podzimní Agora 2018, část II

Neděle se nesla v poněkud intenzivnějším tempu než sobota. Workshopy byly tři, každý měl hodinu a půl.
Já začal hned ráno s kratší procházkou po Brně, ze střediska na Kounicovu ulici a to proto, abych si v praxi vyzkoušel mobilní navigaci naviterier, která tu s námi sice už nějaký ten rok je leč Brno stále pokryté nemá, tak nám vývojáři přivezli aspoň demoverzi. Je to navigace, která je uzpůsobena s popisy navigačních kroků tak, aby byly co nejlépe srozumitelné pro nevidomé. Mám z toho celého stále dost smíšené dojmy a spíše jsem tenhle workshop bral jako příležitost být chvíli venku, neděle byla oproti sobotě slunečná. Naviterier chci nicméně otestovat naživo, v centru Prahy, kde funguje.

Druhý workshop byl spíše takový sdílecí, o podnikání bez zraku, o přístupnosti webů, o platebních terminálech, o applu a tak nějak všem co souvisí s tím, když chce někdo nevidomý působit jako OSVČ. Bylo to moc fajn, já se konečně dověděl třeba,co je datová schránka a jak funguje, pan Karel to měl vše pěkně nachystané.

A třetí workshop byl, tedy aspoň pro mě spíš takový hrací, neboť pánové nám dovezli mluvící tlačítkový telefon pro nevidomé blindshell a já si připadal jako kdybych se vrátil o deset let zpět, kdy jsem měl stařičkou motorolu a ťukal sms na numerické klávesnici. Každopádně pro lidi, co neradi dotykové telefony vidím v téhle novince opravdu potenciál, stojí to cca 8000 má to vše, co by člověk mohl pro běžný život potřebovat a ovládá se to velice rychle a pohodlně.

No a mezi tím samozřejmě ještě proběhl oběd, zase se roznášela pizza, zase jí bylo asi šest druhů a měli ji moc dobrou.

závěr a poděkování

Letos hodnotím agoru jako naprosto super
Workshopy byly zajímavé, organizace byla super, když někdo potřeboval někam doprovodit, donést kafe vodu, vždy se našel poblíž nějaký dobrovolník.
Výstavu jsem letos nestihl, tak hodnotit nemůžu, ale to co jsem vidět a zkusit chtěl, k tomu jsem se dostal a byly to opravdu velmi zajímavé hračky, myslím, že se v příštích letech v oblasti asistivních technologií máme na co těšit.

úplně na konec bych chtěl poděkovat hlavně Radkovi Pavlíčkovia Josefu Konečnému za další fajn počin, hlavně to, že letos dovezli i zahraniční speakery, bylo by fajn, kdyby jich příště mohlo být třeba více, pokud to bude možné.
Potom si můj nemalý vděk zasluhují všichni dobrovolníci a lektoři a taky dík sponzorům, díky kterým jsme to celé mohli mít letos opět úplně zadarmo, hlavně firmě Deloitte a Světlušce.
Tak snad zas za rok naviděnou a naslyšenou, mám v plánu zkusit si tohle celé z druhé strany a připravit si workshop.

Podzimní agora 2018, část I

První listopadový víkend, 3. a 4. proběhl v prostorách střediska Teiresiás již osmý běh akce Agora, vzdělávací workshopy pro zrakově postižené uživatele asistivních technologií. Já se letos účastnil teprve podruhé a v tomto krátkém textu bych rád shrnul své dojmy.

Jde-li o organizaci před a v průběhu akce, nebudu tu zabíhat do detailů, vše bylo na stejně kvalitní úrovni jako loni, článek viz tady.

sobotní program

O proti loňsku byl program trochu jiný, sobotní dopoledne se neslo v duchu krátkých desetiminutových přednášek, kde nám lidé z různých společností, které se zabývají vývojem asistivního softwaru a hardwaru krátce představili své produkty, ty bylo možno si po přednáškové části vyzkoušet na výstavě a s některými se seznámit více do hloubky v odpoledních workshopech.

Tady bych krátce jen vypíchl dvě zajímavé věci. Letos poprvé jsme měli zahraniční hosty, jednoho holanďana a jednoho španěla. Jak pro anglicky mluvící, tak pro česky mluvící byl zajištěn simultání překlad do obou jazyků a z toho co jsem slyšel na velmi vysoké úrovni, za to opravdu klobouk dolů.

A za druhé, nejzajímavější přednáškou pro mě byla řeč pana J Bloema z holandska, který pracuje v oblasti asistivního softwaru a hardwaru takřka od zrodu téhle tématiky od roku 1993, učil na počítači nevidomé děti v Nigérii a jeho řeč byla opravdu zajímavá a inspirativní.

odpolední workshopy

Odpoledne bylo věnováno dvěma běhům workshopů, každý workshop byl cca na hodinu.

Mým prvním workshopem byla praktická ukázka novinky orcam my-eye. Nebudu teď spekulovat o tom, jak moc je to užitečné a jak moc drahé, to si necháme na jindy. Mě tahle věc zaujala vyloženě z hlediska toho co to je a co to umí po technické stránce.

Jednoduše, přicvaknete si na nožičku u brýlí cca 7 cm dlouhý váleček s kamerkou na předku, kouknete se na třeba papír, co máte v ruce, nebo na dveře, na kterých je nějaká cedule… prostě na cokoliv, kde je něco, co chcete přečíst, klepnete na váleček a během pěti sekund máte text hlasem do ucha přečtený.

Podobným způsobem to umí identifikovat bankovky, strčíte bankovku před brýle a ta se hned přečte.

V praxi to chce pravda trochu cviku, aby se přečetlo opravdu to, co chci, má-li ale člověk trpělivost, lze dosáhnout velmi rychlého a hlavně přesného výsledku. Stránku knížky mi to rozpoznalo bez chyby, nápis na dveřích učebny snad s jedním překlepem.

Hlavní výhodu vidím v tom, že člověk na přečtení třeba obálky, tabule na dveřích, jídelního lístku, nemusí vytahovat z kapsy mobil, celá ta věc je přicvaklá na brýle, je malá a dá se rychle ovládat jednou rukou, takže v druhé mohu držet třeba hůl a tak podobně. Rozhodně bych se k téhle hračce rád na pár dnů dostal a otestoval ji někde v terénu, zda bych si ji chtěl pořídit zatím nevím.

Na závěr k orcam ještě jedna krátká věc, je úžasné kam se technnologie posouvají, když jsem s čtecím hardwarem začínal ve škole, byly to velké stolní skenery. Pak to byly menší, ploché skenery, pak smartphone do kapsy a teď jsme u 7 cm dlouhého válečku co se přicvakne na brýle.

na Druhý běh workshopů jsem si vybral produkty, které dovezl pán ze ˇšpanělska. Šlo o praktickou ukázku dvou věcí, první produkt se jmenuje UFO, je to jednoduché pípátko velikosti asi 3 cm v průměru a v součinnosti s připojeným smartphonem umí různé věci. Například přivážu to vodicímu psovi na obojek a když se mi psík ztratí moc daleko, mobilem pípátko vyvolám a ono začne hlasitě pískat, trochu mi to připomíná takovou tu hračku tile, na hledání klíčů.

Pak to má ještě druhou variantu, kdy rozmístíte pískátek více např. do nějaké trasy nebo různě po prostoru a zase pomocí aplikace si nadefinujete kdy se které spustí, jak hlasitě má to které pískat a spoustu dalších věcí.

Varianta 3 je ale nejzajímavější a nejvíce bych to přirovnal k nedávno spuštěné funkci zkratky v IOS. Pískátko si nalepíte třeba na dveře oblíbené restaurace, v aplikaci si nadefinujete v jaké blízkosti od něj se má ozvat a jakmile se s mobilem přiblížíte, začne to pištět a v aplikaci se třeba načte menu dané restaurace z přednastavených webovek.

Povídali nám, že takových akcí si člověk může vyrobit více sám. Je to rozhodně minimálně zajímavá hračka, jen já osobně stále nevím, zda bych to uměl využít.

Druhou věc, kterou nám pán ze španělska krátce ukázal byla krabička, co se propojí s telefonem, má spoustu senzorů a umí měřit intenzitu světla, teplotu okolí, vlhkost, teplotu objektů, poznávat barvy a číst NFC štítky, na které si můžete nahrát třeba popis nějakého balíčku.

Hlavní výhodou téhle věci je, že člověk si na všechna tahle měření a rozpoznávání věcí nemusí kupovat kvanta speciálních pomůcek ale má vše v jednom a celé se to ovládá přes iphone.

Závěrem k sobotě

Celkově mi ze soboty asi nejvíce v hlavě utkvěly kamerka orcam a ranní prezentace pana Bloema.

A pak samozřejmě jsou nejmilejší okamžiky, kdy potkáte náhodně člověka, s kterým si celý rok jen píšete přes messenger, prohodíte pár slov s nevidomou známou, co jsem ji naposled viděl na táboře před x lety. Stejně na tahle setkání jezdím hlavně kvůli těmhle potkáním, technologie jsou důležité a usnadňují nám život beze sporu, ale socializace je důležitá též.

Zítra čekejte druhou část textu o nedělním programu a celkovém závěrečném dojmu.

jak to bylo na základní škole, krátké zavzpomínání.

Před časem jsem dostal od jedné tuze zvídavé paní pár dotazů na to, jak to vlastně probíhá na speciální škole pro nevidomé, jak funguje vzdělávání, kolik lidí je v jedné třídě a spoustu dalších otázek.

Já sice nejsem žádný odborník na vzdělávání, ze specky mě vyhodili ve čtvrtém semestru a od té doby co jsem byl na ZŠ se toho spoustu změnilo, nic méně mě napadlo, zkusit si zavzpomínat a napsat pár řádků o tom, jak to za nás fungovalo na škole pro nevidomé v Brně. Spíš to berte jako takový nostalgický text s pár praktickými postřehy, žádný návod a už vůbec nečekejte proboha nic odborného.

Co a jak nás učili

Většina předmětů, co se učí na speciální škole pro nevidomé je to samé, co se učí na normální škole, zeměpis, dějepis, psaní čtení, matematika, čeština, cizí jazyky. Je to jen pár rozdílů. Tak například, a na to se mě ptají lidé mimochodem do dnes, hned v první třídě se začne s výukou braillova slepeckého písma. Vidicí děti se učí číst očima, my hmatem. Takže ano, braillovo písmo ovládám dodnes, tyhle věci se nezapomínají.

Všechny učebnice jsme měli taktéž psané v braillově písmu a u odborných předmětů byly tyto knihy doplněny reliéfními ukázkami “v zeměpisu hmatová mapa ČR, v dějepisu například reliéfním znázorněním, jak vypadá třeba takový dórský sloup apod.”

K výukovým materiálům jen doplním, že v dnešní době je již spousta věcí digitalizována, word dokumenty v PC, předčítané hlasovým výstupem. Nicméně u předmětů jako je čeština a nebo cizí jazyk má vždy přednost materiál v braillově písmu.

Jde-li o psaní, za našich let jsme ve třídách používali hlavně Pichtův stroj psaní braillova písma je další dovednost, která se nikdy nezapomíná. Mimochodem ty stroje byly dost hlučné, něco jako když píšete na klasickém mechanickém psacím stroji. A vynásobte si to teď sedmi nebo tak nějak, podle toho, kolik bylo ve třídě lidí.

Pokud jde o to, jakým stylem výuka probíhala. Na speciální škole v Brně nás za našich let bylo ve třídách max do desíti lidí, to proto, aby učitelé mohli vysvětlit všem vše s ohledem na jejich individuální potřeby. Tak například zeměpis. Učitelka vzala reliéfní mapu středních čech, přišla ke každému žáčkovi a říkala, co kde si má nahmatat a co daná věc znamená: “Tady teď saháš na české středohoří a když se posuneš doprava, ta hrubá čára je Vltava.”

A i obráceně: “Tak, tady máš mapu a ukaž mi hmatem, kde leží Vltava.”

Nejhezčí zážitek jsem si teď vybavil z První třídy, kdy nás paní učitelka na hudební výchovu, sama uplně nevidomá, učila číst braillské noty, já si sahal na ta písmena, ona se snažila mě kontrolovat kde a co čtu a najednou bylo na té stránce nějak moc rukou, které si potřebovaly vše otlapkat a zkontrolovat.

Kromě obyčejných předmětů jsme ovšem měli i předměty speciální.

Tak například hned v první třídě jsme každý na začátku vyfasovali svou první bílou hůl, byly to takové neskládací laminátové potvory, co se rády lámaly, když vám na ně někdo stoupl.

Učili jsme se, nejdřív jen po budovách a chodbách školy, jak se s bílou holí správně chodí, aby to bylo bezpečné jak pro nevidomého tak pro okolí. Mimochodem ten pán, co nás učil prostorovou orientaci na prvním stupni byl takový starší, milý, usměvavý pan učitel, taky na něj velmi rád vzpomínám.

Na druhém stupni jsme se pak také učili ve zrychleném režimu, jak číst velká tiskací černotisková písmena a hlavně číslice, tahle dovednost se mi hodí občas dodnes.

Tady jen odbočím, za našich let přišla do prodeje zajímavá hračka, která uměla snímat černotisková písmena a pomocí miniaturních jehliček je převádět do hmatové podoby, ukázalo se časem, že tahle hračka je slepá ulička, nicméně jako zajímavost sem přikládám odkaz na WIKI článek

U elektronických hraček zůstanu, neboť dalším zařízením, které jsme se na ZŠ učili používat a na kterém jsme na druhém stupni psali už všechny slohové práce, byla na tehdejší dobu revoluční hračka Eureka a4 mluvilo to, umělo to tisknout a mělo to braillskou klávesnici.

Sečteno a podtrženo. Na základní škole pro nevidomé jsme se toho učili spoustu. Klasické předměty, přizpůsobené ale nevidomým. Pak také práci se speciálními zařízeními a pomůckami, které nevidomým usnadňují výuku a pomáhají i celkově v životě. Měli jsme speciálně uzpůsobenou výtvarku, hudebku, tělocvik. Na druhém stupni jsme měli předmět vaření, zaměřený na zvládnutí sebeobsluhy v kuchyni.

Jestli je něco, co by se možná dalo brát jako negativní tak je to fakt, že u některých předmětů nebyla látka probíraná do té hloubky, jako tomu je na běžných školách pro vidící. Tohle je jen můj soukromý dojem, ale podložený pár zážitky. Za všechny zmíním situaci, kdy jsme při průpravě na přijímací testy na VŠ narazili s lektorem na pár zádrhelů stylu, ani jeden z pěti nevidomých v kurzu neměl absolutní potuchu o tom, co je třeba vrstevnice.

a jak to vypadalo mimo výuku

Za našich let bydlela drtivá většina žáků na internátu. Moje generace tenkrát totiž ještě skoro slovo integrace, “dnes je trendy výraz inkluze” neznala a pokud nevidomí žáci bydleli na druhé straně jižní Moravy nebo snad až někde u Ostravy, moc na výběr nebylo, nejbližší bylo Brno a internát byl jedinou volbou pro většinu rodičů.

Já měl to štěstí, že jsem do školky chodil u nás ve Zlíně, ale spousta spolužáků ze třídy bydlela přímo na škole už od školky a to po celý týden.

Pozitivní bylo, že jsme měli vše tak říkajíc pod nosem.

Člověk seběhl ráno dvě patra, přešel 50 M přes nádvoří a byl ve škole. Vyrazili jste si zub, přešli jste z budovy a do budovy B a byli jste u školní zubařky.

fajn bylo také, že jsme se tam všichni tak nějak znali, mezi cca 150 lidmi to ani jinak nejde, čas od času jsme si mezi sebou lezli na nervy ale to v takovém malém kolektivu ani jinak nejde.

Fajn byly i různé aktivity, co se pro nás snažili vychovatelé vymyslet, aby jsme jen po školních povinnostech nečinně neseděli a nečuměli do zdi.

Za vše se mi nejvíc vybavují různé besedy, zoolog dovezl živou činčilu a krokodýlí miminko, které jsme si mohli otlapkat. Jednou přišel profesionální parašutista, vykládal nám o seskocích, donesl padák. A úplně nejvíc oblíbené byly vánoční besídky, každá třída si něco secvičila a pak, když přijeli pro dítka před svátky rodiče, udělala se besídka v koncertní hale, narvané k prasknutí, zpívaly se koledy a tak podobně… a pak si nás rodiče rozebrali a jelo se na Vánoce.

A v létě se také koncertovalo a to v ránci Tmavomodrého festivalu, akce pro nevidomé hudebníky a zpěváky ze střední Evropy. Bohužel TMF se loni celý zrušil a to díky neschopnosti města Brna, ale to je jiný příběh.

Bohužel ubytování na internátu nemá jen samá pozitiva.

Za hlavní minus tu vidím s odstupem času děsnou izolovanost od okolního světa. Já nevím, jaká je situace teď ale za nás jsme byli celý týden zavření v areálu, jednou týdně jsme si udělali krátký výlet do centra města a zbytek aktivit se odehrával už jen uvnitř školy nebo za hezkých dní venku na hřišti.

Domů člověk dojel na víkend, v pátek večer a v neděli na podvečer se zas vracel zpět. Já třeba až do střední školy neměl skoro žádné vidící kamarády, což mi teď příjde jako děsná škoda.

Druhá věc byla, že nás přes týden neměli možnost rodiče vůbec vidět a už vůbec nemluvím o nějakém vychování. Já nejsem rozmazlený mamánek, ty vychovatelky na internátě určitě nějak vyškolené byly, ale podle mého přesvědčení rodiče nikdy nikdo nenahradí.

Vím, o čem mluvím, mám s čím srovnávat, od druhého stupně jsem na internátu už nebydlel, máti mě měla pod dozorem doma a ty odlišnosti tam byly dosti velké. A to už nemluvím o možné citové deprivaci u některých lidí, obzvlášť těch prvních pár let, první druhá třída.

Sečteno a podtrženo. Na mimoškolní aktivity vzpomínám spíše v dobrém. Měli jsme besedy, měli jsme zájmové kroužky. Chodili jsme plavat, na druhém stupni jsme se učili v areálu jezdit na inline bruslích. Fajn bylo společné psaní domácích úkolů, ty vychovatelky se nám snažily i radit, když viděli, že se jeden se zadáním fakt trápí.

Vše mi ale s odstupem času příjde děsně izolované od okolního světa, vím, asi to tenkrát jinak nešlo ale třeba to, že jsem u nás ve Zlíně přes víkend ani nestihl poznat ty děti, co u nás bydlely v paneláku mi přijde trošku škoda.

Závěr

Já mám na speciální školu v Brně veskrze pozitivní vzpomínky. Pár negativních věcí by tam sice bylo, ale nic není nikde dokonalé. Dnes když se na vše dívám s odstupem, říkám si, že kdyby byla dostupná technologie už tenkrát, asi bych spíše volil místní školu ve Zlíně. Ale technologie nebyly a to co jsem se v Brně naučil mi nikdo nevezme.

něco o cestování

Během posledních pár týdnů jsem dost cestoval a to jak v ránci Brna, tak i po republice.
Sešlo se mi od lidí značné množství dotazů, jak to s tím cestováním poslepu vůbec mám, jestli lidi pomáhají, zda se nebojím, co mi nejvíc vadí a tak podobně.
Proč vše vysvětlovat pořád dokola je to jak nekonečný kolovrátek.
Ty nejvíce často kladené dotazy se pokusím zodpovědět v tomhle textu.

Co pomáhá

Hodně nevidomým dnes při cestování pomáhají chytré telefony.
Každý chytrý telefon má v sobě aplikaci, která převádí vše, co je na displeji na mluvené slovo. Umělý hlas tedy nevidomému čte veškeré potřebné informace.

Není tedy vůbec problém, používat standardní aplikace, které znáte i vy, vidící. Nádražní tabule, nákup jízdenek, jízdní řády, uber, liftago. Všechny výše jmenované aplikace jsou napsané tak, že se v nich nevidomý člověk vyzná.

Příklad z Praxe.
Dnes jsem jel poprvé k nové zubařce. V aplikaci Google mapy jsem si zjistil, na jaké zastávce mám vystoupit, aplikace idos mi řekla, za jak dlouho jede tramvaj 8 a opět pomocí map od Googlu jsem se nechal těch 90 M od zastávky k zubní donavigovat, bylo to pořád rovně.

Když nevíš, zeptej se.
Ne vždy a ne vše lze vyřešit mobilem. Na chodníku udělají výkop, napadne sníh, přesunou zastávku, je někde výluka.
Člověk se pak rychle naučí, že nejjednodušší způsob, jak se někam dostat, je zeptat se kolemjdoucích lidí.
Ono, co si budeme povídat, jít po chodníku, dávat pozor kam člověk jde a u toho poslouchat navigaci v mobilu není zrovna bezpečné. Člověk dělí pozornost mezi tím kam jde a tím, co mu říká mobil a lehko se pak stane, že do něčeho narazí. A to už nemluvím o tom, že obzvlášť v Brně vám mohou mobil rychle vyrvat a utéct, naši snědí občané jsou na tohle opravdoví experti.

Za tu dobu, co chodím po Brně jsem se opravdu naučil, že většina lidí vám pomoc neodmítne a pokud třeba zrovna nespěchají na vlak či tramvaj, dovedou vás tam, kam je potřeba. Jen by člověk měl přesně umět popsat, kam se potřebuje dostat.

Co je také dobré zmínit a co jsem objevil za poslední týden, pokud se má nevidomý třeba někde potkat s vidícím, je dobré, aby nevidomý věděl, kde přesně se nachází a uměl to tomu druhému popsat.
V pátek jsem se potkal s paní, říkám jí, že stojím na zastávce Florenc, na nástupišti u metra. Já stál za sloupem, paní mě hledala po celé platformě, ona myslela, že jsem šel k eskalátorům
nevšimla si mě a přitom jsem stál ani ne 10 M od ní.

A na závěr, hodně se mě lidi ptají, jak může nevidomý poznat, co mu jede zrovna za tramvaj. Odpovědí je TENHLE článek.

Sečteno podtrženo, cestovat po městě, kde to člověk zná je jednoduché. Kde to člověk nezná, tam se většinou vždy může někoho doptat. Moderní technologie dnes také velmi pomáhají.

Co moc nepomáhá

První, co bych zmínil, jsou bohužel opět lidé.
Ne všichni lidé jsou vstřícní a ve velkém městě, jako je třeba Brno se bohužel najde i spoustu vyloženě zlých lidí.

Zrovna nedávno jsem nastupoval do tramvaje a ven se z ní vyloženě snažil vypotácet nějaký pán, ve velmi podnapilém stavu. Jeho hláška, neumíš čumět slepoune asi komentář nepotřebuje.

Ne vždy člověk zrovna pomoct potřebuje. Nejhorší jsou lidé, co vás z ničeho nic popadnou a začnou vás někam táhnout, nebo v tom horším případě tlačit před sebou. V létě mě tak z čista jasna začal nějaký člověk natvrdo cpát do tramvaje, kterou jsem ani jet nechtěl.

Není to jen o lidech.
Všelijaká překvapení, výkopy, auta zaparkovaná na chodníku, lešení, dopravní značky umístěné tam, kde nemají co dělat, vodící linky na zastávkách, na kterých jsou nastavěné koše a lavičky. V zimních měsících také moc nepomáhá, když napadne pár centimetrů sněhu, na zasněženém klouzajícím chodníku se holí reliéfní pás k přechodu hledá opravdu dost těžko, nemluvě o tom, že mnohdy člověk má problém holí rozeznat, zda jde po dlažbě či po asfaltu, což je při prostorové orientaci velmi důležité.

Sečteno podtrženo, je spousta věcí, co při pohybu po městě pomáhají, jsou i takové, co cestování komplikují. Lidi jsou různí, někdy člověk narazí na lidi hodné, někdy na lidi zlé. Někdy člověk narazí na lidi, co by rádi pomohli a neví jak. Je i na nevidomém, aby uměl pomoct přijmout nebo odmítnout pokud možno slušně. Kdybych potkal paní, co v životě nevidomého nevedla a odmítl ji stylem, neotravujte nemám čas, může si ona třeba udělat špatný obrázek a už příště nikomu nepomoct.

Závěrem

Snad pro vás byl text výše přínosný. Pokud by byly jakékoliv dotazy, uvítám diskuzi v komentářích na blogu nebo na facebooku.

Google Pixel XL Recenze poslepu

tohle léto mi v rukách přistál nejnovější telefon Googlu, Pixel XL. Na tenhle kousek jsem se obzvláště těšil, nejnovější android, čistý systém bez grafických nádstaveb, Google asistent… jak to celé tedy dopadlo?

na omak

Telefon je prostě hezký, když jsem ho poprvé vybalil a on mi vypadl do ruky, moje reakce byla prostě WOW, konečně to nevypadá jako laciný plasťák. K designu mám jen dvě výhrady, sám bych si verzi XL nekupoval, je to na mě už moc veliké, jsem zvyklý na design iPhonu 7 a když jsem třeba chtěl dojet nahoru na stavovou lištu, kolikrát jsem se přistihl, že je to nějak divně daleko, nepohodlné.

Druhou výhradu mám, ale to je jen kosmetický problém, k zadní straně telefonu, kde kovová záda narušuje horní dílec s foťákem a čtečkou otisku prstu.

Sečteno podtrženo, někdy méně je více, pro nevidomého, který neocění větší displej je vhodnější varianta Google Pixel, ta menší.

software

To hlavní, co mě ale na telefonu zajímalo, není vvzhled, ale software. Na pixelu běžel nejnovější android, nougat 7.1.1 a náhoda tomu chtěla, že zrovna když mi telefon dorazil, vydal Google i novou verzi odečítače talkback.

Tak především, Google zamakal na přístupnosti opravdu dosti. Přidána byla pomocná gesta pro orientaci po webu, konečně funguje pohyb po nadpisech, editačních polích, odkazech a tak dále. Dosti se také zlepšila editace textu, i když tady pořád zatím vede iOS. Konečně byla přidána gesta pro práci s ikonkami na ploše a zlepšila se také práce s notifikacemi.
Jediné, co mi pořád dělá problém je zadávání textu, diktování hlasem sice funguje, ale oproti iOS nepodporuje stále zadávání interpunkčních znamének. A hlavně, na iOS je prostě pořád nej vestavěné zadávání braillských znaků na displeji, něco co urychlí psaní textu hodně, pokud člověk ovládá braill od základní školy. Tohle mi na Pixelu prostě chxbělo, zkoušel jsem nějaké aplikace třetích stran k tomuhle určené, ale pořád to není ono.

Pokud jde o aplikace, je to různé, vestavěné aplikace Googlu jsou přístupné všechny, mapy, kalendář, překladač, disk. Menší problém je trošku s hudbou, tady má zas navrch apple, správa playlistů a ovládání přehrávače je prostě u jablíček o dost komfortnější.

U aplikací třetích stran se to různí, whatsapp, messenger, pubtran, idos, to je vše použitelné stejně dobře jak na iPhonu. Trošku problém je s facebookem, uber jsem nedokázal ovládat vůbec

Samostatnou kapitolu tvoří aplikace Google asistent, která funguje tedy jen za předpokladu, že přepnu telefon do angličtiny.
Subjektivně bych řekl, že toho umí více než Siri, uměl mi z mailu vytáhnout nejbližší hotelové rezervace z Airbmb, to samé platilo o dotazu na nejbližší lety, našel mi v mailu letenky do Bangkoku.

Super je taky hraní si s různými obecnějšími dotazy: Ukaž obrázky delfínů, našel pár obrázků. A pak hned další dotaz, řekni mi o nich něco, hned přišel článek o delfínech.

Mrzí mě jen, že to celé není podporované v česku a češtině a také, že jsem neměl možnost zkusit si s tím ovládat nějaké věci z chytré domácnosti, prý to umí termostaty, žárovky a tak. Moc rád bych dostal do ruky ten repráček od googlu na kterém to celé běží také.

závěrem

Od doby, kdy jsem používal androidí telefon jako primární zařízení se Google s přístupností posunul opravdu daleko. A pokud bude pokračovat, brzy dožene i Apple.

Pixel XL je fajn zařízení, má čistý android a kdyby na věc přišlo, nevidomý člověk by jej coby primární zařízení používat určitě mohl a to jak k práci tak i k zábavě.

Až google zapracuje na editaci a zadávání textu, bude vše už naprosto dokonalé. Sečteno a podtrženo, dávám tomuhle telefonu 80%.

Agora, workshop o ICT pro nevidomé, dojmy účastníka

V Brně se toho tenhle víkend dělo hodně. Jednak nám sem přivezli růžový tank, začala výstava Kmeny 90 a taky se do moravské metropole sjeli nevidomí lidé z celé republiky a Slovenska. Rozkopané koleje u Hlavního nádraží nezabránily asi 40 zrakově postiženým nadšencům setkat se v budově bývalé lékařské fakulty, ve středisku Teiresiás na již pátém běhu akce Agora, workshopy o informačních technologiích pro uživatele s těžkým postižením zraku.

Já jsem se letos rozhodl, že se téhle akce zúčastním, ze tří důvodů, jednak jsem chtěl potkat nevidomé kamarády, druhak jsem si chtěl vyčistit hlavu od masírovacího týdne a za třetí jsem se chtěl naučit věci, které by mi byly k užitku jak v mém soukromém tak pracovním životě.

Podařilo se mi tyhle tři cíle splnit? Na to se pokusím odpovědět v dojmech z celé akce.

Celý příspěvek

EET

Letos začala povinnost evidovat tržby. Já, jako nevidomý masér, co dělá sám na sebe jsem se o to z pochopitelných důvodů začal zajímat taky, tahle povinnost totiž na nevidomé maséry padne také, sice až v květnu 2018, ale říkal jsem si, čím dřív se to bude řešit, tím líp.

pak se mi dostalo do rukou Tohle
A ja začal děsně prskat a nadávat.

Tak zaprvé, udělat na mobilní telefon aplikaci, která bude pracovat s tiskárnou Babišových účtenek není určitě nic složitého, tyhle aplikace už existují dnes, na appstore jsem jich viděl minimálně pět.
A udělat tu aplikaci přístupnou pro nevidomé není rozhodně tak nákladné a náročné, jak z výše odkazovaného článku vyplývá.

Bohužel, ono celkově povědomí vidící veřejnosti o nevidomých, technologiích, přístupnosti a tom všem je dost špatné. A pak z neznalosti vznikají podobné články a pod články diskutující občas píší perly jako, nevidomý podnikatel, co je to za blbost, oni se přeci sdružují v těch svých spolcích. Nebo, jak může nevidomý podnikat, vždyť ti přece nemůžou poznat ani bankovky a vést si účetnictví a tak dále a tak dále, kolovrátek pořád jedna písnička.

K těm aplikacím, kdyby měli vývojáři ponětí o tom, že jejich aplikace mohou využívat i nevidomí, nebyl by pro ně žádný problém, udělat je už od začátku tak, aby byly přístupné pro nevidomé. Návodů, jak na to, se na internetu válí dosti, Apple má na tohle téma sekci na webu a na každé vývojářské konferenci přístupnost zmiňuje jako jednu z hlavních věcí, na které si zakládají.

Takže, pokud by byla k dispozici přístupná aplikace do telefonu, ta se propojila s registrační pokladnou, nebyl by podle mě s EET pro nevidomé žádný problém. Pokud jde o tu tiskárnu, jestli se ta musí poprvé nějak nastavovat, určitě by se vždy našel někdo vidící, kdo by nevidomému tohle první nastavení udělal. A dál už to snad nemůže být nic těžkého, z aplikace fakturoid si faktury tisknu doma taky sám.

Takže místo toho, aby tu neziskovka na e15 negativisticky nadávala na Babiše, měli místo toho přímo s nevidomými lidmi a vývojáři aplikací potažmo pokladen začít pracovat na přijatelném řešení, lidí, co by tohle uměli otestovat a dát zpětnou vazbu je v česku dosti, já jsem jeden z nich, už mi rukama prošlo dost aplikací na to, abych uměl jednoduše a srozumitelně poradit.

Pokud se do května 2018 řešení nenajde, dojdu si na nejbližší finanční úřad, vrazím úřednici do ruky iphone s vypnutým displejem a zapnutým odečítačem a požádám ji s úsměvem, ať mi vystaví účtenku.

PS: Pokud někdo z vás víte o někom, kdo do téhle problematiky vidí, dělá třeba na vývoji aplikací, jsem k dispozici každému, kdo bude mít vůli a chuť k uživatelskému testování.

dojmy z uberu, psané ve vlaku

Posledních pár dní bylo dost nabitých.Cestoval jsem po Brně víc než obvykle a na místa, kam většinou nejezdím a neznám to tam.

A tak mě napadlo, proč nevyzkoušet novou taxi službu Uber?

Důvodů bylo několik, všude se o nich mluví, někdo na ně nadává, někdo na ně nedá dopustit. Apple je má integrované v siri a mapách a mě i tak nějak zajímalo, jak to bude vůbec celé probíhat, když si je objedná nevidomý.

Objednání je fakt easy. Když si jejich appku nainstalujete, navážete na ni svou platební kartu, mobilní číslo a nastavíte si adresu domů a do práce, lze to celé udělat na pár kliknutí.

Buď otevřete uber, kliknete, že chcete odvézt do práce a je to. Vyberete řidiče, potvrdíte rezervaci a jedete.

A nebo, pokud máte iphone stačí aktivovat Siri, říct jí Get me to work with uber, na dotaz, zda chcete rezervovat řeknete yes a je to taky.

Domluvu s řidičem pak nevidomý člověk řeší taky rovnou z aplikace, jakmile je objednávka odeslána, kliknu na volat řidiči a řeknu mu, že jsem nevidomý a kde přesně stojím. Ani jednou se mi nestalo, že by mě nenašel.

Placení řeší aplikace automaticky, včera například od nádraží do práce semjel za 55 korun.

Vždycky po jízdě pak dělámto, že řidiče ohodnotím a poděkuji za vstřícný přístup.

Když jsem jel s uberem, byli ti řidiči vždycky milí a pohodoví. Když jsem jednou vlezl do brněnského taxi, ten chlápek se tvářil jako že, no tak jo odvezu vás, co mi sem ale leze slepec.

Uvidím jak jezdí Uber v Praze a v září je zkusív Bangkoku.,

Recenze apple watch 2

Po dalších dvou týdnech testování s #TCROWD přináším recenzi druhé generace chytrých hodinek od Applu, z pohledu nevidomého.

Zpracování, na první omak

Pujčili mi verzi nike plus, v 42 MM variantě.
Líbí se mi gumový pásek, dosti jednoduše se s ním manipuluje a seřídit jej na požadovanou velikost je fakt hračka, těch děr tam je až až.

Pokud jde o hodinky samotné, v prvním testu jsem měl 38 MM verzi a to bylo opravdu málo, větší displej, i když jen o trochu dělá zázraky. Subjektivně mám taky dojem, že repráček je o něco hlasitější než u menší varianty.

Sečteno a podtrženo, na otlapkání jsou ty hodinky moc příjemné a větší varianta se o moc příjemněji ovládá.

výkon, software a aplikace

Na hodinkách běží systém watch os 3.1 a oproti předchozí verzi rovnou hlásím, že se to celé posunulo ne o jeden, ale hned o dva levely výše.

Prvně, vše je o hodně rychlejší, odezva voiceoveru, spouštění aplikací, reakce siri je opravdu blesková.
Pokud jde o přístupnost pro nevidomé, jsou tu přidané dvě vychytávky, které já osobně považuji za nej funkce, co jsem kde viděl.

První novinkou ve watch os 3.1 je vyťukávání času.
Jste třeba na schůzce a potřebujete si zkontrolovat čas. Na dvojklep na displej zareagují hodinky tím, že vám čas zavrní na zápěstí, jsou možné tři systémy.
Nejlepší je asi ten, kdy každých deset hodin zavrní dlouze a pak zbytek krátce a to samé u minut. 12:20 vypadá jako jednou dlouze, dvakrát krátce pro hodiny a dvakrát dlouze pro minuty.

Tohle je hodně návyková funkce, já ji využíval nejvíc třeba v tramvaji, kde přes hluk ve voze kolikrát hodinky nejsou slyšet a taky nejsou cestující povinni poslouchat, jak mi hodinky hlásí čas.

Druhou přelomovou nkcí je autospeak u komplikací. Když si tohle zapnete, pro každou komplikaci zvlášť, tak pří příštím klepnutí na displej pro probuzení hodinek je kromě času oznámen stav u nastavených komplikací. Mě čtou hodinky čas, stav baterie a aktuální oblačnost a teplotu venku.

Hodně fajn je o dost větší zrychlení siri, otvíral jsem aplikace už jen skrz ni a je taky fajn, že umí spouštět aktivity v aplikaci workouts: „hey siri, start walking workout.“ a už se může vesele měřit.

Zbytek je bohužel při starém, chybí mi české aplikace pro dopravu, idos, odjezdové tabule, mhd a tak dále a tak dále.

zamyšlení na závěr

První apple watch mě nadhcly, přístupnost na sto procent, spousta věcí na zkoumání a na hraní.
Druhé apple watch jsou vyladěné z pohledu nevidomého téměř k dokonalosti.
Ale teď, když už jsem věděl, co čekat, věděl, jak se s tím vším pracuje a tak jsem zjistil, že je to celé zbytečnost, která mi tu už dva dny leží a je k ničemu.
Zprávy si raději naťukám skrz braillský vstup na iphonu, diktování v MHD je kravina a telefonování z hodinek je úchylnost.

Je fajn, že to umí měřit vzdálenosti, kolik jsem ušel, jak rychle a tak dále, tohle se třeba na hodinkách kontroluje průběžněji lépe než na mobilu.
Fajn je vyťukávání času a oznamování komplikací, ale kvůli dvěma fajn funkcím si přeci člověk nebude kupovat hračku za 10000 KČ

Sečteno a podtrženo, dokud nebude v česku apple pay a siri v našem jazyce, pokud možno obojí vypuštěné zaráz, nevidím pro nevidomého smysl v tom, si tuhle předraženou hračku kupovat.

Děkuji společnosti T-mobile za zapujčení a za možnost si hodinky pořádně a důkladně otestovat.

Příhoda z pasového oddělení

Vcházím s úsměvem do kabinky, sedám na točící židli a povídám paní hned z kraje: (Dobrý den paní, rád bych si nechal prodloužit pas, jen vás chci upozornit, že vůbec nic nevidím.)
Paní spustila proces zařizování pasu a pak to začalo: (Můžete mi otočit hlavu na druhou stranu?) Já povídám: (Můsíte mi prosím říct na kterou, vůbec nic nevidím.) Pak tam bylo pár hlášek stylu, můžete se mi dívat sem do objektivu a podobně.

Vyvrcholilo to tím, že mi paní přistrkuje monitor se slovy: (Vy si tu fotku nechcete zkontrolovat?)

Pak jsme i s máti ověřovali údaje, bydliště a podobně. Paní s podivem na mě: (Vy si to nezkontrolujete? a vypaní jste kdo, jeho opatrovnice?)

Víte, já jsem tolerantní a pochopím, když třeba klient v masérně neví, jak s nevidomým jednat. Ale myslím si, že minimálně úřednice na pasovém oddělení, kde se setkávají s lidmi by měly být proškoleny a poučeny o tom, jak mají jednat, když si příjde pas prodloužit nevidomý, neslyšící, vozíčkář a podobně.