Prahy. Na vlakáči v Brně jsem vždycky velice rád, vždycky když odněkud dojedu, připadám si už skoro jako doma, oficiálně z Brna nejsem, ale po příjezdu na hlavák už se tak vždycky cítím.

No a když odjíždím někam do pryč, tak už samozřejmě nemám absolutně problém se zorientovat a nástupiště a příslušnou kolej najít. Brněnské nádraží je podle mě velice přehledné a jednoduché.
Do Prahy se cestuje velice pohodlně, rozhodně mám vlaky raději než autobusy a to i když jsou to autobusy Studentagency. Ve vlaku, pokud najdu volné kupé, se dobře jí, spí, čte nebo občas i konverzuje se spolucestujícími.
Ve čtvrtek se nekonverzovalo, spolucestující byli dva němci. Takže jsem celou dobu četl a čas rychle utekl. Až v Pardubicích nastoupila češka, která mě pak rovnou převedla od nástupiště na metro.
Pražské nádraží mi příjde strašně chaotické a přecpané. Můžou za to hlavně zastřešená nástupiště, kde je hrozně mizerná akustika, do toho mlátí dveře od vlaků, tlačí se houfy lidí a nejlepší je, když ti lidi mají ještě kufry na kolečkách, tahleta zavazadla opravdu při pohybu po nástupišti zbožňuji a jsem z nich dočista „odvázaný.“
Proto jsem byl tak vděčný za tu slečnu z Pardubic, co mě převedla na metro.
Výhodou metra jsou spousty lidí, kteří jednomu pomůžou, nebo nasměrují synka z Brna, který neví, kudy se přestupuje z trasy C na trasu A a tak podobně. Takže podle popisu od kolegy za kterým jsem se měl dostavit se jelo z nádraží na Muzeum, z Muzea na Malostranskou a z malostranské tramvají na zastávku Drynopol. V metru mě prvně převáděla ta slečna z Pardubic, pak nějaká paní s dítětem a na tramvaj mě směrovala další slečna, které to ale moc česky nešlo, takže než jsem jí vysvětlil, že chci fakt šalinu 22, už mi ujel spoj přímo před nosem.
S kolegou jsem se setkal, co bylo potřeba se vyřídilo a pořešilo a v pátek v půl dvanácté už jsem zas seděl ve vlaku domů. Zde stojí za zmínku jen vysokoškolačka, co mě převáděla z tramvaje na metro, která měla velkou potřebu mi vykládat, jak studuje průmku a jak si hledá povolení pro malování nebo co na Karlově mostě.
Nejzábavnější, a to myslím dost ironicky, byla cesta vlakem. Do prvního kupé se po pěti minutách nahrnula šestice vychechtaných dam z Domažlic, které měly už dost popito a které, co bylo horší, měly všechny místenky. Takže poté, co přišel průvodčí jsem se stěhoval do druhého kupé, kde po chvíli přibyla vícečlená rodinka s malým dítětem, uječenou matkou a dost nevrlým chlapem, který přišel s tím že mají… opět rezervaci. Takže jsem se stěhoval podruhé a naštěstí naposledy.
Zbytek byl klidný, návštěva studijní poradkyně, první a určitě ne poslední v tomto semestru, návštěva spolustudentů na kolejích a večer posezení s ostatními brňáky z twitteru na Brnopivo, kde mě nejvíc utkvěl v hlavě a hlavně žaludku výjímečně dobrý tatarák s topinkami.
Příště zas něco napíšu, asi už ze školy, nepočítejte v téhle sekci s nějakou pravidelností, ale rozhodně ladem ležet nebude.
Pavel Ondra

Na skok do Drážďan

Cestovat a poznávat nová místa mě vždy bavilo a jen tak bavit nepřestane. A tak jsem včera ráno o půl osmé nasedl do vlaku EC379 a zamířil na pěti hodinovou cestu směrem do nejznámějšího města v Sasku, Drážďan. Druhotným, ale neméně významným důvodem pro mě bylo poznat dalšího člověka z twitteru osobně, Pavlu, která zde už nějaký ten čas žije.
Cestu jsem napůl prospal a napůl pročetl, co jiného se taky ve vlaku dá dělat. Po výstupu na hlavním drážďanském nádraží a chvíli nervozity, zda se najdeme nebo ne jsme vyrazili na rychlou prohlídku města. …

Procházku jsme začali na náměstí Altmarkt a pokračovali rychlým nahlédnutím do kostela Frauenkirche. Ten byl, jak už to u takových staveb bývá plný turistů. Mezi tím, co jsme seděli, tak jsem poslouchal velice detailní popis interiéru stavby od své průvodkyně.
Poté jsme zamířili do galerie Albertinum, kde jsme se zdrželi jen chvíli, opět s popisem interiéru a pořizováním pár fotografií.
Nejzajímavější část prohlídky města byla podle mě asi v komplexu Dresdner Zwinger, kde jsem měl možnost si prohlédnout hmatově spoustu příkladů místní architektury, od soch na mostě přes různě zajímavě tvarované ozdoby na zdech a podobně, vše samozřejmě doprovázeno opět výkladem.
Stejně jako byl krátký výlet, tak je krátký i tenhle článek. Zbytek dne jsme pak už jen strávili chvíli rychloprohlídkou nákupní galerie, která mi dosti připomínala Vaňkovku či Olympiacentrum a vše nakonec završili v pekárně poblíž nádraží, „poznatek, kafe němci dělat umí.“
Nakonec nezbývá než poděkovat kolegyni Pavle za skvělý doprovod s popisem všeho zajímavého kolem a doufat, že se do Drážďan zas někdy podívám, třeba pro změnu v zimě na místní vánoční trhy.
PS, poznatek, Už v Berlíně jsem si všiml, že zvuková signalizace na semaforech je v Německu velice divně navržena, buď jsem ten systém nepochopil, nebo to prostě nefunguje. Drážďany nejsou výjimkou.
Pavel Ondra