TyfloBrno 2012 – rozhovor

Úvod

Každý říjen se v Brně koná už od roku 2001 soutěž v prostorové orientaci a samostatném pohybu TyfloBrno. Je určená pro nevidomé lidi z celé republiky. Konala se i letos, tuto sobotu 6. října.
Na soutěži nevidomí absolvují pár kilometrů dlouhou trasu, a to podle popisu, který tvoří pracovníci Tyflocentra a instruktoři samostatné orientace nevidomých.
Popis trasy vypadá asi takto: „Jděte 10 m podél stěny a jakmile dojdete k rohu, odbočte za něj doprava a stále podél stěny pokračujte, až uslyšíte zvuk semaforu.“
Já sám jsem se letos nezúčastnil, aktivit na víkend je hodně a člověk si mezi nimi musí zkrátka vybrat. Rozhodl jsem se ale, že oslovím svého kamaráda Michala, který se akce zúčastnil, aby si mohli vidící čtenáři udělat představu, jak taková soutěž v prostorové orientaci nevidomých vlastně vypadá.

Rozhovor

1. Kde se konalo letošní TyfloBrno?

Letošní TyfloBrno se konalo v městské části Brno – Židenice

2. Kolika soutěží jsi se už zúčastnil a kde? 

Zúčastnil jsem se jedenácti soutěží a ty byly v Bystrci, v Králově poli, v Brně Střed, v Komíně, v Chrlicích, v Žabovřeskách, v Kohoutovicích, v Líšni, v Brně Sever, v Bohunicích a v Židenicích.

3. Můžeš čtenářům velice stručně popsat, jak to na takové akci probíhá?

Každý soutěžící dostane na začátku startovní číslo, reflexní pásku a popis trasy v mp3 nebo Braillově písmu. Za soutěžícím jde tzv. „strážný anděl“, vidící doprovod z řad dobrovolníků, který taky dostane stejné číslo, popis trasy a telefonní kontakt na organizátory, kdyby se soutěžícímu náhodou něco stalo.

Trasa je v mp3 někým namluvena a je dělena do etap a ty jsou děleny do úseků odlišnými zvuky. Během soutěže bývají rozmanité úkoly, jako je jízda na tamdemu, odhady delších vzdáleností nebo odkrokování nějakého geometrického tvaru. Ale už byla např. i jízda na invalidním vozíku, jízda na duplexu, sešroubování nějakých instalatérských dílů, bezpečné nasednutí a vysednutí z auta, odhad krátkých vzdáleností, sbírání kuliček v kouscích polystyrenu, hledání nějakého předmětu po zvuku, zapálení svíčky, hmatové bludiště nebo zvuková střelba. Na jednom ročníku TyfloBrno byla i možnost si prohlédnout zbrusu nové auto zevnitř, protože trasa vedla kolem jednoho autosalonu.

Na trase bývají hodnotitelé, kteří hodnotí hlavně techniku chůze s bílou holí, bezpečné přecházení přes vozovku, chůzi do schodů a z nich, nastupování a vystupování z dopravního prostředku nebo chůzi v přímém směru.

Každý soutěžící dostane tašku s malými předměty a ti nejlepší něco navíc. Soutěžící mohou ve volném čase před startem nebo po dojití hrát nějaké společenské hry, které Brněnské tyflocentrum má.

4. Jaká byla letošní trasa?


– Jak byla zhruba dlouhá?
Byla dlouhá 3 km a 200 m.

– Kudy vedla? byla to část města spíše rušnější nebo klidná?
Vedla hlavně kolem rodinných domů a bylo i několik parků, jeden podchod a několik obchodů na náměstí. Šlo se převážně klidnou částí, ale bylo několik frekventovaných přechodů.

– Co za soutěžní úkoly na trase bylo?
Jízda na tamdemu, poznání ovoce a zeleniny, vůní koření a hmatových obrázků vždy po deseti vzorcích.

– Zdála se tobě konkrétně trasa lehká nebo těžká oproti minulým soutěžím?
Byla celkem lehká, ale asi dvě místa, kde jsem trochu bloudil a musel mi pomoct můj anděl.

5. Jak by si v několika větách na závěr zhodnotil akci?

Akce byla dobře zorganizovaná, ale možná mohla být trasa o něco kratší, protože několik soutěžících muselo být odvedeno anděly zpět, protože vypršel čas. A mohly tam být společenské hry pro zabavení ve volném čase.

Závěr

Na závěr mi nezbývá než doufat, že jste si z výše napsaného udělali aspoň nějakou představu o tom, jak může vypadat taková soutěž pro nevidomé. Zároveň se tu rovnou přiznám, že to byl můj první pokus o něco jako textový rozhovor, či chcete-li interview a pokud by kvalita neodpovídala vašemu očekávání, rovnou se za to omlouvám, do příště napravím. Nějak člověk začít musí.

Úplně nakonec děkuji Michalovi Suchému, který si udělal čas a otázky mi vyplnil.

Pavel Ondra

Autobusová kavárna potmě

V tomto krátkém článku bych rád zrekapituloval sobotní odpoledne v Hradci Králové, věnované návštěvě mobilní kavárny potmě, kterou provozuje Světluška – nadační fond Českého rozhlasu. Kavárna po tmě jako taková, je kavárna, do které chodí vidící lidé, aby si vyzkoušeli, jaké to je, být v totální tmě, jako to mají nevidomí lidé. Návštěvníky obsluhují zrakově postižení číšníci a podle toho, co slýchám z různých zdrojů je návštěva kavárny pro vidící veřejnost velmi zajímavý a nevšední zážitek, bráno v pozitivním slova smyslu.

Mobilní kavárna byla letošní novinka. Autobus, ve kterém byla umístěna, objížděl celé září republiku. Zastavil vždy na pár dní a pak jel zas dál. Jak se pije káva poslepu si tak mohli vyzkoušet lidé z Prahy, Ostravy, Brna, Jičína, Hradce Králové a příští víkend se kavárna nakonec zastaví i v Písku.

Já sám jsem v kavárně po tmě nikdy předtím nebyl. Minulý víkend se mi ale naskytla možnost navštívit autobus v Hradci, a tak jsem nemeškal a v sobotu si udělal celodenní výlet do východních Čech.
Ne tedy, že bych já sám nějak moc toužil po tom pít kávu po tmě, ale v Hradci mám známé a ti o kavárnu zájem projevili. Navíc jeden z dvojice žije v Česku teprve 14 let, původně je z Anglie, kde nic takového nikdy nepotkal a proto není divu, že ho kavárnový autobus zaujal.

Před autobusem se odpoledne utvořila docela dlouhá fronta a tak jsme si čekání krátili tím, že si naši vidící kamarádi zkoušeli různé brýle na simulaci zrakových vad či se seznamovali s tím, jak vypadá hra Člověče nezlob se! uzpůsobená pro nevidomé. Než na nás přišla řada, byli jsme ještě upozorněni na to, abychom si vypnuli všechny telefony a podobná zařízení, jejichž svítící displeje by mohly tmu v kavárně negativně narušit.

U vstupu do autobusu nás čekala slabozraká průvodkyně Dana, která nás upozornila znova na vypnutí telefonů a instruovala nás, jak se má kdo koho chytnout, aby se jí ten náš čtyřčlenný miništrúdl v autobusu někde nerozpojil či se někdo nezranil a podobně.
Do autobusu jsme tedy vstoupili v zástupu za sebou a po projití závěsem a dveřmi jsme byli postupně po jednom usazeni na svá místa. Poté k nám přistoupila usměvavá číšnice a přijala naše objednávky. Kamarádka mezitím zjistila, že když nevidí, nějak víc začíná vnímat hlasy lidí kolem a jako by jí to dodalo na sebevědomí, rozpovídala se ještě více než venku, což u ní v praxi znamenalo, že mluvila nejvíc ze všech. Oproti tomu její přítel z Anglie nemluvil skoro vůbec, bůhvíproč, nejspíš si asi vychutnával tu nezvyklou atmosféru.

Odpoledne v kavárně uteklo rychle a když jsme vyšli, opět ve štrúdlu, z kavárny ven, zjistili jsme, že se dalo do deště. Naši známí byli spokojeni, dle jejich slov to pro ně byl velice příjemný a nevšední zážitek. Mně se odpoledne také líbilo, v kavárně jsem také potkal pár známých, jak ze školy, tak z fotbalu.

A na závěr, pokud by vás zajímal pohled na kavárnu po tmě z druhé strany, přikládám link na blog Boženy Gogolákové, která v kavárně dělala obsluhu. Seriál kavárna po tmě na jejím blogu stojí určitě za přečtení, další díly by ještě měly dle jejích slov přibýt.

Pavel Ondra

Airsoft: střílení naslepo… a nebo poslepu?

Proč a jak jsem cestoval?

Mít tak trochu zvláštní kamarády a být sám tak trochu jiný se někdy vyplácí. Vznikají tak velmi nevšední zážitky a situace. Tak například, minulou středu jsem se strašně nudil, škola se tak nějak teprve rozjížděla a já záviděl mým dvěma kamarádům jejich cestování vláčky po celé republice. Slovo dalo slovo, „přesněji tweet dal tweet“ a najednou jsem seděl ve vlaku do Pardubic, byl pátek, půl osmé ráno a já zjistil, že jedu do Opavy, vyzkoušet si, jaké to je zahrát si airsoft bez zrakového vjemu.
Než se pustím do airsoftu samotného, věnuji ještě krátký odstaveček cestě.

Normální, zdravý a rozumný člověk by si přece našel z Brna nejrychlejší spoj přímo do Ostravy a odtud dál na Opavu.
Já na to šel trochu jinak, z Brna jsem vyjel směrem do Pardubic, v těch jsem vystoupil, hodinu se procházel kolem hlavního nádraží, půl hodiny mi trvalo najít McDonald’s, tu druhou jsem tam snídal. Když se nachýlil čas, přesunul jsem se na nástupiště, ke kterému zanedlouho přijel žlutý krasavec společnosti Studentagency, vlak IC1006 Regiojet, který se konečně ubíral tím správným směrem, na černou Ostravu.
Kromě usměvavé stewardky, která má už v popisu práce být k cestujícím maximálně zdvořilá mě v kupé čekal i můj kamarád Pavel, který jel RJ z Prahy. Okamžitě mi doporučil dát si laté a poté, co nám kávu donesli jsem musel uznat, že to byla volba nanejvýše dobrá.
Jednou větou se zkrátka a dobře dá říct, že cestování na žlutý způsob má prostě svůj jedinečný styl a svou úroveň, kterou se Studentagency snaží dodržovat a udržovat jak to jen jde, včetně kytiček na umyvadýlku na WC.

Opava střelné zbraně a střílení

Plýtvat místem na popisování cest vlakem bych mohl do nekonečna, ale na to tu máme jiné lidi a i já se tím budu zabývat raději na twitteru. Důležitou a tou hlavní částí víkendu byla sobota, kdy jsme zamířili na opavskou střelnici, abychom se vyřádili se svými střelnými kamarády a kamarádkami.
Páteční večer jsme před tím ještě udělali malou přehlídku arzenálu. Nejvíce mě zaujala zbraň AK47, replika známého a slavného pana Kalašnikova. Následována byla opět velmi známou „smrtící“ hračičkou, MP5 A3.

Kalach mě zaujal svou velikostí a výkonem, je to zbraň dlouhá a těžká, nosí se obouruč. Ale když se přepnula na dávkovou střelbu, její ratatata mému uchu opravdu zalahodilo.
Zato MP5 se dá klidně nosit v jedné ruce, levačka slouží jen k natahování po výstřelu, střílí se jen po jednotlivých ranách a po každém vypálení se musí zasunout nový náboj ze zásobníku.
V sobotu odpoledne bylo zataženo a první půlku hraní nám skoro pořád pršelo. Nám to ale vůbec nevadilo.
Po příchodu na střelnici a převléknutí se do bojového proběhla tzv. orientační procházka. Taková se provádi vždy po příchodu na nové hrací pole, ať již hřiště při fotbalu nebo střelnici při airsoftu. Nevidomí si prostor projde, udělá si zhruba představu jak je velký, čím a kde je ohraničený a vyhne se tak při hře případné dezorientaci.
Airsoftová střelnice byla rozpůlena na dvě části bariérou z trubek a podobného haraburdí. Ta vedla napříč a rozdělovala hráče na dvě družstva, útok a obránce.
Po delších stranách hrací plochy pak byl na jednom okraji natažen přehrazovací provaz a druhý okraj byl ohraničen strmým valem, který se táhl po celé délce střelnice.
Konec teorií a žvatlání, jde se střílet. Začala první hra, já dostal do ruky MP5 a na ksicht masku a do dvojce kolegu Marka. Marek se mi nějak snažil vysvětlit, že se budem držet ve dvojici a budeme dělat to a to. Výsledkem bylo, že mi po dvou minutách někam zdrhl a šel na vlastní pěst a já? já se totálně zamotal a ztratil.
Do toho začalo pršet, mě najednou kdosi zasáhl, já zaječel „mrtvola“ a byl jsem rád, že to zkončilo. Tak nějak mě to celé znechutilo, to že jsem se ztratil a že mi kolega utekl.
Ale druhá hra už byla o něčem jiném. Dostali jsme obrannou půlku za bariérou a já kolegovi natvrdo řekl: „držím se bariéry, ty si lítej kde chceš, já se potřebuju zorientovat a neztratit se.“ A ono to pomohlo. Sice mě zas zasáhli, ale frustrace byla pryč, orientace se taky trochu zlepšila a déšť už najednou nevadil vůbec.
Dalších pár her už bylo úplně v pohodě, domluvil jsem se vždy s ostatními, kde kdo bude, já si hned chytře zabral stranu buď u hradícího lana nebo u onoho valu, podle kterého se taky dalo dobře chodit a po zvuku jsem se snažil zjistit, kde jsou ty potvory, co se nás snaží oddělat.
Po první půlce ve znamení MP5 přišlo občerstvení, Rovněž došlo k různým čachrům se zbraněmi a mě se najednou ocitl v ruce velice zajímavý a velice nádherně vyhlížející štěkavec… sám veliký pan Kalašnikov.
Počáteční dezorientace byla dávnou minulostí, déšť už taky a pomalá, neohrabaná MP5, která se pořád musela otravně natahovat zmizela kdesi mezi ostatními střelci. Vyzbrojen AK47 jsem vyrazil na první hru druhé půle. Držel jsem se valu, snažil se občas někoho sejmout a sám jsem doufal, že mě nikdo nepříjemně nepřekvapí.
Najednou jsem byl u půlící bariéry a kdesi vlevo, kousek nade mnou se ozývalo ratatata, štěkání dalšího střelce. Snaže se být co nejvíc potichu, škrábal jsem se po valu k němu.
Řekl jsem si, že se zkusím zmenšit a přikrčit se. Začal jsem dávkově pálit, samozřejmě jsem nic netrefil, kolega říkal, že to „lítalo ale velice těsně.“
A najednou bum, dostal jsem to do nohy a bylo po hře. Zjistil jsem ale, že s kalašnikovem je velice náramná zábava a mám takový dojem, že pokud se někdy přijedu na airsoft zas podívat, budu s ním chtít opět co nejtěsněji spolupracovat.
A tak to ještě chvíli pokračovalo, někdo trefil mě, někoho jsem občas trefil já. Až došlo na poslední hru, kdy šlo všechno taktizování stranou a my se vydali na misi vyvražďovačka „čti čtyři jdou proti čtyřem v řadách a střílí a kropí a dělají vše pro to, vystřílet druhý tým do posledního“. Přiznám se na rovinu, my to vždy na celé čáře projeli.

A co z toho všeho plyne a vyplývá?

Nedávejte zbraně malým dětem, nepodávejte zbraň protihráči hlavní napřed a zkontrolujte, zda je při manipulaci mimo hru zajištěná.
Jinak by se mohlo stát, že dojde k nemilému karambolu a to přece nikdo z nás nechtěl. Zkazilo by to totiž velice nevšední a jedinečný zážitek, který nevidomý člověk z airsoftu má.
Pokud si člověk přizná, že není-li výjímečně dobrý a přesný, je trefení někoho spíše dílem náhody „alespoň já ten dojem mám“, může se z airsoftu stát velice dobrá zábava na víkendové odpoledne. Mimo to považuji tuhle hru za takové praktické cvičení orientačních dovedností a taky toho, odhadnout, kde se kdo nachází, jak spoluhráči tak protihráči.
Různé zbraně vydávají různé zvuky z různých stran. Orientujete se podle terénu, podle zvuků pohybujících se lidí a podle zvuků zbraní.
Nemyslím si tedy, že byvch se airsoftu věnoval nějak pravidelně, jezdil do Opavy třeba každý druhý týden nebo tak. Ale jednou za čas přijet, proběhnout se v pěkném odpoledni po střelnici a zažít při tom pocit, jako by jste byli v boji je něco, co rozhodně hodlám udělat.
Pro nevidomé kolegy, kteří toto budou číst a chtěli by střílení zkusit, tu mám osobní radu na závěr. Nečekejte, že vám to půjde okamžitě samo. Je potřeba mít dobrý orientační smysl, zápal pro věc, být tak trochu zapálenec a nadšenec a být ochotni akceptovat, že je to vše jen taková akční uvolňovačka na dlouhé odpoledne. Garantuji vám jediné, nudit se u toho rozhodně nebudete. A ještě se pocvičíte v orientaci, což se rozhodně hodí vždy a všude.
A pro vidící publikum tu mám taky jednu poznámku na závěr. Pokud článek nestačí, přijeďte se podívat do Opavy. Uvidíte něco, co jste ještě neviděli a možná časem dojde i na to, že si vyzkoušíte hrát airsoft s maskami, přes které není vidět proti lidem, kteří nevidí už tak nějak… no řekněme od přírody.
Pavel Ondra

Týden v berlíně – kapitola druhá, zbytek Campusparty

další přednášky

Čtvrtek odpoledne mi zůstane v paměti asi na dost dlouho, přednáška o cyberpunku od izraelské geekgirl, velmi energické a velice extravagantní mi zůstane v hlavě ještě dlouho. Mluvila o filmech, knihách, technologiích, hackování, sci-fi a současnosti. No prostě něco pro mě.
Druhou odpolední přednáškou byla diskuze o budoucnosti audia, která byla ovšem tak špatně technicky zajištěná, že jsem diskutujícím na podiu nerozuměl a celé to bylo strašně únavné, což je ale docela škoda, tohle téma mě docela zajímá.
V pátek začal přednáškový cyklus prezentací od Microsoftu, která jakoby z oka vypadla té české, které jsem se účastnil v březnu. Povídalo se o windows 8, novém dotykovém rozhraní, o způsobu programování aplikací pro tento systém a o spoustě dalších věcí, které mě osobně ale stále nepřesvědčily, že by windows 8 měla být ta správná volba.
dále jsem se zúčastnil prezentace skupiny Internet society, která má za cíl to, aby byl internet stále přístupný, otevřený a svobodný pro všechny. Tohle téma se mi také docela líbilo, spíš jej tedy považuji za dost důležité a zásadní.
O internetu věcí, zajímavé a velice poučné, jak lze propojit obyčejné přístroje a stroje, jako jsou termostaty, meteostanice, ale i auta s internetem a co vše lze pak tímto spojením dosáhnout. Trochu mi to začíná připomínat ony filmy a knihy, o kterých se zmiňovala ta hezká izraelka „viz výše.“
Třešničkou na dortu byla prezentace skupinky španělů, kteří zkonstruovali podvodní roboponorku a něco nám o ní přišli říct. Já a kolega jsme navíc dostali možnost hmatové prohlídky s velmi podrobným výkladem, hrozně pěkný zážitek.
Sobotu odstartovala přednáška s názvem Blogging to change the world, kde přednášející na třech konkrétních příkladech ukázala, jak mohou bloggeři pomáhat v šíření autentických informací z takové divočiny, jakou je třeba Sirie nebo Etiopie. Velice zajímavý pohled do úplně jiné společnosti, než na kterou jsme tak zvyklí mi.
Hned poté jsme se přesunuli na přednášku, kde přednášející vyprávěl o tom, jak mají tradiční média vliv na ta nová, zmiňoval se o novinách, televizi, ale také o trendech na twitteru a jak se to vše pěkně motá a proplétá dohromady.
V poledne nastoupil na hlavní podium Sir Tim Berners Lee, zakladatel a vynálezce www. Vykládal o tom, proč si myslí, že by měl být web otevřen všem, o webových aplikacích a jaký je dle něj v nich potenciál a o spoustě dalších věcí.
Poslední a bohužel ne příliš vydařenou přednáškou campusparty pro mě yla přednáška o bbudoucnosti dnešních technologií, opět strašně špatně slyšitelná a zmatečná.

výlety

Čtvrteční noc jsme trávili opět v berlíně,tentokrát v menší skupině, zašli jsme si do tureckého bystra na kebab, někteří na carry vurst a vše zakončili po setkání s další částí CZcampuseros jedním či dvěma vychlazenými pivy.
Pátek byl opět ve znamení cestování, tentokrát jsme se zaměřili na okolí hlavního vlakového nádraží a prošli si i stanici samotnou, no když jsem si stěžoval, že má Praha velké nádraží, netušil jsem ještě, co mě čeká v Berlíně. Zastavili jsme se i na Alexanders platz u televizní věže a hodin, které zobrazují čas v různých světových městech.
Sobotní noc jsme už jen tak procházeli město, někteří ze začátku se zoufalstvím hledali nějaké místo se zásuvkami, po té, co nás vyhnali ze Starbucku, který zavírali. K tomu si dovolím ještě poznámku, na to, jak je Starbuck vychvalovaný tam mají to kafe na mě průměrné a nikdy to nenahradí ten pocit, kdy si uvaříte kafe sami doma v klidu a pohodlí. A nevyhodíte za to čtyři nebo bůhvíkolik eur.
Někteří táhli sobotu nonstop, vozili se metrem a Sbahnem, já osobně jsem to ale ještě s dalšími dvěma kolegy zapíchl kolem třetí hodiny ráno na letišti.

závěr

Campusparty se mi líbila. Dozvěděl jsem se spoustu nových věcí z různých oblastí, které mě zajímají a k tomu jsem si jako bonus jeešt+ě prošel centrum Berlína „foursquare odznak included.“ Každý den byl jiný, od rána do pozdního odpoledne se pořád něco děloa člověk neměl moc šanci se nějak nudit. Kromě přednášek a výletů mi taky asi v hlavě zůstane spousta zážitků z oblasti jídla, koblihy z dunkin donuts, kebaby a sobotní ochutnávka carry vurstu, které jsou v Berlíně tolik populární.
Sluší se rovněž poděkovat kolegům z výpravy CZcampuseros, kteří nám nevidomým dělali doprovod a i tak obecně pomáhali. Vyjmenovávat je tu všechny nebudu, nerad bych aby si pak někdo říkal, že jsem na něj zapoměl, ale všem vám patří můj dík.
Pavel Ondra

Týden v Berlíně – kapitola první, první dva dny na CPeurope

odjezd a první kroky

O úterku se toho napsat moc nedá, vstávání v šest ráno a přesun na ÚAN Florenc patří k těm méně příjemným částem akce a následná cesta v autobuse, kterou jsem z 90% prospal také zajímavá nebyla. Zato ihned po příjezdu se začaly dít náramně zajímavé věci.
Jakmile jsme vystoupili do horkého berlínského odpoledne, zjistilo se, že se někde ztratily ze seznamu jména účastníků, kteří jeli s výherci O2 soutěže jako doprovod či společnost a tím nastaly velké zmatky u registrací. Popisovat celý proces nemá smysl, výsledkem byly nakonec kartičky pro všechny, které nás opravňují ke vstupu do prostorů CP a slouží i jako pojistka proti krádeži laptopů a netbooků, takže vše dopadlo dobře.
Stanové městečko se nachází ve třech obrovských hangárech letiště Tempelhoff a navzdory mým počátečním obavám, že jsou stany malé a nic se tam nevleze se ukázalo, že po dni plném aktivit je každý tak unaven, že padne a usne téměř okamžitě.

přednášky

A teď k tomu hlavnímu, k programu. Přednášek jsem absolvoval šest, přičemž zmíním zatím jen dvě, které mě zaujaly nejvíc.
Copyright wars – přednášející velice srozumitelně vysvětlil, proč současné autorské zákony přestávají fungovat v dnešním digitálním věku a na pár příkladech áukázal také, proč si dnes raději lidé jdou stáhnout třeba TV seriál nelegálně z torrentu, než aby využili dostupných oficiálních služeb. Je smutné, že si jej nepřišli poslechnout místo nás spíše ti pánové tam nahoře, kteří všechna ta nesmyslná pravidla vytváří. Třeba by konečně pochopili, že výdělek jejich společností závisí především a hlavně na spokojenosti nás, obyčejných komzumentů.
Yossi Vardi Jeden z hlavních speakerů na CPeurope vykládal o tom, jak podle něj nejlépe založit startup, nebo novou firmu. Jde o izraelského investora, který pomáhal s investicemi do společnosti ICQ, takže s tématem určitě má hodně zkušeností. Vše podal velmi zajímavým a místy humorným způsobem a rady, které určitě poslouží novým zakladatelům se často hodily i nám, ostatním lidem. Navíc na mě zapůsobil nejvíce ze všech, svým stylem vystupování a přednesem a to dokonce lépe, než včerejší Paulo coelho.
Jinak jsem během party navštívil ještě keynote zmiňovaného Paula Coelha, přednášku o free softwaru, přednášku slečny o audiopodcastech, mimochodem velmi energická mladá dáma a nakonec jsem si poslechl něco o seskupení berlínských žen, které začaly podnikat v oblasti technologií a sdružily se pod organizací Berlin geekettes.

ostatní a závěr

Včera v noci jsme s ostatními CZcampuseros také podnikli i výlet do Berlína, zastavili se u Braniborské brány na náměstí Podsdammer platz a přes Sony centrum vše završili na druhém náměstí, tentokrát Alexanders platz.
Všeobecně se dá říct, že zázemí je tu fajn, sprchy mají sice studenou vodu, ale na nic jiného si já osobně nestěžuji. Jídlo je dobré, vody dostatek, elektrických a síťových zásuvek je tu až až a všude kolem pobíhá a prochází se spousta stejně technologicky nadšených campuseros, jako jsem já.
Další článek čekejte po zítří, kdy budu mít za sebou další sadu přednášek.
Pavel Ondra

Týden v Berlíně – kapitola nultá, předehra.

Co a proč?

Na začátku prázdnin jsem vyhrál od společnosti O2 CZ dva lístky na Campusparty v Berlíně, festival, který se točí kolem technologií, mobilů, soc. médií, ale i takových věcí jako je astronomie a biotechnologie. Kromě mě se z česka do Berlína na letiště Tempelhoff vypraví ještě dalších asi 200 lidí a také odhadem 10000 nadšenců z celého světa.

Na akci na nás čeká spousta přednášek a konferencí na nejrůznější témata a také se budeme moci poznat s lidmi kteří mají podobné zájmy jako my. Navazování nových známostí a získávání zkušeností, to je hlavní důvod, proč do Berlína jedu. Tím druhým je také to, že bych si rád prohlédl některé pamětihodnosti města a zažil Berlín, jak se říká, na vlastní kůži.

Na co se chystám

Pro představu, o čem Campusparty je, vypíšu zde pár témat, která jsem si z programu během včerejšího dne vybral. Je to seznam čistě osobní a předběžný, není zaručeno, zda se na všechny akce dostanu.

Copyright wars in 21st century – téma je jasné, duševní vlastnictví, autorská práva a vše, co s tímto nanejvýš horkým a aktuálním problémem souvisí.

Podcasting – Pro mě jednoznačná volba, drtivá většina přednášek se soustředí na obrázky, videa a podobně, pro mě jako nevidomého je téma o audio podcastech opět jednoznačná volba.

Internet of things – O tom, jak se internet z počítačů dostává čím dál víc do ostatních zařízení, spotřebičů, automobilů a podobně.

The life of a Cyborg – Přednášející je barvoslepý člověk, který si zkonstruoval elektronické zařízení, díky kterému může barvy místo zraku vnímat sluchem.

Ostatní přednášky budou na témata, jako je rozhraní mezi lidským mozkem a počítačem, výzkum planet podobných zemi mimo sluneční soustavu a spoustu dalších.

Chcete sledovat?

Vlastníte-li účet na twitteru, můžete mé zážitky a postřehy číst přes účet @pavelondra2005

Chcete-li číst přízpěvky od všech čechů na akci, doporučuji opět twitter účet @CZcampuseros a pro přízpěvky ode všech lidí z celého světa sledujte hashtag na twitteru #CPEurope

Pokud twitter nemáte, můžete číst blogové přízpěvky na adrese www.czcampuseros.eu

Čeští účastníci jsou na twitteru velmi plodní a tak se určitě dočtete spoustu zajímavých věcí. Spousta z nás, včetně mě bude samozřejmě i blogovat na web, takže pokud vás Campusparty zajímá, nebudete určitě o nic ochuzeni.

Netřeba dodávat, že hodně lidí bude určitě používat ke sdělování svých dojmů i služby instagram, spousta uživatelů dnes razí heslo, obrázek vydá za tisíc slov a nepochybuji, že hashtag na instagramu #CPEurope bude pro fotonadšence rovněž velice bohatým zdrojem informací.

Závěr

Těším se do Berlína, dozvím se spoustuzajímavých věcí, doufám, že potkám zajímavé lidi a rovněž bych rád při poznávání krás německé metropole získal městský odznak na geolokační službě foursquare, po Pařížském můj druhý v pořadí.

Takže čtěte twitter, blog, koukejte na instagram a v příštím přízpěvku doufám již z Berlína naviděnou.

Pavel Ondra

Spectu – interaktivní jídelní lístky i pro nevidomé

Představte si následující situaci: Nevidomý člověk si chce zajít na oběd do restaurace a zrovna není po ruce vidící kamarád, přítel/přítelkyně. V této situaci nemá moc možností, jak se dostak k nabízeným pokrmům a nápojům v jídelním lístku. Je tu sice možnost, že restaurace má svůj jídelníček vystavený na webu anebo si jej dotyčná osoba může nechat přečíst od někoho z obsluhy v restauraci.

Spectu – možná revoluce

Co kdyby ale existovala možnost, objednat si v restauraci bez asistence jakékoliv vidící osoby přímo od stolu? Řešením se v budoucnu možná stane aplikace Spectu, určená pro tablety Apple ipad, vyvíjená zde v české republice.

V každém ipadu je totiž již od základu zabudovaná technologie, která umožňuje nevidomým tablet plně ovládat za pomoci sady speciálních dotykových gest. Když jsem tedy o projektu Spectu zaslechl, hned první věc, která mě napadla byla, zda by bylo možno na ipadu i aplikaci Spectu za pomoci technologie pro nevidomé plně ovládat.

A funguje to?

V zásadě se dá říct, ano, funguje to. Půjdeme-li ale trochu do hloubky, zjistíme, že to zas tak jednoduché není. Nebudu zde zabíhat do detailů, řeknu jen tolik.

Prohlížení jídelního a nápojového lístku je možné a vybrat z něj určenou položku a tu zaplatit také lze. Ovládání ale není tak pohodlné, jak bych si přál. Některá gesta odečítače pro nevidomé nefungovala jak měla a došlo i k situaci, kdy, aniž bych si všiml se mi aplikace z ničeho nic přetočila do režimu landscape „ipad na šířku“.

Nejde ale o vysloveně chybu aplikace, spíše jde o to, že vývojáři si od začátku neuvědomili, že by aplikace mohla být použitelná i pro nevidomé. To se ale, vypadá to, od včerejška změnilo a pokud se vše bude ubírat správným směrem, je tu reálná šance, že si nevidomý v restauracích budou moci objednávat a platit jídlo bez vidící pomoci velmi pohodlnou a jednoduchou cestou.

Závěr a video

I přes to, že je aplikace teprve v začátcích, co se týče ovládání pro nevidomé, ji již teď lze použít. Aby jste mi věřili, že to opravdu funguje, přikládám zde odkaz na video, které jsme včera s pány ze Spectu natočili.

Spectu – interaktivní jídelníčky na ipadu i pro nevidomé

Na konec bych chtěl poděkovat Jakubovi Šumanskému a Tomáši Zalužanskému ze Spectu, že o problematiku přístupnosti pro nevidomé projevili zájem a že byli ochotni aplikaci předvést a případné problémy i řešit. Určitě se těším na další vývoj a pokud se něco změní, budu o tom opět něco psát.

Pavel Ondra

Západní čechy autemi pěšky.

Západní čechy autemi pěšky. Aneb co vše jsem stihl kromě filmového festivalu.

V tomto článku bych se s vámi rád podělil o zbytek zážitků, které jsem měl během minulého týdne, kdy jsem cestoval po západních čechách, konkrétně po Karlovarském kraji.

V úterý ráno jsme vyrazili autem s naší známou z Kynšperka nad Ohří. Naším cílem byly Františkovy lázně, se zastávkou na motýlí farmě poblíž.

Motýlí farma je spíše pro vidící lidi, já z ní moc neměl, tedy neříkám, že by se kamarádka nesnažila mi všechny různé druhy motýlů co nejdetailněji popsat, takže aspoň trochu jsem představu měl. Jedinou zajímavostí byl tak nedávno pošlý motýl, kterého jsem si mohl v klidu prohlédnout, no poněkud morbidní, ale je nutno podotknout, že místní zřízenkyně byla dost ochotná, zřejmě s nevidomými návštěvníky nějaké zkušenosti už měla.

Z motýlí farmy jsme zamířili rovnou do centra města Františkovy lázně. Prošli jsme se po kolonádě a po parku a cestu jsme završili u pramene Sv. Františka a u jeho sošky. Ta byla již notně ohlazená, traduje se totiž, že pokud se žena dotkne jistých nejmenovaných partií sošky, přinese jí to plodnost a pěkné zdravé dítě. Nakonec jsme výlet zakončili v malé kavárně na lázeňské kolonádě.

Odpoledne jsme z Františkových lázní zamířili na zříceninu hradu Hauenštejn „Horní hrad“, kde tou dobou zrovna probíhalo umělecké sympozium. Na hradě chvíli pršelo, chvíli svítilo slunce a všude bylo plno umělců a umělkyň, tvořících z různých materiálů spoustu zajímavých věcí. Byly zde sošky ze dřeva, malovalo se zde na kameny a všude bylo slyšet spoustu bouchání a ťukání jak se tvořilo a tvořilo. Pokud jde o hrad samotný, říkám na rovinu, že jsem zažil již lepší. Pojem zřícenina zde platil doslova a do písmene a pokud by mi průvodkyně neukázala hradní cimbuří a nevytáhla nás na věž, vůbec bych nepoznal, že jsem na hradě, spíš to tam připomínalo dosti chaotické staveniště. Ale díky výše zmiňované výstavě se mi přece jen prohlídka docela líbila.

Pátek, druhý den, který jsem strávil jinde než na filmovém festivale jsme cestovali tentokrát na druhou stranu a to do Mariánských lázní. Zde stojí za zmínku zpívající fontána, která každou hodinu hraje nějakou skladbu a přitom podle ní stříká voda. Jinak jsme ve městě už nic zajímavého nepotkali a tak jsme zamířili na nedaleký kopec, kde se nachází park Boheminium, ve kterém jsou umístěny miniatury staveb z celého česka. Jde především o hrady, zámky, věže a rozhledny, ale hned na okraji parku stojí například i miniaturní nádraží s vláčkem na elektřinu. Některé modely byly za plotem a přístup k nim možný nebyl, ty , které ohrazené nebyly jsem si ale mohl docela pohodlně prohlédnout. Mít možnost zjistit, jak ve skutečnosti vypadá třeba takový Karlštejn je zážitek k nezaplacení.

A z Boheminia jsme doslova a do písmene seběhli zpět k autu. Někoho, už nevím koho napadl šílený nápad, zvolit místo asfaltové cesty travnatý svah, určený pro koloběžkáře, docela prudký a dlouhý, divím se, že jsme si po cestě nerozbili ústa.

A to bylo vše, popisovat tu, jak jsme nakupovali v Tescu opravdu nebudu. Týden v karlovarském kraji utekl jako voda. Vše se vydařilo, vše jsme stihli a viděli zas další kus naší republiky. Pavel Ondra

Vary, den druhý

Pokračujeme reportem ze včerejška, čtvrtka 5. července o mých zážitcích z karlovarského festivalu „KVIFF“

Ráno jsme zjistili s překvapením, že navzdory našim plánům se nám nějak ještě podařilo zachránit jednu vstupenku na film a tak jsme místo plánovaného odjezdu až někdy ve tři vyrazili do města filmu, lázní a rusů již v jedenáct. Ihned po příjezdu jsme již s jistotou o směru cesty zamířili k Termalu. Během cesty jsem se stačil domluvit s Kubou z Chomutova „@fremycz“, který na mě čekal v internetové kavárně Metro, kterou spravovali mladíci z českého Microsoftu.

Máma šla na film Poslední krok a my s Kubou jsme seděli v relativně příjemně klimatizované kavárně a povídali si. Kuba mezi tím ještě zkoušel soutěž sejmul mě windows phone, ale o tom určitě poví víc ve svých článcích.

Ve čtyři pak přišel sraz Kv pijatika, organizovaný místními twitter nadšenci. Sešli jsme se ve Smetanových sadech u květinového data, rozsadili se do prostoru na trávník a debatovali jsme, povídali, řešili vše možné i nemožné a do toho se fotili a dělali spoustu dalších věcí. Podle prezenční listiny se na srazu údajně sešlo něco kolem čtyřicítky twitter nadšenců z celé republiky. Dešťová přeháňka asi po hodině pijatiku rozehnala do všech směrů, do pizzerie, do baru a některé, včetně mě i do správkárny mobilů, kde pracuje jeden z místních.

Tím tak nějak neoficiálně zkončila oficiální část pijatiky. Kolem půl sedmé jsem se na základě check-inů několika lidí na foursquare přesvědčil o tom, že se bude opakovat nejspíše situace ze středy a že se neoficiální twitter session opět završí v F-baru v patře hotelu Termal. A vzkutku tomu tak bylo, sesedli jsme se u dvou stolů, pili jsme a povídali a dobrou vůli při tom měli, jak praví jedna známá pohádka.

Na závěr by se slušelo poznamenat, že pro mě KVIFF nebyl ani tak o filmech, jako spíš o poznávání lidí. Za ty dva dny jsem jich naživo poznal opravdu dost. Vyjmenovávat je tu všechny nebudu, ale za všechny mohu určitě zmínit Honzu „@hukkv“, Davida „@davidgrudl“, Kubu „@unreed“ a Michelle „michelle_lskt“. A samozřejmě opět bylo velmi milé setkání s Kubou V „@fremycz“ a Ivanem „@codeas“, které už jsem znal z dřívějška. Všem dík za fajn setkání a zase nělkdy naviděnou „čti naslyšenou.“

Pavel

Poznámka: jména v závorkách jsou twitter přezdívky

Vary, den první

Včera jsem se konečně po mnoha letech, kdy mi vše nevyšlo, jak bych rád, dostal na filmový festival v Karlových varech „dále již jen KVIFF.“ Zde přináším krátký report z prvního dne z mého, trochu odlišného pohledu.

Už v pondělí jsem si u hotelu Termal vyzvedl třídenní festival pass, držitelé průkazu ztp a ztp/p mají na tuto kartu docela velkou slevu. Na včerejšek jsem měl vyhlédnuté dva filmy, Lawčrence z Arábie a snímek Příliš mladá noc. Pro to, abych si zarezervoval příslušné vstupenky jsem už byl v úterý ráno v sedm hodin vzhůru a odesílal rezervační SMS… a modlil se, aby už nebylo příliš pozdě. Štěstí přálo a oba snímky jsem si úspěšně zarezervoval.

Středeční ráno bylo takové všelijaké, na obloze se to honilo, chvíli svítilo slunce, chvíli zas ne. U hotelu Termal byla již před osmou pěkná fronta, není divu, Lawrence z Arábie byl jedním z vrcholů celého KVIFF. Popisovat film tu nebudu, na to si možná vyšetřím prostor v samostatném blogpostu, byl výborný, velkolepý, epický… a šíleně dlouhý. Čtyři hodiny utekly ale velmi rychle a my byli najednou z velkého sálu hotelu Termal venku a začali se rozkoukávat, cože se to v těch Varech kromě promítání filmů vlastně děje.

Přímo u Termalu je spousta stánků s občerstvením a pitím. Kromě bageterie je zde taky koktejl bar a minimálně dva stánky s grilovaným masem a spoustou dalších pochutin podobného druhu. Pivo a ostatní chlazené nápoje jsou samozřejmostí. A na ulici T. G. Masaryka je toho taky spoustu, mekáč, kafebar Perla atd atd.

Po rychlém občerstvení se jsme se jen tak procházeli, než jsme se kolem třetí potkali s kolegou z twitteru „@hukkv“. Ten nám pak udělal doprovod při prohlídce města, kolonády s vřídly, předváděčky audi a domu české televize.

A poté, co nám akýsi slovenský chalan oznámil, že film Příliš mladá noc je „volaký čudný“ jsme zbytek večera strávili v F-baru v Termalu ve společnosti několika dalších známých z twitteru „Michelle, David a pár dalších“.

Toď mé krátké postřehy z prvního dne, na dnešek máme naplánovaný film Poslední krok a od čtyř hodin twittersraz ve Smetanových sadech.

Pavel Ondra