O školení Think Big

když je člověk akční, dostane se na různá místa s různými lidmi.
To jsem tak jednou na tréningu zaslechl od kamarádů trenérů zmínku, že jim odpadl člověk, co s nimi měl jet na školení s nadací Think Big, která nám sponzoruje turnaj ve futsalu pro nevidomé.
Přiběhnu k nim s balónem a jen tak povídám: „Já to za Vojtu vemu, stejně nemám do čeho píchnout.“
A bylo vymalováno, najednou jsem seděl v autobusu do Prahy a mířil k Máchovu jezeru na školení.

Přitom spolupráci s Think Big, dál už jen TB v našem týmu na starost nemám, jenže, zápal plic je potvora a ještě navíc kamarádka zrovna touhle dobou píše bakalářku, takže bylo potřeba někoho sehnat.
Chci tím říci jen to, že absolutně s takovými školeními nemám zkušenost, organizace projektů, koordinace a tak, to jde mimo mě.

Tedy jsem celou vyloženě hurá akci pojal jako příležitost poznat pár nových lidí, třeba se něco dovědět a udělat si fajn víkend.

Jak to celé nakonec dopadlo, zda se mi školení líbilo, zda i pro mě mělo smysl a co mi to celé přineslo, o tom bude tenhle asi trošku delší textík.

Celý příspěvek

O jedné reportáži

Když někde zachytím zprávu či reportáž o tom, jak nevidomé okradli či přepadli, tak mě hned jako první napadne, že ten, co to udělal by si zasloužil minimálně na půl roku zavázat oči a vyzkoušet si, jaké to je, když má člověk žít a fungovat bez zraku.

Případů, kdy nevidomého okradli u bankomatu či mu v podchodu šlohli z kapsy mobil apod. je celá řada a některé se bohužel staly i lidem, které moc dobře znám, mám-li být upřímný, mě se to jednou málem taky stalo.

„Vtipné je na tom to, že ti zloději ze svého lupu občas ani nic nemají, kamarádovi ukradli braillský řádek za 180000, stylem, nevidomý v podchodě, seberu mu tašku a až pak se zajímám, co je uvnitř. Bohužel pomůcku jako je braill. řádek samozřejmě zloději těžko někde prodají, když většinou sami ani neví co to je zač a o to je to celé ještě hnusnější.

Případ, který jsem před vánoci zaznamenal na Nově mi však zanechává v ústech dosti hořkou pachuť a to hned z několika důvodů, které se pokusím v tomto textu vysvětlit.

Celý příspěvek

Praha kulturnaja.

Můj květen je, co se aktivit týče, nejnatřískanější měsíc z letošního roku, alespoň doposud.
I tenhle víkend byl nabitý. Cestoval jsem do Prahy a okolí, poznávat další z kulturních památek země české.

To, že jsem u toho navštívil kamarádku a její nově narozené dítě byl velmi příjemný bonus navíc.

Hlavními třemi aktivitami soboty a neděle byly návštěva pražské ZOO, výstavy korunovačních klenotů a jako finále výlet na Karlštejn.

Celý příspěvek

Tak se taky přidám k tlačenici

Volby prezidenta ČR jsou všude, je jich plný internet, jsou v televizi, v novinách a v rádiu. Já osobně jsem toho názoru, že blogování je o tom, vyjádřit svůj subjektivní postoj a podělit se o něj s ostatními lidmi. Takže jsem se rozhodl, přidat se k všeobecnému humbuku a podělit se.
Ohledně toho, jaký by měl být prezident republiky zaujímám jistý postoj, který samozřejmě nikomu nevnucuji. Pokud se to, co napíšu někomu nelíbí, respektuji to a jsem ochoten vyslechnout jakoukoliv kritiku či připomínky.
Prezident je podle mě někdo, kdo reprezentuje stát na venek a jeho funkce je především o vystupování na veřejnosti. V prvním kole jsem se domníval, že by bylo fajn mít za prezidentku ženu, proto jsem zvažoval volbu Táni Fischerové, či Zuzany Roitové.
Je ale hodně těžké, vybrat si z devíti kandidátů, o kterých dostává člověk takovou spoustu informací z tolika zdrojů, že jsem byl ve finále natolik zmaten, že jsem v prvním kole k volbám nešel a počkal si, jak se to celé nakonec vyvine.
Vyvinulo se a nyní už mám docela jasno, koho a proč ho půjdu volit. Hned na rovinu píši, že půjdu volit KS a to hned z několika důvodů.
Poznámka: jména pánů kandidátů tu zkracuji, MZ a KS je jednodušší, než vypisovat je celá, nejsem si jist, zda bych něco nezkomolil a to si určitě nikdo nezaslouží.
Jak jsem již napsal, prezident je osoba veřejná. Budeme ho slýchat v televizi a v rádiu, jeho vyjádření a projevy budeme číst v novinách.
A tento fakt je pro mě naprosto stěžejní. Jakou politickou minulost kdo měl a jaké politické názory vyjadřuje, to tu rozebírat nechci. Na to tu máme experty, jako například Matěj Holan a podobní.
Pro mě je důležité a neplatí to jen o prezidentovi, jaký dojem na mě veřejná osobnost dělá svým vystupováním, svým hlasovým projevem a tím, jak se chová při veřejných diskuzích.
Proto jsem po konci prvního kola docela poslouchal veřejné debaty v rádiu a v televizi a hodlám v tom do pátku pokračovat. Z těchto debat mi vyplynulo následující.
Pan MZ působí velice sebevědomě, občas se mi zdá, že až moc. Svým vystupováním se vždy snaží danou chvíli uzmout pro sebe a to i na úkor moderátora. Možná to přeháním ale můj dojem takový zkrátka je.
Oproti tomu pan KS působí spíše tišším a klidnějším dojmem a nezažil jsem situaci, že by se svým oponentem nechal nějak více rozhodit či vytočit.
MZ velice rád v diskuzích svého oponenta zpochybňuje, je jeho oblibou výroky pana KS popírat a strašně často se jej snaží opravovat, jako by bylo naprosto jasné, že jeho stanovisko je to pravé.
Pan KS na mě působí občas tak, že mu dělá problém se jasně a zřetelně vymáčknout a jeho projevy jsou většinou tiché a klidné. Oproti MZ na mě ale nepůsobí tak afektovaně a strojeně a ač mám k jeho vyjadřování trochu výhrady, rozhodně je to lepší než to, co předvádí MZ.
MZ mi připadá, jako by si každé slovo, každou větu a každé nadechnutí, zvýšení či ztišení hlasu dopředu připravil a nepůsobí na mě tolik upřímně.
U MZ mi mimochodem vadí ještě jedna věc, strašně rád vytahuje minulost svého protikandidáta, řeší různé průsery jeho rodiny, bůhví kolik let staré a tak podobně. Chápu sice, že je důležité, jakou minulost kdo měl, ale podle mě je ještě důležitější, jak se daný chová teď a tady a jak se bude chovat v budoucnosti.
Debaty jsou samozřejmě věc jedna, funkce prezidenta, tak říkajíc na ostro bude určitě něco jiného. Mám tu trochu potíž s tím, jak bude KS zvládat projevy na veřejnosti či na různých mezinárodních událostech apod.
Když to ale všechno sečteme a podtrhneme, vychází mi z toho jasně, že v druhém kole prezidentských voleb půjdu volit KS.
Je mi jasné, že můj názor a postoj není asi úplně bez trhlin, rozhodně si za ním ale stojím a rozhodně se raději vyjádřím takhle, než abych rozebíral různé politické čachry a skandály, o kterých toho nevím tolik, abych byl kvalifikován je řešit.
Takže v pátek půjdu volit, půjdu volit KS a vám doporučuji na závěr jedno, volte si koho chcete, hlavně volte, když už tu možnost máme, tak ať se nás vyjádří tímto způsobem co nejvíc.

letos naposled, 2012 mým pohledem.

Dnešní den je den zúčtování a shrnování a vyhodnocování. Večer to pak půjdeme zapít do čajovny či kamkoliv jinam. Teď bych se s vámi rád ale podělil o to, co pro mě znamenal pomalu končící rok 2012.

pořád něco nového

Tenhle rok byl pro mě rokem, kdy jsem dělal a zažil věci, o kterých bych si nikdy nemyslel, že na ně dojde. Poprvé jsem si vyzkoušel, jaké to je, přednášet na konferenci před obecenstvem.

Má první zkušenost na konferenci INSPO byla tak nová a neobvyklá, že se na rovinu přiznám: Takovou trému jsem v životě asi neměl.

Poprvé jsem si taky vyzkoušel, jaké to je, cestovat v noci vlakem a autobusem, procházet se o půl páté ráno po pražském letišti, či strávit celý den ve vlaku.

A třetí, neméně zajímavou novou zkušeností byl turnaj ve futsale pro nevidomé v Německu, kde jsem odehrál několik celých zápasů. Co by náhradník jsem vždy před tím hrál vždy jen pár minut nebo vůbec nehrál.

Trénovat je samozřejmě užitečné, ale vyzkoušet si vše v praxi, jak se říká na tvrdo, je věc k nezaplacení.

Geekoviny všude kam se podíváš

I zážitků s různými technologickými hračičkami jsem měl letos docela dost. Měl jsem v ruce tablety ipad mini, nexus 7 a také tableto telefon Samsung Galaxy Note II.

Od O2 jsem také na týden dostal v ránci testování Už vím proč telefon Samsung Galaxy S3, který mě velice zaujal a o kterém jsem tady na blogu také psal.

A vrcholem byla srpnová Campus party, týdenní pobyt v Berlíně, plný přednášek o internetu, mobilech a všem ostatním, co hýbe dnešní informační společností a světem moderních technologií.

Cestování naslepo

Z výše napsaného se dá vyvodit, že jsem docela dost letos cestoval. Kromě týdenního pobytu v Berlíně a dvou futsalových turnajů v Německu jsem také navštívil na pár dní paříž, na jaře a bohužel za poněkud deštivého počasí.

Zážitek to byl ovšem i tak velice zajímavý, výšlap na Eiffelovku, hmatová prohlídka v Louvru a zkušenost s pařížskými prostředky hromadné dopravy.

Druhou delší cestou byl výlet do říma, z kterého mi v hlavě nejvíc utkvěla prohlídka baziliky Sv. Petra, kapitolského muzea starověkého říma a přesun letadlem z čech do Říma a zpět.

Třetí delší cestou byla jednodenní návštěva Polska, kterou bych rád zas někdy zopakoval, tentokrát bych se ale podíval rád až do Varšavy.

A Vrcholem všeho byly pro mě dvě návštěvy Drážďan, jedna hned po Campus party, druhá tři dny před Vánoci. Nejen, že jsem poznal další zahraniční město, ale navíc jsem poznal další osobu z twitteru, kterou jsem si za tu dobu, co jsme v kontaktu zařadil mezi své velice dobré přátele.

Noví lidé

Poslední odstavec předchozí části mi rovnou nahrává na další téma. Tolik nových tváří, jako letos jsem asi ještě nikdy za jediný rok nepoznal.

Ať už to jsou lidi z gug.cz, či spousta nových známých z twitteru, „většinu z nich jsem osobně poznal na srpnové Campus party,“, šlo rozhodně o zajímavá setkání.

S některými udržuji pravidelný kontakt osobní, s některými jen písemný. Za některými se jedu občas podívat, „pět hodin vlakem do Drážďan je přece jen štreka,“.

Rozhodně to byla všechno velice zajímavá setkání, jsem už prostě takový, čím více lidí poznám, tím je to lepší.

Filmy

Letos jsem také navštívil spoustu filmů. Většina milovníků opravdové kultury by mě asi pověsila z okna do průvanu, ale já už jsem prostě takový.

Mám rád akci, napětí, střílení a fantasy. Takže jsem letos byl na filmech jako Hobit, Avengers, Temný rytíř povstal nebo na dosti ujeté adaptaci klasické pohádky Sněhurka a lovec.

To, že ve mě nejvíc dojmů zanechal Hobit je nad slunce jasné, byl jsem na něm dvakrát, poprvé na půlnoční premiéře v češtině, podruhé v poněkud běžnější čas, v anglickém originálu.

A co příští rok?

Těším se na další mobilní hračky, mám slíbený tablet s windows 8, možná se mi do ruky dostane android TV a od O2 mám slíbené na týdenní testování blackberry.

Testovat budu i nové aplikace pro nevidomé, o alternativním ovládání androidu budu psát článek ihned po novém roce.

A asi to vypadá, že k mobilnímu telefonu nexus mi přibude i tablet nexus7.

I nějaké ty filmy, které netrpělivě vyhlížím se najdou. Bude to nový Star trek, další Superman, či druhý díl trylogie o Hobitovi.

Ve sportovním životě mě také cosi čeká, v květnu se v Brně uskuteční mezinárodní turnaj ve futsalu pro nevidomé, který bude asi největší akce, co česká republika pořádá a na který jste všichni už teď samozřejmě zváni.

Nejbližší výzvou jsou teď v lednu a únoru školní zkoušky, doufám, že jich všech šest zvládnu úspěšně, abych se pak mohl věnovat dalším aktivitám.

Závěr

Letošní rok byl bohatý na pěkné i nepěkné zážitky. Spousta nových lidí, nových cest i nových zážitků kulturních. Spousta věcí, které jsem nedělal a o kterých jsem si nemyslel, že je dělat budu.

I pár přešlapů se bohužel našlo, telefon z bazaru už si v životě kupovat nebudu, zážitek s kradeným iPhone pro mě byl dostatečně odstrašujícím případem.

Doufám, že příští rok bude stejně dobrý, ne-li lepší. Možná se podívám do Mexika, možná do Londýna. Každopádně už teď se těším na další nové zážitky.

Tak ať se vám všem daří a nashledanou v roce 2013.

A nakonec novoroční předsevzetí

Chci příšttí rok cestovat a to dost. Budu i sportovat. Takže jsem se rozhodl, že přestanu s kouřením a omezím konzumaci lihovin, především piva. Tak napřes rok v dalším článku vám povím, zda se mi to povedlo dodržet.

V sobotu se doma nesedí.

V sekci osobních zápisků toho moc zatím není, tak by se to mělo napravit. Včera jsem ve čtyři hodiny ráno vyrazil z Újezda u Brna do desetistupňového mrazu směrem na ostravský barcamp.

Pro ty co neví o co jde, je to konference, kde se vystřídá za celý den kolem dvaceti řečníků, kteří mají přednášky na různá témata, která souvisí s internetem, sociálními sítěmi, vývojem, tvorbou webů a podobnými věcmi s tématikou informatika.

Barcamp se konal na vysoké škole báňské adorazilo na něj něco kolem dvou set účastníků.

Já jel s kamarádkou Luckou, která mi dělala doprovod a za to se rovnou mohla svézt vlakem zadarmo. Na nádraží v Ostravě nás čekal už Kuba „Kubaiss,“ který nás na místo konání akce dovedl, Lucka ani já se v Ostravě nevyznáme.

Bohužel hned u první přednášky se projevil můj spánkový deficit a já si ji celou pamatuji jen tak napůl, mlhavě. Téma bylo o tom, co vše si můžeme a nemůžeme dovolit na internetu, přednášel právník, takže to bylo plné právnické terminologie.

Druhá přednáška byla už zajímavější, spíše psychologického rázu. Přednášející vyprávěl o tom, jaké výhody a nevýhody to má, když je jeden introvert. Psychologii sice nestuduji, ale rozhodně mi byla přednáška o extrovertech VS introvertech bližší, než ta první, právnická.

Třetí dopolední téma,o chybách v podnikání bylo také docela zajímavé, leč přednášející, jistý Robert Němec mě bohužel příliš nenadchnul, měl jsem z něj dojem spíše dosti negativní než pozitivní, na můj vkus byl ten pán až příliš suverén.

Po přednáškách všem vyhládlo a tak jsme se rozprchli do blízkých restaurací. Já, Lucka a Kubaiss jsme zakotvili na druhý pokus v restauraci Babilon, kde bylo docela volno, měli výborné kuřecí menu a hlavně tam nebyla taková zima jako venku.

Jelikož jsme čekali na jídlo, odpoledne jsme stihli jen dvě přednášky. Ta první byla o komunitách na sociálních sítích a podnikání. Představoval jsem si ji trochu jinak, i když řečník působil docela dobrým dojmem.

Druhá, o tom, co je a není špatné na Googlu od Pavla Ungra se vyvíjela docela zajímavě, leč ve finále se poněkud zvrhla do diskuze o Googlu a optimalizaci SEO, což je téma, kterému já nerozumím vůbec.

To, že jsme z přednášky museli utéct dřív, že jsem nechal v sále málem batůžek a že jsme vlak do Brna stihli jen tak tak byla už jen závěrečná třešnička na dortu.

Plyne z toho všeho jedno ponaučení, nejezdit na barcamp nevyspalý. U přednášek, u kterých se těžko udržuje pozornost se pak nevyspalost docela vymstí.

Další plán byl, dojet do Brna, sednout na chvíli na pivo a pak jet domů. Plány jsou věc jedna, realita věc mnohdy úplně jiná. Od Žďáru se nám do Brna vracel vlakem Štefan, jehož záměrem bylo jet pak domů do Prahy.

A mě, nevyspalého a unaveného po celém dni nenapadlo nic lepšího, než se k němu přidat. Půlku cesty ve vlaku jsme prokecali, půlku prospali a do Prahy jsme dojeli s deseti minutovým spožděním někdy kolem půl dvanácté.

Kdo si hraje, nezlobí a Štefan nezlobil vůbec, celou cestu po hlavním nádraží si hrál s dálkovým ovládáním pro nevidomé, které po hale zpouští navigační majáčky a celé si to nahrával na mobil a pak ty nahrávky posílal na twitter s patřičnými poznámkami o tom, zda něco někde funguje nebo nefunguje. Vypadal u toho velice spokojeně.

Po cestě metrem a autobusem na okraj Prahy to samozřejmě pokračovalo ve stejném stylu. Když jsme dojeli na místo, zapadli jsme do hospody U Kačera, kde Štefan potkal známého slováka, takže jsme asi do půl třetí seděli, kecali a pili.

Když jsme se pak vydali autobusem na Florenc, „metro už nejelo,“ přistoupila k nám banda nočních ožralců, poněkud nepříjemně nám cestu zpestřili. A nakonec, po výstupu, ten řidič asi docela koukal, když mu autobus začal hlásit uprostřed noci číslo linky a směr. Stejně se asi tvářil i řidič tramvaje, služební jízdy, která projížděla kolem zastávky, když se mu stalo totéž.

Od nastoupení do autobusu Studentagency až po závěrečné hlášení stewardky, že přijíždíme do Brna si nepamatuju nic, celou cestu jsem prospal. Výlet se ale vydařil, nikdo neumrzl, Štefan si pohrál a já zas prošel další kousek prahy.

Úvaha: nevidomí a dotykové telefony, bezradní či ne?

10. října byla v České televizi zveřejněna reportáž o tom, že jsou nevidomí lidé bezradní z dotykových displejů, hlavně na mobilních telefonech. Nehodlám tu reportáž nějak do detailů rozebírat a vyjadřovat se k tomu, zda něco bylo špatně či nepravdivě uvedeno, to už konec konců udělal ve svém článku kolega Radek Pavlíček.

Hodlám se tématu věnovat více obecně, z čistě subjektivního hlediska. Prošla mi rukou řádka telefonů dotykových i nedotykových, tak mám podle čeho srovnávat a hodnotit. To co zde píšu tedy nepovažujte za nějak oficiálně dané, je to čistě můj osobní názor, se kterým se ale chci podělit.

Úvod

První, co bych zde rád uvedl je to, jak je to v současnosti s dotykovými telefony a jejich použitelností pro nevidomé. Jednoduše by se dalo říct, že drtivá většina dnešních modelů je použitelná bez zrakové kontroly.

Telefony od společnosti Apple jsou od verze iPhone 3GS plně použitelné a telefony od společnosti Google se systémem android od verze 4.0 jsou rovněž vybaveny tak, aby je nevidomý mohl ovládat.
Jedinými nepoužitelnými zařízeními jsou tak ta, na nichž běží systém windows phone od Microsoftu, což jsou dnes hlavně telefony od Nokie. Na společnost Nokia tu ale ještě řeč příjde později.

O všem, co jsem napsal v prvním odstavci platí, že by to měl nevidomý vědět před tím, než se rozhodne si případně pořídit dotykový telefon. Rozhodně bych nedoporučoval někomu, kdo je zvyklý na tlačítkový telefon přijít rovnou do prodejny a koupit si první telefon, který mu prodejce doporučí, nebo o kterém zaslechl někde v reklamě či se o něm dočetl v letáku.

Pokud si nevidomý chce pořídit dotykový telefon, existuje spousta možností, jak si o něm zjistit všechny informace případně si jej vyzkoušet. Prvním místem jsou samozřejmě oficiální místa jako Tyflocentrum. Pokud si člověk chce mobil pořídit, může se s pracovníky TC domluvit a telefon si předem vyzkoušet, a také dostat odpovědi na případné další otázky.

Pokud člověk nechce využít služeb TC, může se domluvit samozřejmě s někým, kdo už dotykový telefon má, diskuzní mailové konference jsou k takovým domluvám to pravé místo.
Některé telefony si také nevidomí mohou vyzkoušet a prohlédnout přímo na prodejně u operátorů. Jde tedy hlavně o zařízení od společnosti Apple, která jsou vyrobena tak, že ke spuštění funkcí pro nevidomé je třeba jen minimum kroků, které, jak mám osobně vyzkoušeno, znají i pracovníci autorizovaných prodejen.

Ano nebo ne?

Odpověď není rozhodně jednoduchá. Je to opět velice subjektivní záležitost. Nelze říct, zda by byl dotykový telefon pro někoho méně vhodný nebo více vhodný než pro druhého. Je to tedy stejné jako u vidících lidí, co člověk to názor.
Někdo vám bude tvrdit, že by dotykový telefon nevzal do ruky ani náhodou, protože je zvyklý na tlačítkový telefon. Jiný dotykový telefon odmítne už prostě ze zásady: „Je to dotykové, to pro nevidomého není.“ A někdo nemá rád dotykové telefony pro to, že potřebuje mít pod prstem vjem něčeho, co může na telefonu stisknout, šipku, číslo atd.
Na druhou stranu se zas najdou i tací, kteří na dotykový telefon nedají dopustit. Hodně uživatelů si třeba vychvaluje iPhone, jak je jednoduše ovladatelný a dobře navržený pro nevidomé lidi. Jeden kolega má pro změnu telefon od Googlu a rovněž na něj nedá dopustit a asi už by nikdy nic jiného nepoužíval.
Abych to shrnul. Pokud se nevidomý rozhodne, že si pořídí dotykový telefon, měl by počítat s tím, že to nebude tak hned, než se s ním naučí, obzvláště, pokud něco takového v ruce před tím neměl. Může to trvat týden, ale třeba i měsíc, než si na dotykový displej zvykne. Je to záležitost tak individuální, jak jen může být.

Proč ano?

Nyní se pokusím zodpovědět otázku: „Proč bych si měl dotykový telefon pořídit?“ No rozhodně ne proto, že je to moderní.
Prvním důvodem by mohlo být, aby šel člověk tak nějak s dobou. Zatím asi trochu předbíhám, ale počítám, že tak do deseti let bude tlačítkových telefonů naprosté minimum.
Dokud se ještě vyráběly telefony Nokia s operačním systémem Symbian, bylo nedotykových telefonů pro nevidomé docela dost. Poté, co se ale Nokia spojila s Microsoftem jde Symbian tak nějak k ledu a já se bojím, že do pár let to bude systém, na který si už sotva někdo vzpomene.
V dnešní době si nevidomý uživatel může pořídit takový dotykový telefon, na kterém může používat stejné aplikace, jako používají jeho vidící přátelé. Může také využívat stejné zdroje informací, jako ostatní, různé mobilní weby, RSS čtečky či sociální sítě. A to už vůbec nemluvím o rádiích a televizích, jejichž popularita na mobilních zařízeních stále roste.

Upřesním to na příkladu z vlastního života. Potřebuji jet vlakem z Brna do Prahy. Pomocí mobilu si mohu vyhledat nejoptimálnější vlakové spojení do Prahy, včetně zjištění informací o nástupišti a koleji, odkud vlak odjíždí. Pokud znám v Praze zastávku, na kterou mám přijet, můžu si po cestě ve vlaku vyhledat tramvaj, která mě tam doveze. Mezitím, než docestuji do Prahy si na mobilu můžu přečíst knížku, zprávy z internetu, či se podívat, co dělají moji přátelé na facebooku. A tak dále a tak dále.

A sám mám i pocit, že při používání dotykového telefonu si nevidomý mimo jiné trochu procvičuje prostorovou představivost. A to je docela důležité třeba i proto, aby dokázal správně popsat nějakou situaci někomu vidícímu, komu třeba telefon z nějakého důvodu půjčuje.

Opět, příklad z vlastního života. Než jsem začal používat dotykový telefon, neměl jsem nikdy moc přehled o vzhledu aplikací, které používám. Například na počítači jsem se pohyboval mezi prvky jen pomocí klávesy tab či šipek, ale nevěděl jsem, zda je třeba tlačítko odeslat v pravém či levém rohu okna a tak podobně. Od doby, co používám iPhone jsem ale zjistil, že je fajn vědět, jak ten či onen program vypadá. Když píšu na telefonu e-mail, vím, už, že se tlačítko odeslat nachází v pravém horním rohu displeje a nemusím se k němu propracovávat postupným přecházením z prvku na prvek, ale po dopsání automaticky zamířím prstem do pravého horního rohu a práci si tak urychlím.

Konečným argumentem pro dotykové telefony je také to, že dnešní zařízení jsou z 90 % vytvořena tak, aby k nim nebylo nutno dokupovat žádný přídavný software pro nevidomé. Když si v minulosti nevidomý uživatel pořídil ozvučený telefon, musel si k ceně přístroje samotného připočíst ještě dalších minimálně 5000 Kč za to, aby telefon vůbec mluvil.

Dnes mu stačí pořídit si jen zařízení samotné a vše už má v telefonu nachystané, nebo musí udělat jen pár poměrně jednoduchých kroků. Ceny telefonů jsou tu samozřejmě různé, rozhodně ale neplatí, že dotykové telefony jsou drahé, například takový Google Nexus S, který jsem kupoval loni na vánoce mě vyšel na 6500 Kč. Kdybych si k němu ale musel dokupovat ještě ozvučení za dalších 5000 Kč, byla by cena už opravdu někde jinde.

Proč ne?

Velkým kamenem úrazu je psaní. O této problematice už jsem se zmiňoval na svém blogu. V zásadě platí, že psát poslepu na dotykovém telefonu sice lze, ale nikdy, pokud se nestane zázrak, to nebude tak rychlé a přesné jako na telefonu s hardwarovými tlačítky. Pokud jsem v klidnějším prostředí, lze dosáhnout vysoké rychlosti a přesnosti, ale jedu-li třeba tramvají už to není ono. Navíc, naučit se psát na virtuální klávesnici je pro někoho, kdo dříve dotykový telefon nepoužíval velice obtížné a pro spoustu lidí třeba i nemožné. Tohle je taky jeden z důvodů, proč si nevidomí nechtějí dotykové telefony pořizovat.

Takže nevidomému, který by se rozhodoval, zda vymění nedotykový telefon za dotykový bych určitě poradil, ať si vyzkouší, zda by zvládl naučit se na telefonu psát a pokud ne, rozhodně bych mu dotykový telefon nedoporučil. Stejně tak bych ho nedoporučoval někomu, pro koho je psaní primární funkcí telefonu, potřebuje psát přesně a často delší texty. A taky bych asi nedoporučil dotykový telefon lidem starším, kteří dříve nic takového v ruce neměli. I těch je mezi zrakově postiženými v ČR spousta a mám zkušenost, že někteří z nich si prostě nejsou schopni na nový telefon zvyknout a naučit se něco tak odlišného a nového. A to rozhodně nemyslím jako výčitku.

Závěrem

Takže abychom to celé shrnuli. Dotyková zařízení používat lze. Bezradní z nich nevidomí být nemusí. Pokud si dotykový telefon chtějí pořídit, mají na výběr z několika možností a všechny si mohou předem vyzkoušet a rozhodně by tak učinit měli před tím, než si telefon pořídí.
Pokud nevidomý dotykový telefon nechce, používat nebo kupovat jej nemusí, zatím se stále dají sehnat tlačítkové telefony, které postačí na běžné používání.
Je to zkrátka na každém, jak se rozhodne. Rozhodně si ale nemyslím, že by dotykové mobilní telefony představovaly pro většinu zrakově postižených nějakou větší hrozbu.