Agora, workshop o ICT pro nevidomé, dojmy účastníka

V Brně se toho tenhle víkend dělo hodně. Jednak nám sem přivezli růžový tank, začala výstava Kmeny 90 a taky se do moravské metropole sjeli nevidomí lidé z celé republiky a Slovenska. Rozkopané koleje u Hlavního nádraží nezabránily asi 40 zrakově postiženým nadšencům setkat se v budově bývalé lékařské fakulty, ve středisku Teiresiás na již pátém běhu akce Agora, workshopy o informačních technologiích pro uživatele s těžkým postižením zraku.

Já jsem se letos rozhodl, že se téhle akce zúčastním, ze tří důvodů, jednak jsem chtěl potkat nevidomé kamarády, druhak jsem si chtěl vyčistit hlavu od masírovacího týdne a za třetí jsem se chtěl naučit věci, které by mi byly k užitku jak v mém soukromém tak pracovním životě.

Podařilo se mi tyhle tři cíle splnit? Na to se pokusím odpovědět v dojmech z celé akce.

Celý příspěvek

Zaostřeno 3, Já, hrdina.

Letošní prázdniny, mám akcemi, opravdu nabité.
První větší akcí byl turnaj v Dublinu, o kterém napíši snad později.
Druhou, neméně povedenou, akcí byl integrační zážitkový kurz Zaostřeno, který pořádalo sdružení Život trochu jinak od 9. do 17. srpna v Lelekovicích u Brna.
A právě tomuto kurzu bude věnován následující text.

Celý příspěvek

Tmavomodrý festival 2014

Tmavomodrý festival, výstava kompenzačních pomůcek pro zrakově postižené a hudební přehlídka dětí z česka i ze zahraničí, je již tradiční součástí mého květnového programu asi tak od doby, kdy jsem dostal svůj první počítač. A jak to tak počítám, letos jsem tuto akci navštívil již po patnácté.
A mé dojmy si můžete přečíst v tomto článku.

Celý příspěvek

Svatováclavský vandr

Od pátku 27. do neděle 29. října pořádalo občanské sdružení Život trochu jinak (dále ŽTJ) skromný dvoudenní vandr po kraji v okolí Havlíčkova Brodu.
Jelikož jsem zrovna měl volno, žádná cesta na fotbalový turnaj, žádná konference, žádný výlet vlakem, rozhodl jsem se, že je na čase trochu provětrat spacák a karimatku a protáhnout si nohy při nějakém tom vandrování po přírodě.

A tak jsem bez váhání podal přihlášku, vzápětí obdržel potvrzení o účasti a najednou byl pátek odpoledne, já si zabalil krosnu a vyrazil vstříc nevšednímu víkendu.

Celý příspěvek

O nevidomých a počítačích v Telči – ICC 2013

Letos se v Telči konala akce velmi ojedinělá a velmi zajímavá.

Šlo o tábor pro mladé zrakově postižené lidi ve věku od 17 do 21 let.
Tábor se jmenuje ICC, „International camp on computers and communication“ a já se jej letos zúčastnil již potřetí.

byl jsem na táboře v roli lektora a v tomto článku bych se s vámi rád podělil o své dojmy a zážitky z této velmi zajímavé a přínosné akce.

Celý příspěvek

Tmavomodrý víkend

Letos, stejně jako loni, předloni, před před loni… a tak dále, se konal, již 24. ročník hudební přehlídky nevidomých hudebníků a souběžně s tím i výstava kompenzačních pomůcek pro zrakově postižené, Tmavomodrý festival-.

Ten letošní byl pro mě trochu jiný a opět, jak je mým zvykem, se o své dojmy krátce podělím.

Celý příspěvek

Rome-trip, aneb do Říma nejen za historií

Pokud čtete můj twitter či gfacebook, víte, že zítra odlétám na pár dní do Říma. Vracím se domů v sobotu a mezi tím hodlám dělat spoustu věcí a navštívit spoustu míst.

Jakožto vášnivý pisatel jsem se rozhodl, že se o své zážitky budu průběžně se všemi dělit a to hned několika způsoby. Jednak budu psát na twitter krátké postřehy pod hashtagem #rome-trip, také budu psát tipy na foursquare a nakonec budu vše, co se mi zdálo zajímavé sepisovat do tohoto blogpostu, který se pokusím průběžně aktualizovat, tzn. každý večer napíšu kus článku, doplním ho sem a aktualizaci zveřejním.

Důvodem je to, že jsem toho názoru, aby se dojmy a postřehy psaly za čerstva, po návratu to člověku všechno rychle splyne dohromady, alespoň já mám tyhle zkušenosti. a mimochodem, možná se objeví i foto na instagramu pavelondra2005, ale to asi spíš jen pár snímků, na androidu je tahle aplikace poněkud méně použitelná.

Co mám v plánu

Proč vypisovat sáhodlouze, kam se chystám a co chci vidět, když se to dá udělat jednodušeji. Ve svém profilu na sociální síti foursquare jsem tedy stvořil Seznam se všemi zajímavými místy, která plánuji navštívit.

Není samozřejmě jisté, zda je navštívím opravdu všechna, ale zase si říkám, že lepší si připravit takhle něco dopředu, než pak nevědět kam se vrtnout dřív.

A na konec první části specialitka, vypadá to, že vyzkouším v praxi, jak se používá technologie NFC pro čtení popisků k exponátům v muzeu, což je taky jeden ze způsobů, jak tyto zpřístupnit nevidomým lidem.

Takže pro dnešek končím, pokud chcete sledovat live, sledujte twitter či facebook, zítra večer připíšu další kus, doufám že už z Itálie.

První den, spíše letecký.

Ti co četli twitter už ví, že jsem se úspěšně dostal do Říma a stihl jsem už projít i kus města. Celé to začalo ráno v Brně, odjezdem vlaku eurocity, směr Vídeň, který, světe div se, neměl spoždění. Cesta byla bezproblémová, na nádraží Vídeň Simmering jsme dorazili kolem čtvrt na deset, jak bylo v plánu.

Metrem jsme se pak přemístili na další nádraží, tentokrát Vídeň Mitte, odkud odjíždí vlakový spoj přímo na letiště, tak zvaný City airport train. To, že jsme se v metru vůbec nezajímali o nějaký nákup jízdenek dodávám už jen na okraj.

Na letišti šlo vše jako po drátku. Nejdřív jsme odevzdali zavazadla a pak si nechali u bezpečnostní kontroly zkontrolovat příruční baťůžek, což proběhlo velmi rychle, co chcete kontrolovat na třech bagetách, jablkách a banánech.

U brány na odlet jsme měli být už ve dvanáct, abychom stihli nahlásit hendikepovanou osobu, což znamená, že nás do letadla pustili jako první. Háček byl v tom, že za deset dvanáct se nezdálo, že by od dané brány odlétalo cokoliv směrem do Itálie. Až na poslední chvíli nám jakási slovenka zjistila, že místo odletu přesunuli, což bylo velice „rozkošné“.

Popisovat let je zbytečné, byl bezproblémový a hladký, jakmile jsme se dostali přes hory a zamířili na Jadran, veškerá oblačnost zmizela a udělalo se velice hezky.

V římě jsme se na letišti dost motali, Ital, který nás čekal nedokázal jednoduše říct, kde nás čeká a tak jsme ho museli ještě telefonicky shánět. Když jsme se pak přidali k němu do jeho Fiatu, vydali jsme se na hodinovou cestu do města, která se neobešla bez zuřivého troubení, typického pro italské řidiče.

Ubytování je tu velice prapodivné, pokoje jsou takové jakési zastaralé, po příjezdu ještě synovec místního majitele začal okamžitě opravovat vodu na záchodu, který tekl nebo něco takového. Postele jsou tu jak v nemocnici, takové staré a nic moc. A to už ani nedodávám, že víno, které nám slibovali při kupování zájezdu na slevomatu chutná taky velice prapodivně a ne moc dobře.

Co říci k Římu jako městu? Je plné turistů, motoristů, automobilů a jiných vozidel. Ozývá se troubení a přejít přes přechod je občas úkol docela nadlidský. Nedovedu si představit, že bych tu měl bydlet a pohybovat se sám. I vidící člověk jako moje máma prohlásila po chvíli, že řím je strašně chaotické město.

Kousek od našeho ubytování leží hlavní vlakové nádraží Termini, takže naše první kroky zamířily tam. Nádraží je obrovské a vzhledem k tomu, že jsme na něj přišli ve špičce, bylo přecpané k prasknutí lidmi. Samozřejmě je i tohle nádraží propojeno rovnou s metrem, do kterého se z hlavní haly dá dostat po soustavě jezdících pásů.. Metro je přehledné, jízdenku si při cestě „nevidomý plus průvodce“ kupuje jen průvodce.

Z Termini jsme se tedy vypravili metrem dvě zastávky na stanici Colosseo, která se nachází… překvapivě na proti kolosea. To bylo večer samozřejmě už zavřené, ale i tak se okolo pohybovala spousta turistů, většinou anglicky mluvících.

Od kolosea jsme se šli podívat kousek směrem k Forum Romanum, kde bylo zavřeno už taky. Budeme aspoň vědět, jak se na památky v pátek dostat.

Zpáteční cestu na ubytovnu jsme si trochu zpestřili, místo metrem jsme zkusili jet autobusem na náměstí Vitorio Emanueli, které je mimo jiné popisováno jako centrum všech možných etnik ve městě. Někteří je na foursquare nazývají dokonce Rome Chinatown. A skutečně, lidí z Číny, Indie či Bangladeše tu bylo opravdu hodně, spousta z nich samozřejmě prodávala vše možné i nemožné.

Na závěr jsme se zastavili v náhodně zvoleném baru, kde jsme měli docela štěstí, horká čokoláda za 2,5 EUR je v centru Říma docela rozumná cena myslím.

Teď sedím na ubytovně, dopisuju blogpost a už myslím na zítřek, máme v plánu navštívit Vatikán. Zde bychom chtěli zvládnout prohlídku Svatopetrského náměstí a baziliky, plus zkusit zjistit, jak je pro nevidomé přístupné muzeum Vatikánu.

Další várku tedy čekejte zítra večer.

Den druhý, pomátky křesťanské i jiné.

Bolí mě nohy, jsem utahaný a nanejvýš spokojen. Od půl deváté jsme prakticky nonstop na nohách a až teď jsme konečně zakotvili na naší „úžasné“ ubytovně. Jsem plný zážitků a hned se o ně s vámi podělím. Než vše třeba zapomenu.

To, že bylo o půl deváté ráno metro natřísknuté k prasknutí asi ne třeba nějak komentovat, Praha, Brno nebo Řím, všude jezdí lidi ráno do práce v MHD a všude to vypadá stejně. Davy lidí, noviny, mobily a hudba ve sluchátkách. Jen na nevidomé s bílou hůlkou asi v Římě nejsou zvyklí, prý vypadali občas dost rozpačitě.

Takže jsme vyjeli z náměstí Vitorio Emmanueli a po šesti zastávkách jsme vystoupili na metro Ottaviano, odkud to je už jen co by kamenem dohodil ke vstupu do Vatikánu. Ten byl takhle po ránu poloprázdný, takže se nekonaly žádné dvouhodinové fronty, kterými nás lidi před výletem strašili. Nicméně se to neobešlo bez prohlídky zavazadel, podobné té na letištích.

První zastávku jsme udělali v bazilice Sv. Petra, kde jsme absolvovali výstup k vršku kopule. Jeho první část se jede výtahem na nižší úroveň, odkud se dá samozřejmě přehlédnout celé město, ale taky se tu dá třeba i posvačit.

Schody byly nejdřív rovné, pak se ovšem začaly stáčet a čím výše jsme lezli, tím se prostor zužoval, „klaustrofobikům bych tuhle cestu rozhodně nedoporučoval.“ Údajně na vrchol vede něco kolem pětiset schodů a když už jsme dosáhli cíle, docela bych tomuto tvrzení věřil.

Jestli je z vrcholu hezký výhled nevím, zato je odtud ale slyšet nepřetržitý ruch města, který občas doplní zvuk projíždějícího vlaku. Rovněž zdi kopule jsou zajímavé i po hmatové stránce, plné různých ozdob a kudrlinek.

Zpět dolů se šlo už lépe, po cestě jsme se stavili ještě na ochozu, odkud se dá přehlédnout celý obrovský prostor interiéru baziliky. Opět je zajímavé slyšet ruch všech těch lidí, kteří kostel procházejí a jak se ty zvuky v prostoru rozléhají.

Závěr patřil samozřejmě prohlídce vnitřku baziliky a všemožnému hmatovému prohlížení a zkoumání.

Těch soch a sloupů, co jsem si prohlédl byla spousta, zajímavé na tom všem bylo, jak si v tehdejší době umělci se svými díly vyhráli. Jedna socha měla z mramoru vytesané šaty, na kterých bylo možno hmatem zjistit každý záhyb a tak to pokračovalo i se vším ostatním. Různé ozdoby na sloupech, vytesané holubice a dokonce i opánky jedné sochy, vše do nejmenších detailů a velice zajímavé.

Po katedrále následovala svačina kousek od vatikánu a rychlý přesun na Andělský hrad. Zde toho k prohlížení moc nebylo, tedy alespoň pro mě ne.

Zakotvili jsme v jedné minikavárně, kde měli velice zvláštní systém. Modré stolky byly jen na kafe, u červených jste si mohli dát i jídlo. Samozřejmě, pokud jste chtěli sedět a mít při tom výhled na Vatikán, museli jste sedět u červeného stolku.

Na hradu jsme se tedy moc nezdržovali a po zběžné prohlídce a pauze na zmíněnou kávu jsme se přes Andělský most vydali dále. Na mostě nás zaujal člověk, co si chtěl vydělat na bubny a sbíral peníze tak, že bubnoval na vše možné, od hrnců, přes bandasky až po krabice.

Od andělského mostu jsme se se zastávkou v kostele Sv. Salvatora přesunuli na náměstí Piazza Navona, které je vyhlášeno několika fontánami od Berniniho.

Nejznámější je asi fontána čtyř řek, kde vytéká voda několika proudy a ty reprezentují čtyři světové řeky, Dunaj, Ganga, Rio de la Plata a Nil.

Finální část cesty jsme šli přes Fontánu di Trevi, kde bylo asi nejvíc turistů a která byla už takhle na večer podle slov průvodkyně velice působivě nasvícená.

Konečnou stanici představovalo Španělské náměstí s krátkou zastávkou v Mc Donnald následovanou výstupem na známé Španělské schodiště. To má údajně 130 stupňů a u jeho vrchní části je také stanice metra.

Na schodech to vypadalo docela rušně, všude chodili a seděli lidé, odpočívající po výstupu nebo po celodenním výletu.

Zbytek šel rychle, metrem ze stanice Spagna zpět na stanici Vitoria Emmanueli, na proti které leží malá a velice levná kavárna. A pak už zpět na ubytovnu.

Druhý den hodnotím jako velice vydařený. Nejvíce dojmů mám asi z baziliky a z andělského hradu. Tam sice nebylo co zkoumat, ale za to měl velice zvláštní atmosféru. Zítra se budeme věnovat památkám spíše starověkým, koloseum, forum romanum a muzeum Capitolini. Dál se uvidí, pořád doufám, že najdeme ten vyhlášený kebab.

Den třetí, starověké památky

Poslední celý den pobytu v Římě mám za sebou a teď nezbývá, než dojmy z něj sepsat do tohoto článku.

Ráno jsme se rozhodli, že se místo vození se metrem projdeme a zamířili jsme pěšky rovnou ke koloseu. Tam bylo ještě docela poloprázdno a tak se žádné fronty nestály. Vstupenky pro nevidomého a průvodce mají úplně zdarma.

Koloseum jsme si procházeli sami, pro nevidomého tam toho ale moc k prohlížení není. Zajímavé jsou určitě staré rozbořené zdi, na které se dá sáhnout a také fragmenty různých desek a kamenů s vytesanou výzdobou.

Nijaká atmosféra se nekonala, skoro celou dobu byl slyšet ruch velice frekventované silnice, která kolem objektu vede. Na druhou stranu tento dojem asi mám jen já, ostatním se tu asi docela líbilo, turistů byly všude mraky.

Od kolosea je to jen pár kroků k Forum Romanum, kde se opět zdravotně postižení pouští i s průvodcem zdarma. Tady to byla spíše delší procházka s častým zastavováním na focení různých částí starověkých budov. Nejznámější památkou tu byl Titův oblouk a mě osobně zaujal kus zdi opodál, na které bylo možno nahmatat vytesané kytice a listy, součást starověké výzdoby.

Svačina, občerstvení a krátký přesun k muzeu Capitolini. Tady sice slibované NFC popisky nebyly, nebo jsme je neuměli najít, bylo tu toho ale o mnoho více zajímavého.

Nejen, že ZTP vstup je opět zdarma, navíc se nikdo ani nijak divně netvářil, když jsme se zeptali, zda je možné na exponáty sahat. Už měli pro ten případ připravené gumové rukavice, které zabraňují poškození exponátů osaháváním.

A že tu k osahávání byla pěkná spousta věcí. Za všechny jmenuji jen pár: socha typického římského vojáka v brnění, nadživotní socha císaře Hadriana, sarkofág s výjevy z bitevní scény „asi nejlepší objekt, který jsem si prohlížel“ a nakonec socha a bista Marca Aurelia.

Některé exponáty byly už omlácené, sochám chyběly ruce, nosy i jiné části těla. Naopak některé, jako výše zmíněný sarkofág byly zachovalé a vyvedené do takových detailů až jeden žasl.

Něco je číst o sarkofázích, sochách a vykopávkách v knížkách nebo o nich poslouchat ve filmech, ale něco úplně jiného je, moci si na něco z toho sáhnout.

To, že nám trvalo asi deset minut, než jsme se v muzeu vymotali a našli toalety je asi docela podružné a pro tento článek nepodstatné.

Dalším plánem bylo sjet autobusem na nádraží Termini a odtut to vzít pěšky k bazilice Santa Maria Maggiore, leč plány jsou jedna věc a činy druhá,.

Jakmile jsme dojeli na Termini, zjistili jsme, že první vycházku po nádraží po příjezdu do Říma jsme podnikli jakýmsi bočním vchodem jen do části, odkud jezdí metro. Dnes jsme z autobusu vyšli přímo před hlavním vchodem. Moje nadšená věta: „Jdeme prohlížet vlaky,“ hovoří za vše.

Takže jsme si dali kafe a šli jsme se dívat po nádraží. Má 29 nástupišť a vlaky jezdí odtud po celé itálii, Miláno, Pisa, Benátky a určitě i dál.

Dále jsme se chystali, že půjdeme už vážně do baziliky. Opět jsme se zas jen chystali. Kousek od nádraží jsme narazili na donner kebab. Asi netřeba rozvádět.

Kebab mají dobrý, maso vynikající, zeleninu i omáčku super, dokonce do něj narvali i hranolky. Jen ta tortila je docela divná, v Brně na nádraží ji mají lepší. Ale dostali jsme i airan „typický nápoj ke kebabu,“ a to se cení.

Nakonec jsme se ale do Maria Maggiore dostali, hned u vchodu si máma všimla, že na ceduli mají qr kódy, které jsem jí už dříve popsal. Tyhle bohužel vedly jen na odkaz na aplikaci v itunes, což pro mě teď už ztrácí smysl.

Bazilika jako taková byla hezká, mě zaujala velmi zvláštně zdobená křtitelnice ve tvaru lastury. Jinak to byl další z kostelů se zajímavou výzdobou, na něco se sáhnout dalo, něco bylo přehrazené.

Finále celého chození po Římě jsme udělali v chrámu Sv. Pavla za hradbami, kde mají údajně ležet i ostatky tohoto světce. Jestli tomu tak je a jestli jsou pravé nevím, každopádně jsme si chrám celý prošli, což nějakou dobu zabralo, je dost dlouhý. Vypadá ale prý hodně zajímavě, dlouhá jakoby síň s dvojstupem sloupů po krajích. Věřící sice nejsem, ale když už nic jiného, aspoň jsem navštívil hrobku světce mého jmenovce.

závěr

Psát zítra o tom, jak jsem šťastně doletěl domů nebudu. Celé to tedy ukončím už teď a tady. Řím se mi líbil. Ze starověkých památek mě zaujalo Forum Romanum, zklamáním bylo trochu koloseum.

Z těch ostatních si asi nejvíce zapamatuji výstup na kupoli baziliky Sv. Petra a prohlídku interiéru.

Nejlépe prochozené máme asi muzeum Capitolini, kde si toho člověk může nejvíce prohlédnout a udělat si představu o starověké kultuře.

Ostatní věci okolo jsou podružné. Nádraží Termini je obrovské. Metro tu mají jak nové tak staré, soupravy na trase B jsou staré a ty na trase A nové, i jejich hlášení zastávek je lépe srozumitelné.

Na to, že jsme za celou dobu potkali jen jednu nevidomou osobu a to ještě slabozrakou tu mají všude vodící reliéfní linky a dokonce i v použitelném stavu. Chybí tu ozvučené přechody, což by byl asi docela problém, ty zmatky na silnici se mi vůbec nelíbily.

Z výletu mám dobrý pocit, památek jsem si užil, toho ostatního taky. I na kebab došlo a dnešek jsme dokonce završili v nedaleké čínské restauraci, „místní číňany dost nemusí.“ Jen ubytování mohlo být trochu lepší.

Všem děkuji za pozornost a trpělivost a doufám, že vám čtení tohoto článku i něco přineslo.

Jak se cestuje ve švýcarském stylu?

Když nemusíte do školy na přednášku, vznikne vám dilema. Buď můžete sedět doma a dělat kraviny, nebo můžete podniknout něco nečekaného a neobvyklého.
Vy, co mě znáte víte, co jsem zvolil za možnost, ostatně, jinak bych ani nepsal tenhle blogpost. Takže, slovo dalo slovo a já se najednou ocitl ve vlaku do Prahy, abych si to z hlavního města střihl na Ostravu ve vlaku Flirt společnosti Leoexpress.

Dojmy z cesty

Technické detaily typu vrzání soupravy a podobné věci tu rozebírat nehodlám. Pokud vás ale tohle zajímá, odkazuji vás na blog kolegy Štefana, který s námi dnes absolvoval již druhou cestu vlakem Leoexpress, sám jel už jednou, ráno z Prahy do Ostravy a své dojmy shrnul ZDE
Já se tu budu trochu rozepisovat o čistě subjektivním dojmu z cesty a také o prohlídce intranetového rozhraní ve vlakové wi-fi.
Když jsme vyjeli z Prahy, byli jsme, jak už tomu v dnešní době bývá zvykem, přivítáni stewardkou na palubě vlaku v češtině a potom i v angličtině. Troufám si říct, že anglicky mluvící cestující by jí určitě rozuměli a její přednes zněl docela profesionálně, alespoň podle mě. Když občas slyším ty huhňavé a znuděné hlásící ve vlacích Českých drah, otevírá se mi kudla v kapse, takže bych řekl, že tady Leoexpress problém nemá.
Kousek za Prahou přišel pán z vlakové čety s nabídkou občerstvení. Něco měli, něco ještě ne, mám ale takový pocit, že to bylo dáno tím, že v Praze se neměli z čeho zásobovat. Upřímě řečeno, sýrová bageta, kterou jsem si dal, chutnala průměrně. Neříkám, že byla špatná, ale za 39 Kč znám vážně lepší. Na plechovkovém nealko pivu se pokazit naštěstí nic nedá.
Po jídle jsem si začal hrát s vnitro vlakovou sítí, která má sloužit jako webová aplikace pro sledování filmů, poslouchání rádií, či pro získání informací o trase a jízdě vlaku. U tohoto rozhraní se teď trochu více zastavím.

Intranet Leoexpress

Pominu-li to, že wi-fi první půlku cesty spíše nejela, než jela, vypadá webové rozhraní celkem slibně. Kromě odkazů na informace o službách a jízdenkách se zde nacházejí sekce zábava a v sekci informace dvě zajímavé části, informace o trase a informace o jízdě vlaku.
V sekci zábava by mělo být možné pouštět si filmy a rádia, leč ani jedno nefungovalo. Při pokusu přehrát film Ať žijí duchové, na mě vybafla hláška, že bude možná problém s přehráváním, jelikož běžím na mobilním telefonu a ne na desktopu: „že by nepodpora flashe na IOS zařízeních?“, to samé platilo u rádií.
Sekce informace o jízdě už je ale o mnoho zajímavější. Vidící lidé si zde mohou přehrát živý záznam ze dvou vlakových kamer a nadto se zde dá zjistit aktuální rychlost a teplota.
Pod nadpisem aktuální teplota se tedy nachází nepochybně krásně graficky zpracované znázornění teploměru s teplotou, leč bez jakéhokoliv alternativního textového popisku, tudíž pro mě bohužel funkce k ničemu. Naopak funkce aktuální rychlost už alternativní popisek má, navíc je každá změna automaticky čtena, takže pokud si chci zjistit, jak se souprava pohybuje rychle, toto je možné. Je to maličkost, ale potěší.
Výhrady mám ale k sekci informace po trase. Je sice hezké, že se zde píše, za jak dlouho souprava Leoexpress ujede trasu Praha-Ostrava, pokud si ale chci orientačně zjistit, kde se vlak nachází, jaké má zpoždění či jaká je následující stanice, mám jako nevidomý smůlu.
Na stránce je ukázána grafická mapka a pod ní pár odkazů, které vedou na jednotlivá města, kterými vlak projíždí. Odkazy se s čtečkou pro nevidomé hlásí jako nepojmenované, jejich textové popisky jsou z pohledu čtečky pod nimi, tváří se jako obyčejný text.
Mám tedy pár návrhů pro tvůrce aplikace. Jednak by mohli opravit popisky odkazů a jednak by v této sekci mohli nějak textově doplnit informace jako nejbližší stanice, vzdálenost do cílové stanice, doba spoždění a případně i, na kterou kolej či nástupiště vlak v následující stanici přijede, jakmile budou tyto informace k dispozici.
Možná toho chci příliš, ale dle mého názoru, pokud by se toto do systému dodalo, mohli by nevidomí, kteří využívají notebook či mobilní telefon, získat touto cestou velice rychle a jednoduše přehled o své cestě a třeba tak dát i včas vědět svým známým, kteří je mají ve stanici vyzvednout.
Sečteno a podtrženo. Drobná výtka k nepoužitelné informaci o teplotě „je to věc podružná“, větší výtka k informacím o poloze vlaku a s tím související informace o stanicích. Pokud by se toto vše dořešilo, mohl by skutečně být informační systém docela dobře použitelná pomůcka. A asi úplně nejšťastnější bych byl, kdybych si k tomu mohl třeba pustit i to rádio.

Závěr

S Leoexpress se špatně určitě necestuje. Trochu mi vadilo rozložení sedadel v třídě Economy, jsem delší člověk a trochu jsem měl problémy složit nohy. Jinak se ale sluší říct, že cesta vlakem rozhodně rychle utekla a to, že jsme ji skoro celou projeli rychlostí 160 km/h se na tom taky určitě podepsalo.
Až odladí nefunkční wi-fi a polopřístupný informační systém, bude v tomto směru doufejme dosaženo docela velkého komfortu.
Nesmím navíc zapomínat na to, že tahle cesta Leoexpress byla teprve druhá, kterou vlak v Česku podnikl. Proto mám v plánu si počkat a zopakovat si ji někdy, třeba na jaře, kdy už by měl být Leoexpress zaběhaný a všechny mouchy vychytané.
Rozhodně mám ale z cesty jako takové v sobě spíše dojmy pozitivní, to negativní, jako nefunkční wi-fi jsou, doufejme, jen počáteční mouchy.
V příštím článku, až zas s Leoexpress pojedu, se budu věnovat nákupu jízdenek z pohledu nevidomého a to jak přes webový portál, tak přes, v té době již doufám hotovou, mobilní aplikaci, která má být údajně pro android i IOS a podle člověka z Inmite by měla být i přístupná pro nevidomé.